Strašidlo cantervillské

Oscar Wilde. Strašidlo cantervillské. Ilustracemi vyzdobil a typograficky upravil Cyril Bouda. Praha: Československý spisovatel, 1957.

Text Oscara Wilda s ilustracemi Cyrila Boudy je pro našeho knižního mola tak dobré pochutnání, neřku-li hostina, že se ocitá v pokušení pronášet tak velká slova jako například kongeniální.

Posuďte sami:

Na schodech je vítala stará žena, úhledně oděná do černých hedvábných šatů s bílým čepečkem a zástěrkou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou se paní Otisová na naléhavou žádost lady Cantervillové uvolila nechat v dosavadním postavení. Když vystoupili, paní Unneyová se každému z nich hluboce uklonila a řekla uhlazeně a starosvětsky: „Buďtež mi vítáni na zámek Canterville!“ 

Strašidlo

Ve Strašidle cantervillském si Wilde se svoji příslovečnou, mistrovsky zvládnutou zálibou pronikavého nalézání a hravého dotváření životních paradoxů jedním dechem utahuje z neotřesitelně a optimisticky pozitivistického materialismu i z mnohdy všelijak obskurního spiritismu, který se s podobně neotřesitelným sebevědomím nezdráhá sebe sama vydávat za vzácný zdroj výsostných duchovních zážitků:

„Vážený pane,“, řekl pan Otis, „musím vás opravdu důrazně požádat, abyste si naolejoval ty řetězy, a přináším vám k tomu účelu lahvičku TAMMANYHO MAZADLA S VYCHÁZEJÍCÍM SLUNCEM. Tvrdí se, že dokonale účinkuje po jediném použití a na obalu je o tom řada svědectví od našich nejvýznamnějších domorodých duchovních. Nechám vám je tadyhle u svíček pro ložnice, a kdybyste si přál, milerád vám ho opatřím víc.“ S těmi slovy postavil vyslanec Spojených států lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a uložil se ke spánku.

Cantervillský duch stál chvilku zcela bez hnutí v pochopitelném rozhořčení; pak divoce srazil lahvičku na vyleštěnou podlahu a rozehnal se po chodbě, vyrážeje duté stony a vyzařuje sinavě zelené světlo.

[…]

Nazítří byl duch velice sláb a zemdlen. To hrozné rozčilení posledních čtyř týdnů se začínalo projevovat. Nervy měl úplně otřeseny a lekal se při sebemenším šramotu. Pět dní nevyšel své světnice a nakonec se rozhodl pustit ze zřetele krvavou skvrnu na podlaze knihovny. Jestliže ji Otisova rodina nechce, pak si ji nezaslouží, to je jasné, jsou to očividně lidé na nízké, hmotařské životní úrovni a jsou zcela neschopni ocenit symbolický význam smyslových úkazů. 

Prolínání a různá nečekaná setkávání obojího bylo jistě příznačné pro Wildeho dobu zlomu předminulého a minulého století, zvučně řečeno fin de siècle. Ostatně i Wildův nejproslulejší hrdina Dorian Grey se ve svém jakémsi – opět neotřele paradoxním – tvořivém narcismu, přimyká tu k nejtradičnějšímu katolicismu s nepřebernou symbolikou jeho rituálů či legendistiky, tu k darwinismu opájejícímu se neúprosně vědeckou střízlivostí, a onde zas od těchto prubířsky čistých forem k nejsmíchanějším dobovým esoterismům, mysticismům a eklekticismům…však víte, jak tomu všemu my molové všelijak nadáváme.

Ono setkávání však pokračovalo v nejrůznějších obměnách i nadále. Víte, jako pravověrný knižní mol sice upřednostňuji papír již notně žloutnoucí, podoben tak milovníku zrajících sýrů, nicméně čas od času nepohrdnu ani knihou zánovní. Proto jsem si nedávno docela pochutnal třeba i na Dějinách světla Jana Němce, v nichž je vylíčeno kterak prvorepublikový fotograf František Drtikol dlouho lnoucí k dobovým mystickým naukám, zakotví na sklonku života paradoxně (ano, až Wildovsky paradoxně!) současně v buddhismu a marxismu.

A snad, že taková setkávání pokračují s neztenčenou měrou podnes. Když totiž – my knižní molové sic tuze neradi, ale i taková nepříjemnost se přihází – zvedneme hlavu od knih a rozhlédneme se kolem sebe – vidíme nezřídka mnohá popsaným podobná bizarní souručenství. Pravý mol sice ze zásady nevytáhne paty z knihovny nicméně i sem chodí nejrůznější časopisy a magazíny, o připojení na světa širé pavoučí (world wide web) nemluvě. Znáte to, na první straně horoskop, na druhé nejpravověrnější zásady feng šuej, a na třetí zas nějací vědci „boří mýty“. Nešťastníci, jako by netušili, že z mýtu povstala filozofie, pramáti vědy.

Jan Hanuš