Jitka Heinrichová

Semestrální práce

RASISMUS – NOVODOBÉ PÁLENÍ ČARODĚJNIC
IMPLEMENTACE MV DO VÝUKY DV

Osobní postoj a zkušenosti

Od roku 1978 jsem učila v mateřské škole. A měla jsem velké štěstí, že jsem mohla učit nejen v mateřských školách v Žabovřeskách a v Bystrci, ale i v Husovicích a Komárově. Měla jsem možnost učit děti z různých sociálních skupin a i různých národností. S časem jsem tuto možnost vnímala jako velký dar a velkou zkušenost. Měla jsem možnost poznat nejen temperament, ale i srdce těchto dětí. Když přednáším na fakultě, vždy se ptám studentů, kolik z nich půjde doopravdy po škole učit. Pokaždé se přihlásí jen hrstka. Proto jim doporučuji, ať jdou každý, alespoň na jeden rok, nejen učit žáky, ale hlavně učit sebe. V očích dítěte se nejlépe poznáme sami. Vše, co jim ve třídě dáváme, vše nám vrátí. Bez ohledu na sociální skupinu nebo národnost. Mnozí studenti si později platí drahé manažerské kurzy, ale tu nejlepší školu pro svůj život nevyužijí. Jedná se o školu, ve které poznají lidskost, pochopení, toleranci a naučí se komunikovat s různými pocity, v různých situacích a s různými lidmi. Je to škola empatie, sebe poznání a pochopení smyslu života.

Úmyslně jsem zdůraznila slova, měla jsem velké štěstí, protože zkušenosti s působením v mateřské škole v Husovicích a v Komárově mi pomohly získat si odstup od tak často omílaného tématu “romská otázka“. Jsem na toto sousloví hodně alergická a všem těm rádoby novinářským znalcům bych nařídila povinnost vyučovat minimálně jeden rok romské děti, komunikovat s jejich rodiči, řešit s nimi jejich obyčejné problémy a naučit se dívat jejich obyčejnýma, lidskýma očima. Naši „investigativní“ žurnalisté zbytečně zviditelňují přes Romy jen a jen sebe. To, že se projdou ulicemi (a mnohdy asi někteří neudělají ani to), z nich nikdy neudělá skutečné znalce lidské, romské duše. Vidí jen slupku problému, ale nikdy neuvidí srdce.

Vždy jsem rozlišovala spíše na děti vychovávané s láskou a na ty, které musím naučit lásku přijímat a dávat. Naše společnost žije v předsudcích, v touze po senzaci, v odsuzování a pohrdání každým, kdo se vymyká průměru. Zcela postrádám u mnohých pokoru před člověkem, před lidským životem, ale i před originalitou a před výjimečností. Sama jsem byla doma vychovávaná k lásce k lidem a neseparování lidí do skupin a k odsuzování některých skupin. Moje maminka se za války setkala s hrůzami, které lidé dokážou provést jiným lidem. Jako dítě se setkala s gestapem a věděla, co někteří dělali. Přesto mi nikdy neřekla, všichni jsou stejní. Naopak, vždy mě učila, že všude jsou lidé dobří a lidé nenávistní. Žila v početné rodině, kde tatínek byl v koncentráku a ona jako dítě musela živit své sourozence. Gestapo u nich bylo velmi často. Pravidelně také chodili po vesnici a na základě starostova rozpisu odebírali lidem hospodářské desátky pro vojáky. Jednou si odnášeli drůbež. U maminky také měli jednu chudinkou husu. Když jim ji odebírali, gestapák husu mamince vrátil, protože viděl, o kolik se musí starat sourozenců. Starosta se strašně rozzlobil, že mamince husa zůstala a musela ji druhý den odnést do vedlejší vesnice. Naštěstí byl ve vesnici opět tento Němec. Mamince husu vzal a vybral ji z vozu tu nejvykrmenější. Byl velký mráz a sníh. Vesnice byla vzdálená 8 km, proto vzal tento Němec auto a maminku odvezl zpátky domů. Cestou se ještě zastavil u pana starosty a lámanou češtinou mu hodně vynadal. A aby tedy nebyla náhodou Říše škodná, vzal si náhradou husu ze starostova hejna. Byl to člověk se srdcem a možná někde doma i s velkou rodinou. V prvních dnech míru odkrývali lidé hroby hrůzně umučených sousedů. Zfanatizovaný dav, z hrůz které lidé viděli, začal lynčovat Němce, kteří byli náhodně u toho. Umírali nevinní jen proto, že byli zařazeni do skupiny Němec = fašista. Hrůzy, kterých se Němci na našich lidech dopouštěli, popisovat nemohu, ale nemohu popisovat ani to, co zfanatizovaný dav dělal při odkrývání hrobů Němcům. Dodnes se mamince o tom zdá, jak viděla umírat člověka, který tajně nosil jejich rodině stravenky, aby neumřeli hlady. Nejvíce zvěrstev ale po válce dělali lidé, kteří za války s Němci spolupracovali.

