Úterý, 19. 8. 2008
Ráno opět navštěvujeme sirotčinec. S dětmi se nejprve věnujeme výtvarným činnostem. Jedna skupina je s Vlastimilem a Martou v domku pro výuku, kde se zabývají kreslením a poznáváním základních geometrických tvarů (kruh, čtverec, trojúhelník). Klára se s druhou skupinou pokouší o vybarvení stromů pomocí lepení malých kousíčku barevných papírů. Po těchto činnostech se obě skupiny setkávají na prostranství mezi domky sirotčince, kde hrajeme různé pohybové hry, tančíme Labadam (dětský tanec v kruhu, kdy se děti zábavnou formou učí názvy jednotlivých částí těla).
Po ranním programu se stavujeme na DEFA (původní a stále užívané pojmenování úřadu zvaného nyní SME, Serviço de Migração e Estrangeiro), kde si chceme vyzvednout víza; úředník nám však nově oznamuje, že zatím nejsou z naší strany splněny všechny náležitosti, a opět nás posílá do banky, kde máme zaplatit další poplatek. Ničemu už se nedivíme a poslušně odcházíme do banky, kde zanecháváme další peníze. S dokladem o zaplacení se vracíme na DEFA, kde nám usmívající se úředník sděluje, že zítra v pravé poledne si můžeme víza vyzvednout. Uvidíme!
Odpoledne se setkáváme se svými studenty na angličtině. Oba dva jsme však dneska zklamaní tím, že jsou zase nepřipraveni. Většina z nich po dvou týdnech nedokáže správně odpovědět na tři stále dokola omílané otázky. Takže na otázku: „Jak se dneska máš?“ dostáváme odpověď: „Dnes je úterý 19. srpna.“ (část je navíc vyřknuta v portugalštině). Naštěstí se mezi studenty objevují i světlé výjimky.
Po cestě domů potkáváme jednoho z bratrů Marištů, který navrhuje poslední schůzku před podepsáním smlouvy na dnešní večer. Čekáme do desáté večerní, ale nepřichází. (Zřejmě se nemohli odtrhnout od modliteb.)
Středa, 20. 8. 2008
Po osmé ranní k nám přichází bratr Ríša. Zdá se, že konečně již nic nebraní podpisu smlouvy, předběžně tedy za tímto účelem domlouváme oficiální setkání všech tří zúčastněných stran na příští týden; dříve to nejde, neboť dva další z hlavních bratří Marištů odjeli nyní do Luandy.
Na úřadě DEFA nám pracovitý pan Felisberto s milým úsměvem říká: „Zítra“. Tentokráte se hned odbít nenecháme a prohodíme: „Jo, a zítra řeknete zítra. To už známe. To už posloucháme třetí den za sebou.“ Vykoukne další jistě alespoň stejně kompetentní pán a ujišťuje nás, že zítra v devět už na nás budou pasy čekat.
Po vytrávení až příliš tradičního oběda (špagety s tuňákem) se jdeme odreagovat do terénu. Lokalitu pro hry s dětmi už máme vyhlídnutou z dřívějška. Cestou odchytneme jednoho mladíčka, který nás zavede na dosti velké prostranství, kde nás záhy obklopí hloučky dětí. Vlastimil vytahuje míč a začíná se hrát fotbal, Klára nejprve hraje „Člověče nezlob se“, později i akčnější společenské hry. Nakonec vytahujeme frisbíčka. Děti je vidí poprvé, z počátku mají strach, aby se nerozbily, když jsou to ty talíře…
Čtvrtek, 21. 8. 2008
Úřad DEFA se originalitou vskutku nevyznačuje. Pasy tudíž opět nedostáváme. Bereme si tedy na ně telefon, můžeme zavolat po druhé odpolední, že snad… Po druhé voláme a, světe, zboř se!, prodloužení víz jest hotovo, pasy jsou pro nás připravené. Klára vyslovuje teorii, že to tak útrpně dlouho trvá, aby nás to řádně připravilo na zdejší způsob života. Kdo obstojí, může zde setrvat. Vlastimil zase uvažuje o vlivu moci, jak po několika příkořích člověk pociťuje vděčnost i za almužničku, na kterou měl dříve vždycky přirozené právo.
Z DEFA jdeme rovnou do terénu. Dnes už na nás děti čekají, oproti včerejšku je jich dobrý dvojnásobek. S malými obměnami si s nimi hrajeme jako včera.
Pátek, 22. 8. 2008
Ráno nás opět čeká sirotčinec. S dětmi nejprve vybarvujeme připravené předlohy. (Pro řadu z nich je i toto značný problém…) Poté jdeme ven, kde hrajeme nejrůznější pohybové hry. Tentokráte je nutné mít s dětmi opravdu svatou trpělivost, jsou více roztěkané a neposedné než obvykle.
Ze sirotčince jdeme přímo za dr. Dumbou do jeho kanceláře. Ten se nám zjevuje jen na malý okamžik, neboť má v zápětí schůzku s guvernérem a dalšími vlivnými lidmi. Přislíbil nám však, že po ní nám zavolá. Bohužel se tak nestalo.
Po obědě se vracíme do sirotčince na výuku angličtiny. Studentů je tentokráte méně, ale ti, kteří přišli, nás mile překvapují svou připraveností (tj. většina už je schopna odpověď alespoň na otázku „What is your name?“).
Víkend, 23.—24. 8. 2008
Sobotu trávíme úklidem, praním, čtením knih a prací na počítači – nic významného se neděje. V neděli však vyrážíme na výlet po Kuitu. Jedná se o okružní procházku, jejíž cílem jsou políčka Zemědělské univerzity. Procházíme několika okrajovými čtvrtěmi města, cestou nás pronásledují davy malých, zvědavých dětí. Dokonce navštěvujeme i kostel, ale pro mši jsme příliš rušivými elementy (těmi se stáváme neplánovaně a v tichosti, naše bílé tváře způsobují přílišný rozruch mezi pobožnými), proto v zápětí raději odcházíme. Naše výprava končí v hotelové restauraci, kde regenerujeme svá vyhládlá a žíznivá těla. Dopřáváme si bitoque, což je v podstatě jediné jídlo, které je možně si v místních podmínkách v restauracích dopřát. Jedná se o (většinou tuhý) hovězí biftek s vajíčkem, hranolky a zeleninovou oblohou.
Znaveni sluncem, jídlem i pitím přicházíme domů, kde v poklidu trávíme hodiny před usnutím.
Pondělí, 25. 8. 2008
Jelikož zítra zrána odjíždí Vladimír do Luandy, chceme jej využít a poslat po něm část našich věcí, abychom se s nimi později nemuseli tahat sami během našeho cestování. Rozhodli jsme se, že jakmile skončí naše pracovní povinnosti (stane se tak v pátek), vyrazíme už, obklikou a pozvolna, do Luandy, z které příští středu odlétáme zpět do ČR.
Odpoledne nás čeká terén, který jsme si včera vyhlídli a hned oblíbili. Když přicházíme, trochu se obáváme, abychom si vůbec s kým měli hrát. Po chvilince se však skrovný počet dětí zmnohonásobuje. Vedle klasických aktivit (kopaná, házená, frisbíčko, labadam aj.) Klára poprvé s úspěchem zavádí i pexeso, které je pro děti úplnou novinkou. Děti se zdají být natčeny, ptají se, zda přijdeme opět, přislibujeme, že snad ve středu.