Životopis

Jmenuji se Olga Poláková, mám 22 let a pocházím ze Slovenska. Vyrůstala jsem se dvěma sestrami a jedním bratrem, který je o 5 let mladší než já. Starší sestra se jmenuje Anastazia a je o 2 roky starší. Druhá sestra, která je o 2 roky mladší se jmenuje Slavka. Samozřejmě mám maminku a tatínka. To je moje rodina, kterou velmi miluji a bez nich bych nikdy být nechtěla. S mojí rodinou jsem žila v jednom malém městečku Levoča, které je moc hezké a historické. Od mého narození jsme bydleli u babičky, kde jsme měli na zahradě malý domeček. Žili jsme tam asi 8 let, později jsme měli velikánský dům, kde jsem se svými sourozenci a rodiči prožila zbytek dětství.

ZŠ jsem navštěvovala ve veliké škole, která byla v Levoči nejhezčí a chodila jsem tam celých 9 let. Po skončení ZŠ jsem si podala přihlášku na střední pedagogickou školu, ale neúspěšně. Pak to byla obchodní akademie – také neúspěšně. Potom to byla zemědělská škola, kde jsem zkoušky zvládla úspěšně a dostala jsem se na střední školu. Školu jsem navštěvovala 4 roky a zakončila jsem ji maturitní zkouškou. V době studia jsem si udělala řidičský průkaz typu „AB“. V době jsem se také hodně naučila tomu, co je v životě důležité. Uvědomila jsem si, co je to samostatnost, zodpovědnost, myslet do budoucna a mít v životě cíl, aby měl život nějaký smysl a důvod, proč se nevzdát. Ať je to kariéra, pro jiného domácnost, pořád musíme být silní.

Ve škole jsem také poznala spoustu nových kamarádů s jinými nápady, jiného smyšlení a jiných názorů. Poznala jsem, jaké to je, být v celé škole jako jediná Romka. Bylo to něco, co většina žáků nechápala, jak je možné, že já navštěvuji stejnou školu jako oni. Ale nemohu říct, že jsem někdy pociťovala od své třídy něco negativního, bylo to tam super a od začátku mě brali takovou, jaká jsem a měli mě rádi.

Pamatuji si, jaké to bylo, když jsem poprvé nastoupila do této třídy a všichni jen zírali. Dokonce se mnou chodila spolužačka z 1. ročníku ZŠ. To byl šok hlavně pro ni, když mě tam uviděla. Ale bylo to super. Navzájem jsme se seznámili a poznali a pak se to „rozjelo“.
Pro někoho je zemědělská škola „fuj“ a zpočátku to tak bylo i pro mě. Ne snad proto, že je to zemědělská škola, protože já jsem nejprve ani netušila, že taková škola existuje, ale proto, že jsem byla zklamaná z těch předchozích neúspěchů. Byla to škola, která byla pro děvčata náročná. Jenom si představte naučit se všechny součástky kombajnu či traktoru a spousty jiných strojů. Ale zvládla jsem to docela dobře a studium jsem zakončila maturitní zkouškou.
Po skončení střední školy jsem začala navštěvovat kurz Public Retations – vztahy s veřejností. Trval 3 a půl měsíce, od září do prosince a zkoušky byly v lednu. Po dobu kurzu jsem poznala jiný směr učení. Naučila jsem se hodně o reklamě, novinách, žurnalistice a hlavně pracovat, mít vztah s veřejností. Bylo to docela zajímavé, ale věděla jsem, že to nebude můj obor, protože já jsem se svojí představivostí a fantazií někde na začátku mysli, protože jsem tohle dělat nechtěla a obor nevyhledávala. Po skončení kurzu jsem se rozhodla přijet do Brna a zkusit něco jiného. Zajímalo mě velkoměsto, noví lidé, zkusit pracovat mezi lidmi, které vůbec neznám. Prostě žít samostatně.

A doma v Levoči to nešlo. Pak jsem přijela a začala žít ve městě. Přijela jsem sem se svým přítelem a bydleli jsme u jeho starší sestry. Bydleli jsme u ní půl roku a po tuto dobu jsem si našla první zaměstnání. Nebylo to nic moc, pracovala jsem jako uklízečka. Tato práce mě vůbec nebavila a neměla jsem z ní dobrý pocit. A hlavně z šéfové, která hrála automaty v herně, kde pracoval můj přítel. Po této zkušenosti jsem si uvědomila, že život není jen o tom, aby člověk pracoval, ale také aby ho práce uspokojovala. Pak jsem si udělala pauzu a vrátila se zpátky na Slovensko. Žila jsem tam jen 3 měsíce, potom jsem se vrátila zpět do Brna. Už jsem na takový život nebyla zvyklá. Lidé mi připadali „zaostalí“ a „ošuntělí“. Po příchodu z Levoče jsem si našla byt a nové zaměstnání. Pracovala jsem jako prodavačka v občerstvení. Prodávala jsem tam necelý rok. V práci jsem poznala nové lidi, jinou kulturu. Pracovala jsem u Balanců, kteří byli moc hodní. A hlavně si vážili práce. Tam jsem poznala, co je to zodpovědnost a ochota pracovat na sebe. Byla jsem tam se vším spokojená, ale vadilo mi, že tam nepracuji na pracovní smlouvu a musím si sama hradit sociální zdravotní pojištění. Tak jsem se po čase rozhodla hledat jiné zaměstnání. Šla jsem na konkurz v hypermarketu, kde jsem dostala místo prodavačky. Šéf mě z práce pustil, protože to pochopil. A v únoru, na sv. Valentýna jsem nastoupila do nového zaměstnání. A jak všichni vědí, že se v hypermarketu pracuje krátký a dlouhý týden, tak mně to vadilo. Hlavně mi vadily víkendy, které jsem měla volné jen každý druhý týden.

