ANGOLA A JEJÍ BOLEST

PŘIPOMENUTÍ NEDÁVNÉ A BOLESTNÉ HISTORIE

Po 500 letech nadvlády Portugalska nad Angolou sílil stejně jako v ostatních afrických zemích i v Angole v padesátých letech minulého století boj za nezávislost, a tak vznikla tři národnostní hnutí: MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly) v roce 1956, FNLA (Národní fronta za osvobození Angoly) v roce 1958 a UNITA (Národní hnutí za úplnou nezávislost Angoly) v roce 1966.

Po 14 letech guerillové války byla 11. 11. 1975 vyhlášena v Angole nezávislost a MPLA se ten samý den prohlásila za jedinou vládní stranu, což bylo umožněno i díky masivní podpoře ze strany Sovětského svazu a Východního bloku. Tento krok zapříčinil začátek občanské války. Portugalci byli přinuceni zemi hromadně opustit a stoupenci hnutí UNITA se stáhli do vnitrozemí, odkud vedli partizánskou válku (UNITA měla na své straně USA, Jižní Afriku a Mobutovo Zaire). FNLA byla po řadě vojenských porážek marginalizována. V roce 1991 se obě frakce dohodly (UNITA a MPLA), že se z Angoly stane pluralitní stát, ale po volbách UNITA prohlásila, že volby byly zmanipulované a boje propukly znovu.

V roce 1994 byl zahájen mírový proces, který spočíval v zapojení UNITA do vlády. V roce 1997 byla nastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNITA Jonas Savimbi získal statut vůdce nejsilnější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a v roce 1999 musel generální tajemník OSN prohlásit mírový proces za neúspěšný.

22. února 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezi frakcemi byl uzavřen klid zbraní. UNITA vzdala svoji ozbrojenou činnost a postavila se do role nejsilnější opoziční strany. Zatím se zdá, že se situace v zemi normalizuje.

27 let trvající občanská válka zemi i její obyvatelstvo krutě poznamenala. Zhruba 7% z celkové populace (což čítá asi 750 000 osob) během dlouhých let trvajících bojů zemřelo. 4,5 milionů lidí ztratilo střechu nad hlavou a z dalších 450 000 lidí se stali váleční uprchlíci. Přestože se v letech 2003-2004 zhruba 4 miliony lidí vrátilo do svých domovů a v sociální i ekonomické oblasti bylo dosaženo částečného zlepšení, Angolu čeká ještě velmi dlouhá cesta k normálu.

ŽIVOT PO VÁLCE

Jak jsem již výše uvedl, tak během války uprchlo před boji velké množství lidí ze svých domovů. Tito lidé utíkali jak za hranice Angoly, tak i na místa ve vlastní zemi kde boje nebyly tak intenzivní, nebo tam kde se nebojovalo vůbec (jako například provincie Huila a Namibe). Ale hlavním cílem uprchlíků bylo většinou hlavní město Luanda, kde žilo původně asi 500 000 obyvatel a během dvacet-sedm let trvající války vzrostl počet obyvatel na více než 2 000 000, kteří žijí většinou ve slumech postavených svépomocí takřka všude kolem Luandy. Taková kumulace obyvatel sebou přinesla také spoustu problémů, jak hygienických, tak v neposlední řadě i sociálních. V hlavním městě se nebývale rozrostla kriminalita, a to hlavně ve slumových oblastech, a ani ve středu města nebývá okrádání za bílého dne nic neobvyklého. Je to snad i proto, že s uprchlíky přišli i lidé kteří celý život bojovali a ničemu jinému se nenaučili. Tvoří se ozbrojené gangy, které okrádají a bez skrupulí vraždí. Řekl bych, že řádění těchto ozbrojených skupin je v masovém měřítku hlavně problém hlavního města Luandy, v ostatních částech Angoly to buď není tak viditelné, nebo o tom nejsou takřka žádné zprávy. Luanda je také označována (i místními lidmi) za jedno z nejnebezpečnějších míst v Angole.

Ale protože jsem v Luandě nepobýval nijak dlouho a moc dobře tamější situaci neznám, tak budu spíše hovořit o problémech, které jsem vypozoroval v místě mého pobytu.

