Básnící měsíce

POLÁČEK, Jiří. Básnický rok. Brno: Masarykova univerzita, 2015.

Básnický rok Jiřího Poláčka je prvním svazkem nové edice Reflexe, založené nedávno na naší fakultě. Ta si klade za cíl rozšířit dosud úzce vědecky orientovanou publikační činnost o populárně či esejisticky pojaté texty fakultních pracovníků. Kniha je umně graficky vypravená péčí Pavla Nogy a doprovozena celostránkovými ilustracemi malíře (a mimochodem i básníka) Petra Veselého.

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

Ať už v podobě jadrných nářků či sociologických analýz, často slýcháme a čteme o tom, jak se dnešní člověk stále více vzdaluje dříve živému sepětí s přírodním cyklem. Život v těsnějším kontaktu s přírodou, doplňovaný množstvím dnes zhusta pozapomenutých výročních lidových či církevních svátků, podporoval pevnější ukotvení člověka uprostřed toku času. Skrze jeho jednotlivé úseky, prožívané plněji s jejich charakteristickými dary i omezeními. Zatímco ve chvíli, kdy nám jedno bliknutí vypínačem či pootočení ventilu pohodlně a samozřejmě umožňuje žít třeba v celodenním světle a celoročním teple, jako bychom se odcizovali své vlastní podstatě. Podstatě bytosti žijící v čase a jeho neutuchajících proměnách.

Možná, že stále častěji se projevují i rozličné protiproudy načrtnuté tendence. Touha vzdorovat. Tu oprašováním starých a prastarých zvyků a slavností, tu třeba pídivým vyhledáváním sezónních potravin uprostřed takřečeného bezčasí supermarketové hojnosti.

BUĎ PŘIPRAVEN!

Zastavení se a prohloubené prožití přítomného okamžiku jsou přitom odnepaměti podstatnou součástí poezie, často vyzdvihovanou přímo jejími tvůrci. Pusťme na chvíli ke slovu velkého zastánce Chvíle a Slova, básníka Jiřího Kuběnu: neustále tříbená zkušenost básníkova (nikoliv zručnost!): souboj s ustavičně přítomným sedmihlavým Drakem časnosti – v jedné ruce s pochodní inspirace a v druhé s plamenným mečem Chvíle (Okamžiku, Vteřiny): té jediné zbraně vtisknuté nám do dlaně Věčností: v Boji O Vše. – – – Trochu pragmaticky vzato – ale v zásadě správně – platí zde dávná moudrost starých: Nulla dies sine linea. Být připraven je vše. Jiří Kuběna se svým nezaměnitelným patosem spojeným s nepřehlédnutelnou frekvencí velkých písmen upozorňuje na zvláštní zákonitost: přelstít čas, nenechat se jím uvláčet, je možné skrze soustředěné ponoření se do přítomné chvíle.

Básník neváhá hovořit o věčnosti, ba o Věčnosti; v civilnějším a profánnějším pojetí můžeme mluvit o osvobozujícím odstupu či nadhledu, paradoxně umožněné skrze pozorný ponor. Podstatná je i v závěru zmíněná neutuchající pohotovost. (Jinde Kuběna v podobné souvislosti připomíná též skautské buď připraven, vždy připraven a biblické nevíme dne ani hodiny.)

V Kuběnově světě jsou totiž múzy stvoření žárlivá, neodpouštějící nevšímavost či upřednostnění jiných podnětů, a uražené je už nikdy nelze přivolat zpět.

Na tomto místě se oklikou dostáváme zpět k počátku našich úvah a můžeme uzavřít kruh: Tak jako vnímání poezie rozvíjí schopnost plněji vnímat přítomný okamžik (třeba právě skrze citlivé vystižení některé z přehlédnutých proměn přírody v rámci ročního cyklu), může zase pozornější vnímání věčně proměnlivé přítomnosti nečekaně inspirovat k naší vlastní tvorbě či jen „pouhému“ životu. Čili, s Kuběnou méně zdrženlivě řečeno: k Boji o Vše.

 KOLOBĚH PŘÍRODY

Tím více (chtělo se říct dvojnásob, jenže tu nejde o nic počitatelného) nám může ve snaze neminout se s přítomností pomoci v pravou chvíli objevený verš vztahující se přímo ke konkrétnímu údobí roku. Právě takové poezii je věnován Básnický rok Jiřího Poláčka. Autor v ní sesbíral a krátkými komentáři propojil verše celkem sedmdesáti autorů vážící se k jednotlivým měsícům. Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol, z nichž je každá nazvána symbolicky veršem evokujícím měsíc, kterému je v ní věnována pozornost. „Dubnová“ kapitola tak nese název Slunce zkouší svou slávu, „listopadová“ Mokro, syro, šeré nebe…

Každou z kapitol otevírá krátké vysvětlení etymologie názvu daného měsíce, spojené zpravidla s úvodní glosou k charakteru  měsíce: Měsíc leden by podle svého názvu měl být měsícem ledu. Chlad dýchá i z jeho názvů v jiných jazycích: třeba v polštině se nazývá styczen, v běloruštině studzeň a ve slovinštině zimec.