Proč tento dávný příběh popisuji? Domnívám se, že úzce souvisí s tím, co se děje v lidských hlavách i dnes. Řadit lidi do skupin, řádů a podřádů. Ignorovat lidskou důstojnost. Hodnotit lidi podle „rasy, národnosti, vyznání“. Jsi cikán – tak jsi líný a kradeš. Jsi muslim – tak jsi terorista. Jsi Rus – tak jsi ožrala. Jsi bezdomovec – tak jsi shnilý nefachčenko. Jsi Vietnamec – tak kšeftuješ a okrádáš stát o daně. Pokud se na děti všichni kolem dívají již s těmito předsudky, tak z nich právě takové lidi vychovají. Je snadné se přiřadit ke skupině, do které vás všichni řadí. Učila jsem děti různých národností. Velmi nadaný a temperamentní byl chlapeček, kde maminka byla Ukrajinka a tatínek Vietnamec. Tento chlapec měl v sobě snad tisíc jiných, energie měl na rozdávání, ale měl snad to největší srdce, které jsem viděla. Byl vychovávaný s velkou láskou a uměl lásku i dávat. Učila jsem romského chlapce, jehož tatínek pracoval pro ukrajinskou mafii. Chlapec byl velmi milý, něžný a laskavý. Učila jsem dceru hlavního kápa romských kapsářů na České. Byla to moc hodná holčička. Vždy když jsem šla po České, tak mě Romové hlídali, aby mě někdo neokradl. Byla jsem jejich hodná učitelka, kterou měla jejich holčička ráda. Chci tím říct. Že děti nikdy nemohou za to, do které rodiny se narodí. Každé se narodí s nadějí, že bude milováno. Pokud těmto dětem dáme to, co potřebují, a ne opovrhování a šikanování, tak se to vrátí zpět.

Velký nedostatek v našem výukovém systému vidím v učitelích. Sama jsem byla hodně překvapená, jak spolužáci reagovali při přednáškách, když jsme se bavili o Romech. Právě ti pedagogové, kteří mají ostatní učit toleranci, sami se nezvládli přenést nad obecné názory a uvědomit si, že žádný žák ve škole není stejný jako jiný žák. Že nenajdou dva úplně stejné charaktery ani ve své prosazované „rase“. Přitom žákům z jiných sociokulturních skupin přiřazují již předem dané charakterové vlastnosti a schopnosti. Tito pedagogové, coby vždy uznávané jádro národa a vzdělanosti, nemají základní předpoklady, vyučovat druhé k pochopení, porozumění, k toleranci a k lásce, pokud se nenaučí sami vnímat ostatní s citem a láskou k člověku.

Syn měl ve třídě Romku. Na třídní schůzce si její maminka stěžovala, že je holčička diskriminovaná a dětmi slovně napadaná. Syn vůbec nevěděl, že je to Romka. Byl překvapený a netušil, v čem je problém. Spolužačku měl rád stejně jako ostatní spolužáky. I tato maminka již žila s předsudky, že každý se bude k její dcerce chovat jako k méněcenné a Romka bude pro ostatní jen cíl k atakům.

Romské děti jsou velmi otevřené, přímé a upřímné děti. Hájí si svůj osobní prostor, své místo v kolektivu a ve společnosti. Je to jen to, co by se měly naučit všechny děti, úctě k sobě samému a k úctě a pochopení potřeb druhých.

Nejkrásnější pohled je do radostných očí malého romského dítěte. Jiskřičky, které svítí v jejich hlubokých hnědých a velkých očích, musí rozsvítit každé srdce. Nechala bych se každého rasistu do těch očí dívat hodiny, dokud v těch očích nenajdou pravý lidský cit, pravou lásku k životu i v jeho živelné až živočišné podobě.