Pobýval jsem v hlavním městě provincie Bié, které se jmenuje Kuito a které leží v srdci Angoly. Boje tady přerostly do těch nejděsivějších a nejobludnějších podob, kdy vojáci například stříleli do lidí jako do cvičného terče, nebo naházeli několik lidí to studny a hodili tam granát. A to byly ještě jedny z těch humánnějších způsobů zabíjení jejich bližních. V dobách válek lidé už ani nevěděli, kdo je komu nepřítelem a vraždili se navzájem. Utíkali jen ti, kteří mohli. Malé děti často nechávali doma. Samozřejmě, že ne všichni, kdož bojovali se nechovali tak nelidsky.

Často jsem mluvil s místními lidmi o životě za války a o jejich pocitech, což mi postupně pomáhalo i dokreslovat si obrázek o jejich životě a často jsem si nedokázal představit, že spousta těch lidí ještě před pár lety v ulicích Kuita bojovalo také.

PROBLÉMY PO VÁLCE (NIKDY) NEKONČÍ

Válka sice skončila, ale problémy zůstaly a objevila se také velká spousta problémů, které s sebou přinesl paradoxně mír. Jeden z těch podle mě zásadnějších problémů je stále trvající analfabetismus. I když se vzdor válce podařilo srazit analfabetismus z 88 % na 61 %, pořád je to hrozivé číslo. Angolská vláda se snaží často za i pomoci mezinárodních organizací tento problém řešit. Ale pořád existuje spousta těch, ke kterým se vzdělání nedostane vůbec, nebo se k nim nedostane v takové míře a kvalitě, aby to na život těchto lidí mělo nějaký větší vliv a to, i když školy bývají takřka v každé větší vesnici. Problém bývá totiž i v kvalifikaci vyučujících, jelikož kvalitnější učitelský zbor si většinou mohou dovolit jen tzv. „lepší“ školy, tak se nezřídka stává, že učí i lidé se základním vzděláním, což se samozřejmě odráží na znalostech žáků, které většinou škola nebaví (asi stejně jako děti u nás).

Co se týká profesního uplatnění konkrétně v Kuitu a provincii Bié, tak je to velký problém sám o sobě. A to proto, že v tradičně zemědělské provincie Bié, která je i dnes přes veškeré snahy „deminizátorů“ z velké části zaminovaná (tím pádem i neobdělávatelná), takřka bez jakékoliv dobře fungující dopravní infrastruktury a tím pádem i bez jakéhokoliv průmyslu je zužována obrovskou nezaměstnaností. Lidé se tu živí převážně prodejem čehokoliv, nebo jsou celé rodiny živeny jednou osobou, která má to štěstí že pracuje. Podle mě to je jeden z faktorů, který ovlivňuje spoustu mladých v pohledu na vzdělání, protože nevidí prakticky žádné budoucí uplatnění.

Ale abych nemluvil jen negativně, tak musím podotknout že dnes je také spousta těch, kteří sice za války studovat nemohli, ale velice dobře si uvědomují, že vzdělání je pro jejich budoucí uplatnění nezbytné a dokončují si vzdělání teď. Takže bývají dnes na základních školách i žáci, kterým je přes dvacet let a kteří často chtějí studovat dál. Většina z těch které znám a chtějí studovat dál, by tak nejraději učinili mimo Angolu. Pravdou je, že hodně angolských rodin (pokud na to mají, nebo mají ve vládě známé, kteří jim zařídí stipendium) posílají své děti na vysoké školy většinou do Brazílie, Evropy, nebo Jižní Afriky. Ale na druhou stranu zase spousta lidí jezdí studovat základní a střední školy do oblastí nejvíce postižených válkou, protože v těchto oblastech je vzdělání mnohem levnější, než například v Luandě.

Velkým problémem je v Angole také katastrofální zdravotnictví, a s tím související vysoká mortalita jak dětí (která dosahuje podle údajů WTO z roku 2003 více jak 20 %), tak i dospělých (podle WTO více jak 50 %).

Dalším obrovským problémem nejen dospívajících je v Angole celosvětový strašák – HIV virus. V současné době probíhají v Angole osvětové kampaně proti této nákaze. Ale i přesto se v této zemi nakazí denně velká spousta lidí.

Angole se za dob válek tento problém víceméně vyhýbal, protože válka fungovala jako umělý regulátor pohybu osob z jiných Afrických zemí směrem do Angoly, což zabraňovalo většímu šíření této zákeřné infekce. Oficiální čísla hovoří o 4 % nakažených virem HIV, ale podle lékařů je toto číslo mnohonásobně vyšší, což napovídá i chování mladých. Pokud se o kohokoliv zeptáte, jestli používá kondom, tak vám téměř s naprostou jistotou odpoví, že ano. Ale po čase vám ten stejný člověk často řekne, že nejlepší to je stejně „maso na maso“, že kondom takřka vůbec nepožívá. Šíření nákazy také velice nahrává vysoká promiskuita. To je vlastně i Evropský problém, protože se zdá, že lidé ztrácejí obavy z onemocnění a přestávají hromadně používat kondomy, což dokazuje i to, že firmy vyrábějící kondomy mají dnes existenční problémy, protože se jejich výrobky neprodávají.

