ROZVOJ KOMUNIKAČNÍCH DOVEDNOSTÍ V OBLASTI PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ

Pracuji jako krajská koordinátorka národnostních menšin a romskou problematiku. Vzhledem k tomu, že převážnou část mé pracovní náplně tvoří romská problematika, soustředí se převážně má práce na tuto komunitu. Z tohoto titulu se mi dostala do rukou poněkud netradiční publikace „Segregovaná výuka Romů ve školách střední a východní Evropy“, kterou vydala Liga lidských práv, Brno.

Před vydáním publikace proběhl terénní průzkum včetně rozhovorů s vysoce postavenými vládními úředníky v Praze bezprostředně po vstupu nového školského zákona v účinnost skupinou výzkumníků z Ligy lidských práv v šesti krajích ČR. Monitorovaly se také školy v regionech ČR, probíhaly rozhovory s představiteli škol, rodiči i dětmi.

Po prokousání se všemi předpisy systematicky od zákonů po vyhlášky a koncepční dokumenty, došly pracovníci Ligy lidských práv k nejzávažnějším zjištěním na základě studia přílohy upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání.

Publikace vznikla pro podpoření kritické diskuse o naprosto urgentní nutnosti konečně razantně podpořit nejmladší generaci Romů, aby mohla v maximální míře navštěvovat běžné základní třídy a školy. Je rovněž nutné zdůrazňovat pouze špatný přístup a rozličná zavinění jejich rodičů a snažit se přes nechuť opravit ze všech stran dosti narušené komunikační kanály na místní i centrální úrovni. S každým dalším rokem, který uplyne, budou pokračující nečinností nenapravitelně zasaženy další a další stovky dětí na celém území ČR.

Zajisté je chvályhodné, jak se Liga lidských práv zastává romských dětí, které jsou opravdu dnešním systémem školství segregováni. Liga udává: „vzdělání a k němu vedoucí proces v životě jedince má naprosto výjimečnou nenahraditelnou a nezastupitelnou roli. Školský systém by měl být nastaven tak, že po ukončení základního vzdělávání nebude žádné dítě společností vylučováno. Dále, že bude moci pokračovat v takovém typu středoškolského studia, aby se nemuselo v životě spoléhat na sociální systém, mohlo bránit svá práva, bylo samostatné a dostalo šanci prožit kvalitní a spokojený život.“ 1)

Je více než jasné, že jde o formulace, které dobře vypadají na papíře, ale ve skutečnosti to naprosto nefunguje. Má práce spočívá mimo jiné také v tom, abych věděla, kolik romských dětí chodí na základní (lépe řečeno na speciální) školy, učiliště a střední školy. Zajistit fungování asistentů pedagoga na základních školách a podpořit terénní práci v romských komunitách. Z tohoto titulu vím, jaká je situace ve školství směrem k romským dětem.

Přestože mi každý ředitel(ka) tvrdí, že nemají jak poznat, zda jde o romské dítě, tak naprosto přesně ví, kam ho mají ve třídě posadit. Nejlépe do zadní lavice, aby na něho nebylo vidět, ono si mohlo dělat co chce v hodině a nebude rušit ostatní děti při vyučování. O přestávce se do romského dítěte trefují ostatní žáci a nebo se někde uklidí do kouta, aby nebyl moc na očích. Přitom sleduje hodiny, kdy bude moci odejít z toho cizího prostředí domů, kde ho mají rádi a čekají na něho.

Vždy, když vidím tento pravidelný obrázek ve škole si vzpomenu na svá mladá léta, když jsem chodila na základní školu já. Pocházím z 8 dětí a do první třídy (je tomu již spousta let) jsem šla v teplákové modré soupravě. Posadila jsem se do zadní lavice a seděla jsem tam sama. Na druhý den si mě paní učitelka posadila k sobě do první lavice a přikázala mi, že budu sedět pořád na tomto místě. Vedle mě posadila Hanu Kovářovou. Staly se z nás nerozlučné kamarádky dodnes.

Pamatuji si, jak jsem se na druhém stupni chtěla dostat do zadních lavic, aby na mě nebylo vidět, ale třídní učitelka mi to zakázala a já se dál, jak do třetí lavice nedostala. Možná i toto přispělo k tomu, že jsem se musela učit na každou hodinu, jelikož jsem byla pořád na programu dne.

Když jsem se rozhodovala, kam půjdu po základní škole, napsala jsem si učiliště a třídní učitelka mi řekla, ať napíši ekonomickou školu, že na to určitě mám. Já jsem se bránila a ona navštívila moje rodiče asi 4x doma, aby je přesvědčila o tom, že mám jít na střední školu. Také se tak stalo a já jsem jí dodnes vděčná, že si dala tu práci a po škole, když mohla jít domů, šla za mými rodiči a seděla u kávy i dvě hodiny, aby jim vysvětlila, že mám na další studium vlohy. Dnes vím, že jsem měla veliké štěstí na kantory ve svém životě a jim vděčím zato, že dnes vidím vzdělání úplně jinak, než ty romské děti, které sedí ve škole v poslední lavici a tiše přežívají.