Jelikož jsem mívala každý pátek volno, tak jsem od září navštěvovala kurz pedagogicko-psychologickou přípravu na pozici asistenta pedagoga. Byla jsem ráda, že mohu dělat něco takového, protože pracovat jako asistentka jsem si vždy přála. Po 3 měsících absolvování kurzu a namáhavé fyzické práce jsem se zúčastnila konkurzu. Byl to konkurz na pozici asistenta pedagoga, kde mě vybrali. Na svou novou práci jsem se moc těšila, ale z předchozího pracoviště mě nechtěli propustit. Kvůli tomu, aby mě propustili jsem jim musela nechat přesčasy. A od prosince tohoto roku pracuji jako asistentka. Jsem tam velmi spokojená. Dávají mi všechny výhody, které můžu mít. A ještě mi dovolili, abych si dokončila kurz asistenta pedagoga. Je květen a já jsem si podala přihlášku na VŠ. Testů a studijních předpokladů jsem se zúčastnila, ale neúspěšně. Teď podám odvolání a počkám, co mě potká nového. Budu se snažit vzdělávat se dál, pokračovat s učením. Pomáhat dětem, ale i dospělým, kteří to potřebují. Tak za rok bych si chtěla založit rodinu, se kterou budu šťastná. Hlavně se budu chtít dostat na VŠ a mít titul před svým jménem. Ne kvůli tomu, abych se tím pyšnila, ale proto, abych mohla učit ve škole děti. Přidávat tím kus mého JÁ. Do života bych nejvíc chtěla „prodávat“ své vědomosti. Naučit se kladně komunikovat s lidmi a mít kolem sebe jen ty, co mě budou mít rádi.


DENÍK PRAXE

Co se týče mé praxe, nebudu o ní psát. Má praxe je součástí mého zaměstnání. Pracuji jako asistentka pedagoga na ZŠ (zvláštní škola), která má i dětský domov. Na této škole pracuji krátkou dobu. Na základě konkurzu, který byl začátkem listopadu, jsem se dostala práci v této škole. Pracuji tam od 1. prosince minulého roku. Moje první pocity byly, jako když se malé dítě těší na čokoládu. Byla jsem v den mého nástupu do práce velmi šťastná.
Už jen z toho důvodu, že jsem se 3 roky snažila dostat na takové místo, ale neúspěšně. I když mám maturitu, vždy ode mě požadovali alespoň absolvovaný kurz, tedy pedagogický nebo abych si udělala pedagogické minimum.

První den v práci byl takový: obeznámení se s mými kolegy (učitelé), poznat pracoviště a náplň mé práce. I když už od začátku jsem do jisté míry tušila, v čem bude spočívat má práce. Jelikož je to zvláštní škola, tak mou náplní je vytvořit optimální klima pro vyučujícího. Dohlédnout na děti, aby dávaly pozor v hodině. Mou hlavní povinností je pomáhat slabším dětem, které mají dyslektické poruchy. Jsou to děti, které mají problémy se čtením, jiné s počítáním a některé mají poruchy v chování. Je to docela psychicky namáhavá práce, a proto musím být já jako asistentka vždy připravená. Snažím se jim dát co nejvíc, aby měly motivaci chodit do školy. A vím, že ty malé děti uspokojuji na maximum. Vidím na nich, jak se těší a ptají se každý den, jestli je budu mít já. Ale nejsou to jen malé děti z 1. stupně, ale jsou to i žáci starší. Ale mojí prací není jen chodit do tříd, ale také navštěvovat rodiny, a řešit s nimi výchovné problémy. Většinou jen předávám vyzvání k návštěvě školy nebo jdu zjistit důvod nepřítomnosti žáka. Většinou jsou to děti z problematických rodin, která je buď neúplná, či má nějaké sociální problémy. Samozřejmě se jedná i o záškoláky, na které rodiče nestačí. Potom také navštěvuji psychologické poradny s dětmi, o které se rodiče ani nestarají a dají souhlas k tomu, abych na dítě dohlédla jako asistentka.

Musím říct, že od té doby, co pracuji ve škole, mám problémy s jednou rodinou. V této rodině je 7 sourozenců, kteří chodí do této školy. Ale jsou to záškoláci. Ne z toho důvodu, že nechtějí chodit do školy, ale rodiče je tam nechtějí pouštět. A jelikož je to moje práce, navštěvuji tuto rodinu poměrně dosti často. Tato rodina je na mě naštvaná a má na mě vzteky.

Co se týče mého pracoviště, jsem s ním velice spokojená. Mí kolegové mi pomáhají, jak se jen dá. Jelikož jsem Slověnka, tak mám s češtinou problémy. Mám i logopedické problémy, ale češtináři mě učí. Samotná paní ředitelka se mi snaží pomoct.

Na této práci se mi líbí to, že mě nevyužívají. Vědí, co je mou náplní, proto se mě snaží využít jen natolik, aby toho nebylo příliš a naopak. To, co musím udělat, udělám hned sama a nikdo mi to nemusí říkat ani připomínat. Nejsem ten typ člověka, který čeká na povel.

A kdybych měla být někomu vděčná, tak je to X., která mi zavolala, abych šla na konkurz. Ale i celkově je to člověk, který mi hodně pomohl. Vždy, když něco potřebuji, nikdy neřekne ne. A to neplatí jen u mě, ale myslím si, že neřekne ne nikomu. A takového člověka, jako je X., bychom si měli vážit, protože takových lidí nenajdete za každým rohem. Já jí moc děkuji za své zaměstnání, které mám moc ráda. A trošičku mi splnila i moje přání.