Co se mi na ale na Angole velice líbí je, že mladí (i dospělí) narozdíl od „vyspělé civilizace“ takřka vůbec nekouří. Nevím čím to je, ale je pravda, že jsem kouřit viděl velice málo lidí. Ale jsem si jist, že i toto se časem změní a bude to podle mého názoru hlavně vlivem televize, ze které Angolané lidé každodenně a každovečerně hltají převážně Brazilské telenovely. Vliv těchto telenovel je poznat i na změně vyjadřování a slovníku a přejímání Brazilských slov angolské mládeže. Spousta mladých také říká, že by se ráda do Brazílie odstěhovala za vidinou lepšího života, což je podle mého názoru také do značné míry ovlivněno sledováním televize.

Větším problémem je pak stejně jako v našich zeměpisných šířkách alkohol, který je pro kohokoliv a jakkoliv mladého lehce dostupný. Ale podle mých zkušeností je to v Angole hlavně problémem dospělých, kteří se tím snaží zapomenout na utrpení z válek a řeší si tím možná i pocit nepotřebnosti, který pramení z obrovské nezaměstnanosti, která v těchto končinách panuje. Alkohol je také velkým problémem na silnicích, protože lidé často pod vlivem alkoholu řídí motorová vozidla (a to včetně policistů a vojáků ve výkonu služby).

Co se týče problému drogové závislosti, tak nemám bližší údaje o tom jak to vypadá v Kuitu a nikdy jsem neslyšel o tom, že by ve větším měřítku někdo drogy bral. Ale vím, že tento problém se týká hlavně mladých v hlavním městě – Luandě.

Mladí Angolané se v rámci možností snaží stejně jako většina mladých v celém „západním“ světě žít konzumním životem a rádi si kupují hezké věci a nezbytnou výbavou jsou také mobilní telefony, které sice nejsou tak rozšířené jako např. u nás, ale každý, kdo na něj má si jej pořídí a je také schopen utratit horentní sumy za kredit, stejně jako tomu bývá u nás. A byl jsem nejednou svědkem toho, jak dítě žadonilo po rodičích o peníze na kredit.

Na druhou stranu je úchvatná vynalézavost Angolských dětí při výrobě hraček, kterých se konkrétně v Kuitu moc sehnat ani nedá. A tak si děti vyrábějí fotbalisty ze starých kachliček, dokonalá autíčka a náklaďáčky z plechovek od limonády, nebo k hraní používají obruče kol, pneumatiky, flašky, či dráty… prostě vše co najdou na ulici, nebo smetišti.

Velkým problémem je hlavně v Luandě také tvorba ozbrojených a loupežných band, které rabují a vraždí, ale o tom nemám žádné bližší informace, které by mi dovolovaly se o této problematice rozepisovat. Snad jen to, že i přes ujišťování autorit je v Angole stále v oběhu velké množství nelegálně držených zbraní (většinou kalašnikovů), které má doma „pod postelí“ takřka každá rodina pro případ, že by náhodou zase vypukly boje. Většina lidí sice tomu, že bude znovu válka nevěří ale „co kdyby“. Ostatně po volbách v devadesátých letech tomu také nikdo nevěřil a pak se začalo znovu bojovat a bojovalo se dalších osm let.

Angola má spoustu bolestných problémů, které by vydaly na několik obsáhlých knih. Ale přes to všechno je to úchvatná země, kde lidé nemyslí na to co bude zítra, protože zítřek je v nedohlednu a pro ně je důležité to, co se děje právě „teď“. Angola je zemí, kde i vzdálená rodina je posvátná a důležitá a je nutné ji za každou cenu bránit. Občas je za těžko uvěřit, že tito lidé proti sobě tak neuvěřitelně dlouho bojovali. A když začnou vyprávět jejich pravdivé životní příběhy tak vše utichne a zmizí, čas se zastaví, a vy cítíte, jak vám tato nehostinná, zaminovaná země plná problémů, nemocí a byrokracie pomalu krade kousek, po kousíčku vaše Evropské srdce.