V případě ledna je etymologie průzračná, jindy se ovšem dozvídáme o původu názvu nejasného či pravý původ zastírajícího odlišnou, automaticky se nabízející asociací: Název devátého měsíce vyvolává představu sluneční záře, je však odvozen od sousloví za říje!

V celé sbírce excerpcí jsou zahrnuty poměrně rozmanité typy autorů a poetik. Pokud se pokoušíme v jejich rozmanitosti nějak zorientovat, jako vhodný klíč díky zvolenému tématu i autorům vystupuje na povrch opozice mezi pólem, který bychom mohli nazvat empirickým a pólem opačným, imaginativním. Některé z veršů zasáhnou především přesným postřehem, ostrostí básnického vidění, jiné suverenitou obrazu odrážejícího vnitřní básnický svět.

Ostrozrace všímavý a přitom osobitě nápaditý pohled (který tu, slovy Jiřího Poláčka, upírá do zahrad) osvědčuje Norbert Holub: „A v březnu strašně závidíš loňským jablkům, že jejich hniloba je tak barevná…“ S obdobným smyslem pro drobnohled ruku v ruce s nápadem se potkáváme v červencovém výjevu Jiřiny Haukové: „až k desáté se tmí“ abílé okolíky černého bezu na zemi hvězdnatí“. 

Vyhraněně, až excentricky obrazivým básnickým typem je Karel Šiktanc. Šiktancovy obrazy nevyrůstají přímočaře z pozorovaného, ale žijí především z jeho mnohdy nečekaných odrazů v básníkově nitru. Podobně i básníkův jazyk plný neologismů a jiných inovací jako by byl utvářen z překvapivých ozvěn. Šiktancova poetika je přitom stěží napodobitelná. Ani v nejmenším se totiž nejedná o znouzectnost – každý, kdo se pozorněji začetl do Šiktancových veršů, rád potvrdí, že autor vládne jazykem i pozorovací schopností nezvykle dobře.

Z Šiktance Jiří Poláček vybírá například dubnový „lijáček“ „hustý jak kysané zelí“ či „ohnivzdorný máj“. V lednovém výjevu „v kusech padá sníh, jak by se u nebes trhalo labutí maso!“. Na citované dvojverší si bylo možné vzpomenout loňského Štědrého dne, kdy se v jednu chvíli sníh z nebe na zem snášel v takřka monumentálních celcích.

Rozmáchlou obrazotvorností proslul také Otokar Březina. Tu může potvrdit též v Básnickém roce citovaný úryvek z jeho básně Březen. „Déšť světla krvavý ze slunce ohněm prýštil; šer věčný prostoru pil jeho obraz lačen; do modří brunátných se na východě tříštil a v žhavých úlomech plál štěrbinami mračen.“ Jiří Poláček tu konstatuje inspirativnost měsíce Března pro tvorbu magických obrazů (a v této souvislosti připomíná ještě báseň Karla Hlaváčka Za noci březnové). Můžeme si však všimnout, že jakkoli expresivní obrazností verše znějí, nejsou současně vzdáleny reálným, často opravdu přímo magicky působícími výjevům na březnové obloze. V citované Březinově básni jsme navíc svědky také smyslu pro docela drobnohledné realistické pozorování, když popisuje, jak se světlo zapadajícího slunce rozlévá v těl brouků tvrdý kov jak v zakalenou ocel a v křídla motýlů jak jemných barviv prachem.

Výjimečně jednolitého skloubení pestré obraznosti a pečlivé pozornosti vzhledem k docela všedním jevům dosahuje poezie Bohuslava Reynka. Vzmachy obrazivosti bývají u Reynka pevně uzemněny v pozorném vnímání nejbližšího okolí. Podobně jako u Březiny se tu přitom imaginace úzce prolíná s všudypřítomnou transcendentní rovinou. Namísto abstrahujících spirituálních vizí se ovšem u Reynka setkáváme se světem osobitě uchopovaných biblických příběhů, případně se záznamem osobního duchovního prožitku. Tak je tomu také v poslední strofě básně Červen, z níž Jiří Poláček vybírá „teplý den v senoseč“ kdy „slunce září v závoji“: Vzpomínky se probírají/ klasy, máky, koukoly,/ duše prohlédla v snu taji,/ s poryvy tmy zápolí. Rozdílnost obou tvůrčích typů může dokreslit i trochu úsměvná vzpomínka Reynkova syna Daniela: Jednou se tatínka na Březinu někdo ptal a on říkal, že má rád toho raného, ale potom, když „vaří ty bratry v souhvězdích a tisíletích“, už nějak ne.

