Čtvrtek, 31. 7. 2008
Setkáváme se s panem Labãem a domlouváme návštěvu sirotčince na příští den. Také s ním jednáme o pronájmu nějakého sportovního hřiště; slibuje nám pomoc i s hledáním našeho bydlení. Poté navštěvujeme dům, ve kterém před dvěma lety sídlili a působili naši předchůdci. Dům je však poměrně čerstvě pronajatý, nikdo si tam proto na ně nevzpomíná.
Do další schůzky schází několik hodin, a tak se s dotazy vrháme na Veroniku (další aktérku angolské mise Člověka v tísni, která se minulý den vrátila z pětitýdenní dovolené). Ta spolu se svým přítelem Michalem v Angole žije a pracuje už pět dlouhých let, a je proto nejkompetentnější osobou, která nás může zasvětit do místních poměrů, školských záležitostí apod. Navíc jsme jejími dlužníky, nebýt jí, veškerá naše dosavadní práce,nemluvě vůbec o příjezdu, vyřizování podkladů k vízům a spoustě jiných věcí, by byla mnohem složitější.
V pět hodin doráží do naší provizorní rezidence Marišti. Silná vůle mít již smlouvu dojednanou a podepsanou je cítit z obou stran. Marišti proti naší verzi nic nenamítají, přesto přicházejí s novým požadavkem, aby se centrum už od samého začátku jmenovalo “Centro Social-Pedagógico Marista”. Abychom rovnou neřekli: “to v žádném případě!”, odkazujeme se na naše brněnské vedení, že podobná rozhodnutí jsou mimo rámec našich pravomocí… (Opravdu jsou.)
Pátek, 1. 8. 2008
Na tento den máme domluveno několik schůzek. Na desátou hodinu to je pan Labão. Před jedenáctou volá, že paní šéfová provinčního Ředitelství péče a znovuzařazení do společnosti (Direcção de Assistência e Reinserção Social), s kterou bychom měli dojednat především naši práci v místním sirotčinci, je v komisi, jež tu doprovází angolského ministra sociálních věcí. Setkání se proto odkládá na druhou hodinu. Po druhé hodině odpolední pan Labão přijíždí, paní ředitelka však stále doprovází ministra, ve čtyři už by nicméně měla být k dispozici. Tedy ve čtyři. Před šestou mu voláme, co se děje. On právě schůzuje a paní ředitelka je rovněž stále zaneprázdněna. (Zdlouhavé a nezřídka marné čekání na nejrůznější schůzky nepříjemně stravuje spoustu našeho času. Jinak to ale nejde…)
Po jedenácté hodině nám Marišti ukazují možnou prostoru pro dočasné centrum. Přístup do něj by byl však značně komplikovaný, přes celou řadu branek a chodeb, navíc v blízkosti zahrady. (Bratří Marišti by v okamžiku sklizně zřejmě uronili nejednu slzu…) A pak to přišlo! Láska na první pohled!! (Hádáme se, čí láska to je… i zde jsme nakonec schopni konsensu: naše společná…) V domku u Marištů, kde nyní bydlí pár (tj. on + ona) Čechů, jsou tři volné pokojíčky a jedna obrovská místnost se samostatným vchodem, kterou lze od zbytku domu zcela izolovat; před domem nevyužitý plácek vhodný na venkovní aktivity, hned vedle samostatný vchod z ulice do areálu, a to vše jen přes ulici naproti místa, kde za několik měsíců bude stát naše centrum. Místnosti však ještě nejsou zcela upravené a zařízené, rovněž (zatím?) nemáme svolení od české dvojice z domu, a proto sice dychtivě, ale s nadějí jen tak docela malinkou čekáme… Nic lepšího v celém Kuitu již zaručeně neseženeme.
Kolem osmé večerní, po návratu ze služební cesty, poctí dům Člověka v tísni svou návštěvou dr. Dumba. Po jednání s Vladimírem přicházíme na řadu my. Po jistém zredigování smlouvy a zkonzultování požadavků na kandidáty pro práci v centru přichází čas i na drobné vtípky. Dr. Dumba je dnes rozšafný, my spokojení. Schválenou smlouvu můžeme poslat do Brna.
Víkend, 2.—3. 8. 2008
V sobotu ráno volá pan Labão, že paní ředitelka přes sociální péči opět nemůže. Vše se tedy odkládá na pondělí. V pozdním odpoledni přijíždějí v oblaku prachu další dva Češi z Člověka v tísni, kteří pracují v Cuembě (vesnici vzdálené od Kuita asi 160 kilometrů). Večer je piknik, neboli garden party, spojený s opékáním masa, u zemědělců. Tam rovněž poznáváme čtyři doktory z různých republik bývalého Sovětského svazu, kteří pracují v místní nemocnici.
Opékání masa je zde pro toho, kdo na něj má, oblíbeným odreagováním, přijímáme tedy pozvání od Marištů na nedělní picanhu (brazilským způsobem upravené hovězí maso na ohni). Uprostřed hladové Afriky, obklopeni samými křesťany, přepadlo nás obžérství. Odpoledne nás zemědělec Hynek bere k jejich kontejneru, ve kterém jsou už dva roky uloženy věci po našich předchůdcích. Nacházíme je v překvapivě dobrém stavu. Řadu z nich (6 krabic potřeb na malování a kreslení, učebnic angličtiny aj.) si rovnou odvážíme s nadějí, že je co nejdříve použijeme.