Nechápu odlišování dle rasy. Vnímám to jako novodobý hon na čarodějnice. Je to nová inkvizice. Jen mučicí nástroje změnily tvar a formu.

Příslušnost kohokoliv k jakékoliv rase mi nedělá starosti. Na Vaši otázku při výuce, jaký máme postoj k případné výstavbě mešity před svým domem, jsem se vůbec nepřihlásila. Ani pro a ani proti. Mám k tomu zcela neutrální postoj. Jednoduše řečeno – je mi zcela jedno, jestli by mešita u mého domu byla či nikoliv. Víc mě trápí, že každý den umírají tisíce dětí bez vody. Že zbytečně umírají děti v občanských válkách a při honbě jiných za majetkem, za slávou. Umírají z rasové nenávisti, pro uspokojování dobyvačných potřeb. Je to zvěrstvo, netolerantnost a neúcta k životu. Opovrhování právem na život. Chtěla bych s tím něco udělat, ale nevím co, a nevím jak. Jediné co mohu – ve svých učebnicích, metodikách a knihách více podporovat osobnostní rozvoj dětí směrem ke vzájemné toleranci a k lásce, k vnímání všech lidí jako jediné rasy – člověk. Jako jeden z příkladů přikládám podklady pro učebnici, kterou právě chystám. Učebnice je zaměřená na implementaci dopravní výchovy do RVP. Prvky dopravní výchovy vkládám do všech vzdělávacích oblastí a naopak, kompetence, které žáci v rámci vzdělávacích oblastí získávají, využívám pro dopravní výchovu.

Charakteristika dopravní výchovy v multikulturní výchově

Cílem DV v multikulturní výchově je naučit děti:

  • Vnímat všechny účastníky silničního provozu jako své partnery v provozu bez ohledu na to, z jaké jsou sociální či národností skupiny
  • Vážit si jejich života
  • Respektovat právo na život každého jedince bez vnímání národnostních rozdílů
  • Vnímat hodnoty odlišných kultur, kulturní zvyky a rozdílnost v temperamentu
  • Nenadřazovat se nad jiné a nevyžadovat dominantní pozici
  • Vnímat vztahy v rodinách jiných etnik a vážit si jejich rodinných tradic

Další cíle DV v multikulturní výchově jsou:

  • Rozvíjet smysl pro spravedlnost, solidaritu a toleranci
  • Rozvíjet mezilidské vztahy
  • Vnímat rovnoprávnost jako jedno ze základních lidských práv
  • Učit žáky v dopravním prostředí vnímat koexistenci všechny sociokulturních skupin
  • Odsuzovat a řešit případnou diskriminaci

Témata k zařazení do výuky

Hledat příklady v zahraničí, v odlišných kulturách, v sociokulturních skupinách:

  • Vhodná řešení z oblasti bezpečného dopravního uspořádání
  • Vhodná řešení z oblasti legislativy
  • Charakteristické znaky dopravního prostředí z různých oblastí, zvyky, legislativa, dopravní uspořádání, zatížení, apod.
  • Příklady národních zvyků a charakterových rysů, které mají vliv na bezpečnost v dopravním prostředí a životní hodnoty – úcta k životu, k rodičům, k lidem

např.:

  • Romská přísloví – Sto lidí, sto povah. Nejsou děti, není štěstí.
  • Korán – Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají. 2:195
  • Arabská přísloví – Kultura člověka je lepší než jeho zlato. Cizí chyby máme na očích, svoje za zády.
  • Vietnamská přísloví – Nic jsi neprodal líp, než cos daroval. Pravdivé slovo je jako hořký lék: není příjemné, ale pomáhá.

Pracovní listy budou s příběhy dětí v dopravním prostředí, kde nebudu rozlišovat dle národnostní ani sociokulturní skupiny. Z obrázků bude jasné, jaké pleti, národnosti či vyznání děti jsou, ale o každé dítě se bude někdo bát, každé bude mít přátele, rodiče a jiné lidi, kteří ho budou mít rádi. Chci, aby děti pochopily, že za každým člověkem je někdo, pro koho je to nejdražší, co má. Pro tento typ pracovních listů mě inspirovaly internetové stránky www.salmanandfriends.co.uk. Domnívám se, že to bude jedna z cest, jak navzájem sblížit různé kultury. Cestou dětských očí a dětského vnímání světa.

Závěrem romské přísloví:

Nikomu neubližuj – bolest, kterou způsobíš, se vrátí do tvého srdce.