Prostor dostávají v Básnickém roce také básně poetisticky hravé, ba i šprýmovná říkadla.  Dojde tak třeba i na Jiřího Žáčka s jeho Aprílovou školou. Veršem z básně Březen pravícím, že „sněhuláci odjedou nejbližším vlakem“ je připomenuto Holanovo rané poetistické období.

V souvislosti s měsícem březnem se našlo básnických hříček a šprýmů vůbec nejvíce. Kapitolu tomuto měsíci nazvanou Jiří Poláček také zvesela zakončuje: Jestliže březen už byl měsícem knihy a poté měsícem internetu, nyní by mohl být měsícem kosa a jeho jásavých trylků.

Proměny počasí během roku se ovšem nestávají pouze poetickou kulisou za oknem lákající básníka k rozjímání v teple domova. Často naopak tvrdě a nemilosrdně doléhají například na lidi bez domova. Na stránkách Básnického roku nechybějí ani verše propojující sledované motivy měsíců se sociální tematikou. Setkáváme se s nimi již zpočátku v citaci z  Měsíců Karla Tomana, v níž neutěšený lednový výjev přechází v drásavou básnickou vizi: V básni nazvané Leden bloudí opuštění chudáci „po cestách zavátých a po silnicích“, jdouce světem s monogramem bídy“, který do jejich těl vyryly „sychravé zimy dlátem bolesti“.

ZÁSEKY DĚJIN

Básník Václav Jamek se svého času bavil skládáním nonsensových „pranostik“ typu: Na svatého Pišvase, mluvil Gottwald v rozhlase. Jednotlivé měsíce roku nejsou spjaty jen s charakteristickými proměnami počasí či prvků krajiny, ale stávají se i upomínkou konkrétních dějinných událostí. Mýtotvorná cykličnost se v nich obdobně jako v Jamkově žertovné pranostice prolíná a potýká s neopakovatelnými záseky na lineární ose dějin.

Prostor v Básnickém roce tedy dostávají i básnické reflexe měsíců coby dějinných památníků. Například září 1938 i stejnojmenná sbírka Vladimíra Holana jsou v národní paměti spojeny s mobilizací a následným zklamáním z Mnichovské dohody. Pozapomenutější jsou už možná četné básnické reakce na smrt T. G. Masaryka předešlého roku: Při zmínce o Holanovi se dere na mysl jeho sbírka Září 1938, neboť s devátým měsícem jsou spojeny i smutné události. 14. září 1937 zemřel T. G. Masaryk, na což reagovalo zhruba padesát českých a slovenských básníků. Jedním z nich byl Jaroslav Seifert se svou sbírkou Osm dní, evokující „kalné ráno“ onoho 14. září a následujících sedm dní. Citované můžeme doplnit třeba i básnickou vzpomínkou z jednoho z čerstvých přírůstků naši knihovny – ze sbírky Kázání na Mniší hoře Tomáše Lotockého. U autora narozeného v roce 1977 jde jistě o vzpomínku jen zaslechnutou či rovnou vyfabulovanou, to ji nicméně neubírá na barvitosti: Ten den se ve škole neučilo/ Zpívalo se Ach synku synku/ a po hodině se šlo domů/ Vlastně k řece/ po cestě z rozpečeného prašanu/ a po trávě ještě zvonící cvrčky/ Bylo totiž babí léto/ a níže po proudu si/ starý svratecký vodník/ který se nenaučil hospodařit ani za republiky/ připaloval na stolovém kameni/ kachní volská oka. Chtělo by se říct: „živá vzpomínka“.

Jak vidno, báseň nebo jen jednotlivý verš mohou nejen zostřit naše vnímání každoročních proměn, ale také svoji evokační silou oživovat naši osobní i historickou paměť. Kniha Básnický rok k tomu přináší podnětů více než dost.

Jan Hanuš

CITOVANÁ LITERATURA:

  • BŘEZINA, Otokar. Básnické spisy. Praha: SVU Mánes, 1920.
  • FLORIAN, Jan, Gabriel FLORIAN a Aleš PALÁN. Být dlužen za duši. Brno: Host, 2007.
  • HAUPTBAHNHOF, Eberhardt (vl. jm. Václav JAMEK). Kniha básňů převeršovná, již vlastnodušně protrpěl a v řeč svázal Eberhardt Hauptbahnhof, básník český. Praha: Český spisovatel, 1995.
  • KUBĚNA, Jiří. Pro básníka žádné školy neexistují [online]. Dostupné z: https://www.online.muni.cz/absolventi/2215-kubena-pro-basnika-zadne-skoly-neexistuji
  • LOTOCKI, Tomáš. Kázání na Mniší hoře: čtyři poemy. Brno: Ears & Wind Records a Weles, 2015.
  • REYNEK, Bohuslav (ed. Milada CHLÍBCOVÁ) . Básnické spisy. 2. vydání. Zlín: Archa, 2009.