Mohu říci, že mě přístup učitelů na základní škole ovlivnil pro přístup ke vzdělávání v celém mém životě. Neustále se vzdělávám směrem ke své profesi a dnes lituji děti, které neměly to štěstí jako já. Zrovna tak jsem dohlížela na své děti, aby měly základ vzdělání pro život a nemusely se rozmýšlet, jaké „i“ se píše v tom či onom slově, dokázaly si přečíst úřední list a vyznat se v dnešním systému institucí.

Všech 7 sourozenců navštěvovalo základní nikoliv zvláštní školu, na které fungovalo po škole doučování, družina a sportovní kroužky. To vše mi dnes na školách chybí. Romské děti nejsou opožděné nebo mentálně retardované. Jsou v nevýhodě, jelikož jejich rodiče mají vychozené dvě třídy zvláštní školy a nemohou (i kdyby chtěli) se s nimi učit, jelikož učivu nerozumí. Ve školách však chybí systém doučování, zájmu o děti, které špatně prospívají a nepřihlíží se k sociálnímu postavení rodiny.

Převážně to ve třídách funguje tak, že děti hledí na značkové oblečení, mobilní telefon a jakým autem ho rodiče přivezou do školy. Toto vše romských dětem chybí a proto nikdy nezapadnou do třídního kolektivu, jelikož se ujal pro ně název „socky“. Takovým dětem je rychle nabídnut přestup na speciální školu, kde je volnější režim a vyhovuje jak dětem, tak i jejich rodičům.

Na takovou školu chodí až 90% romských dětí. Ty se cítí v takové škole dobře, jelikož nejsou šikanovaní, diskriminovaní, ale pro život jsou handicapovaní. Po skončení školní docházky nastoupí na učiliště a po měsíci či dvou odejdou z této instituce. Nejsou totiž zvyklí být ve třídě sami mezi „bílými“. Cítí se osamoceně a neumí se přizpůsobit nátlaku, který je na ně vyvinut.

Liga lidských práv v knize píše: „vůle integrovat romské žáky do hlavního vzdělávacího proudu je nedostatečná nebo žádná a to jak ze strany ředitelů a učitelů základních škol, tak ze strany mnoha rodičů romských žáků samotných.“ 2)

Můj názor na školství je takový, že kdyby se učitelé snažili romské děti přijmout mezi sebe, věnovali mu více pozornosti, tak by tím zároveň ostatním žákům šli vzorem. Jenomže to se neděje, učitelé jsou šokovaní tím, že mají mít romské žáky ve třídě, vždyť oni jsou nevzdělavatelní a ještě ruší ostatní. Nebylo by jim lépe ve speciální škole? Postoje učitele si všímají ostatní žáci a zaujímají stejné postoje k těmto dětem.

Ve školském zákoně se sice píše, že vzdělávání je založeno na zásadách:

  • rovného přístupu každého státního občana ČR nebo jiného členského státu EU ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana
  • zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce
  • vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání…..“ 3)

ale nic takového ve skutečnosti neexistuje. Pokud by existovalo, tak by se romským dětem nenadávalo do „socek, černých hub, vyžírek a parazitů.“ Byl by brán ohled na jejich vzdělávací potřeby, rodinou situaci a to nemluvím vůbec o úctě a snášenlivosti.

Jak se v knize píše: „je nutné zahájit osvětové kampaně s cílem, aby integrace romských dětí do většinových škol nebyla narušena předsudky části neromského obyvatelstva. Měla by se široce propagovat opatření vlády v oblasti romského vzdělávání a patřičně vysvětlovat tato opatření veřejnému mínění. Zavádění těchto opatření by nemělo být prováděno takovým způsobem, který by dále Romy stigmatizoval a posiloval negativní stereotypy ve většinové společnosti. Měly by se přijmout okamžité kroky směřující k zastavení nelidského a ponižujícího jednání s romskými dětmi ve škole. Pachatelé rasově založeného obtěžování a násilí by měli být okamžitě voláni k zodpovědnosti. Politika vlády by měla podpořit vzájemný respekt mezi Romy a ne-Romy.“ 4)

Podle mého názoru toto nelze aplikovat vzhledem k tomu, jak se vyjadřují o Romech naši vrcholní představitelé státu (senátoři, místopředsedové, starostové a místostarostové) a to vše beztrestně. Pokud nebude respekt k Romům z řad politiků, představitelů měst a obcí, institucí, tak jej nelze očekávat ani u většinového obyvatelstva. Lidé je prostě berou vzor a mohli jsme to sledovat na nedávné kauze města Vsetína a jeho pavlačového domu. Na rázném postupu při integraci Romů vydělal pan starosta místo v parlamentu, předsedu strany a místopředsedu vlády ČR. Tak co očekáváme od obyčejných občanů této země!

Poznámky:
1) Segregovaná výuka Romů ve školách střední a východní Evropy, publikace byla vydána za finanční podpory Evropské komise

Použitá literatura:
2) Segregovaná výuka Romů ve školách střední a východní Evropy, ARTRON 2005, s.r.o. www.artron-one.eu, české vydání Jiří Kopal
3) Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)