Klárka a 11 babiček

Olga Černá. Klárka a 11 babiček. Ilustrovala Alžběta Skálová. Baobab 2015.

Pokud jste si oblíbili knihy z nakladatelství Baobab, potvrdíte mi, že umístit šikovně „baobabí“ roztodivné knižní formáty knihovny, či je odtud naopak vyprostit, bývá často úkol podobný manipulaci s legendárním ježkem v kleci.

V případě knihy Klárka a jedenáct babiček ovšem na obávané eskamotérské kousky před knihovničkou protentokrát nedojde.

Skladný formát velikostí i tvarem blízký dopisní obálce či pohlednici ladí s koncepcí knížky, která je až na krátká vyprávění v úvodu a na závěr pojata jako „román v dopisech“ (a několika pohlednicích :-)).

Dopisy si vyměňuje hlavní hrdinka Klárka se svým dědečkem, kominíkem Tomášem, který spadne ze střechy a většinu příběhu proleží v nemocnici a který se „na svobodě“ o školačku, o jejichž rodičích ani jiných příbuzných se nic nedozvíme, staral: Tomáš měl harmoniku, a když měl hodně dobrou nebo hodně smutnou náladu, hrál třeba celý večer. Dokud nepřišla paní Chrtková z přízemí bušit na dveře, že toho má dost a že by ve svém věku už mohl mít rozum. / Tomáš byl Klárčin dědeček. Ale nechtěl, aby mu tak říkala. Klárka byla ráda, protože říkat holkám, že bydlí s Tomášem, bylo mnohem lepší, než říkat, že bydlí s dědečkem.

klarka

Od chvíle Tomášova úrazu se rozběhne Klárčina klikatá pouť po různých „babičkách“, které se jí postupně ujmou, ale u kterých se nikdy nedaří zakotvit nadlouho. Ať už nečekanou shodou okolností anebo Klárčiným vlastním rozhodnutím a útěkem.

Pozoruhodné je, že ač „babičky“ nejsou vysloveně nikdy zcela zlými lidmi, veskrze zápornými postavami, téměř u všech se projevují ve větší či menší míře nejrůznější zvláštnosti či rovnou podivínství. (Jedinou výjimkou je postava škudlivé a nesnášenlivé sousedky Chrtkové, u které se Klárka ocitne hned napoprvé. Na paní Chrtkovou jedinou vyzbyla role klasické, pohádkově zlé postavy.v) „Babičky“ často neumějí vyjít vstříc Klárčiným skutečným potřebám a jejím vlastním podnětům. Ženy se naopak ve svém slepém zaujetí snaží Klárku co nejaktivněji vést tím v jejich očích nejlepším, tedy jejich vlastním směrem. Zpravidla velmi osobitým. Přinejmenším…

Zapálená ekologická a lidskoprávní aktivistka Alena Klárku neúnavně vláčí po všech možných demonstracích a happeninzích a její plné nasazení neutuchá ani při obyčejném posezení v cukrárně: Poručila si fértrejd kafe a štrůdl ze špaldy, a když paní servírka řekla, že nic takového nemá, udělala jí dlouhou přednášku o zodpovědnosti za planetu a pak si řekla o vodu z kohoutku. Tu jí paní servírka přinesla, ale vypadala dost naštvaně. Tak jsem po ní radši nic nechtěla, i když bych si klidně ještě jeden pohár dala. Nebo aspoň rakvičku.

O mnoho horší to ovšem je u hyperaktivní učitelky tělocviku Šilhavé, nezdravě posedlé zdravým životním stylem a představující postrach školy a okolí (vzhledem k poctivé délce jejích běžeckých tras poměrně širokého): K obědu nosí Šilhanová v krabičce saláty a celozrnné rohlíky, protože se jí ještě nepovedlo donutit kuchařky v jídelně, aby vařily něco OPRAVDU ZDRAVÉHO. / To se docela divím, protože ona je zástupkyně ředitele a ředitel z ní má normálně strach. / Pořád se se s ní chodí o něčem radit, a když si na ni někdo stěžuje, třeba že nás honí v mrazu na hřiště nebo že nutí skákat přes kozu i ty děti, co se opravdu bojej, ředitel vždycky řekne, že s tím nemůže dělat vůbec nic, protože to je její KOMPETENCE. Možná to bude tím, že ředitel má radši knedlíky než zeleninu, takže aspoň v jídle jí neustoupí.   

U zaryté trampky Mary se Klárka pro změnu naučí píseň Rosa na kolejích a dozví se, že je v ní úplně všechno. Už to samo Tomáše trochu zneklidní: Doufám, že si Mary nemyslí, že nejdůležitější věci na světě jsou deka a rum, jak je to v Rose na kolejích a že Ti s sebou vezme i něco k jídlu a svetr a pláštěnku, kdyby se zkazilo počasí. Později se ukáže, že mírné zneklidnění bylo docela prozíravé: Ahoj Tomáši, promiň, že jsem tak dlouho nepsala. Šly jsme s Mary na zříceninu, jmenovala se Borotín a já jsem tam spadla do sklepa a narazila jsem si nohu a nemohla jsem chodit a Mary šla pro pomoc. Čekala jsem v tom sklepě a bolela mně noha a trochu jsem se bála, protože tam bylo šero a nahoře psali na ceduli, že se tu zjevuje Pramáti, to je něco jako Bílá paní (jako je na Okoři) a má být hodná, ale stejně jsem se bála, a taky mi byla dost zima.

Nebudu prozrazovat, kam zápletka s náhlým úrazem vyústí a neprozradím ani, jak skončí celý příběh. Všimněme si jen, jak Klárka popisuje i vypjatě dramatické situace v docela klidném, střízlivém tónu. Bez stínu hysterie. V literatuře i v životě se často naopak setkáme s vypjatě dramatickým líčením vcelku běžných, drobných životních komplikací. Člověk by řekl, že se dítě lecčeho bojí a přítomnost dospělého mu dokáže dodat odvahy. Není tomu v mnoha případech naopak?

Motiv putování ve své naivitě moudrého dítěte od jedné podivínské dospělé existence ke druhé může upomenout na známý příběh Malého prince. Oproti Exupéryho nadčasové orientovanému vyprávění však leckterá z Klárčiných babiček působí coby zábavná karikatura zcela soudobého lidského typu. Obzvláště pohlednice z trempování s Mary se navíc nijak nevyhýbají místopisným a dalším reáliím. Dozvídáme se tak vedle jiného třeba i to, kdo straší na Okoři a kdo na Borotíně. A když jsme u hradů: koneckonců právě na Klárčiných pohlednicích neujde zmínce ani osazenstvo Hradu Pražského. Když se totiž Klárce nepodaří sehnat na svoji pohlednici jinou známku, než tu se současným prezidentem, doprovází ji zklamaným povzdechem jinou neměli, případně snad už poslední.

Klárka a jedenáct babiček byla letos nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za knihu pro děti a mládež. Rozhodně po ní však může sáhnout i člověk odrostlejší. Možná že v každém z nás straší všech jedenáct babiček a v každém z nás jim odolává jedna neohrožená Klárka.

Jan Hanuš