S českými pedagožkami jsme navštívily 2 základní školy, naprosto rozdílné. Tou první byla „314“ v centru města, jedna z nejlepších škol. Nejdřív jsme měly schůzku s ředitelem, povídali jsme si o způsobu práce, problémech studentů, důvodech, proč nechodí do školy – kromě nezájmu jsou nejčastějšími důvody nemoci nebo rodina. Ředitel studoval psychologii a ve své bakalářské práci zkoumal na jedné škole důvody, proč děti nechodí do školy. 68% z nich bylo z rodin, kde je nevychovávají vlastní rodiče, ti náhradní je nutí pracovat doma, starat se o mladší sourozence. Povinných je 9 let, rodiče nejsou nijak trestaní, pokud své děti neposílají do školy. 314 má předškolní třídy, 1. stupeň (1.-6. třída), na kterém žáci dostávají všechen materiál zdarma (uniformy, učebnice, ale ne sešity, tužky, to musí platit rodiče), od 7. třídy už všechno hradí rodina. Ministerstvo školství jim posílá obecné nařízení a pak osnovy pro jednotlivé třídy a předměty, provinční ředitelství školství vypracovává podobu zkoušek. Pta i jsme se na speciální školu, ta funguje krátce. Doposud chodily postižené děti do normálních škol, nejčastěji se jednalo o zrakově a sluchově postižené, občas i fyzicky postižené, mentálně postižení studium vzdali, rodiče přišli do školy, že jejich dítě už dál studovat nebude. Teď mají příkaz od vedení, že všechny postižené děti musí chodit do speciální školy, rodiče nemají na výběr, jestli dítě nechají v běžné škole, nebo ho pošlou do normální.
Podívali jsme se do 3 tříd, v průměru měly kolem 50 dětí. Škola patří k těm lepším v Kuitu, má limit 50 dětí na třídu, ale jsou výjimky, kde je jich 52. Okrajové školy mívají běžně kolem 70. Ráno má výuku jen první stupeň. V hodině portugalského jazyka jsme si prolistovali učebnici, v kapitole s tématem „zdraví“ jsme narazili na titulek „Nášlapné miny a jiné výbušniny“, s konkrétními ilustracemi. Do školy v Paraísu jsme musely jet skoro čtvrt hodiny na motorkách, protože je na samém okraji Kuita. Tady má přístřešek jen vedení školy, výuka probíhá pod širým nebem, kousek od sebe sedí jednotlivé třídy, učitelé se navzájem slyší, tabuli si pověsí, kde se zrovna dá. V období dešťů se děti při dešti běží schovat domů, pak se vracejí do výuky. Vzhledem k těmto podmínkám funguje škola jen do 6. třídy, kdo chce pokračovat dál, musí přejít do jiné školy.
Stále tam stojí jango, které jsme postavili. Škola ho používá k výuce. Navštívily jsme JMPLA, mládežnickou organizaci vládní strany. Pravidelně se scházejí a často připravují speciální program pro mládež – nejčastěji sporty nebo vysazování stromků. Ten samý den se za námi zastavil i jeden místní skaut. Jejich práce funguje podobně jako všude jinde ve světě. Protože je Angola stále hodně zaminovaná, doprovázeli je dřív při výletech vojáci a ukazovali jim, jak se miny zneškodňují. Teď už skauti chodí sami po bezpečných trasách. S ředitelem edukace jsme dali dohromady seznam 7 osob, které by měly tvořit angolskou delegaci, pozvanou Masarykovou univerzitou do České republiky. Navržen byl guvernér, současný ředitel edukace, bývalý ředitel edukace – Dr. Manuel Gonga, ředitel Marištů v Kuitu, ředitel vysoké školy pedagogické, provinční ředitelka MINARS a Iris Monteiro.
Návrh by měl v nejbližší době posoudit guvernér, ohledně Iris Monteiro ředitel edukace slíbil zjistit bližší informace ohledně možnosti vyřídit pro ni služební pas, se kterým by mohla odjet do ČR, zatímco by se jí přes ambasádu ČR v JAR vyřizovalo dlouhodobé vízum kvůli jejímu pobytu. Platba nájmu byla přislíbena k 15. srpnu. Proběhly dva pohovory – na kurz pedagoga volného času a na kurz animátora volného času. Na pedagoga přišli 2 zájemci, na animátora nikdo. Paulino, který v kabinetu pracuje pod edukací, navrhl, abychom zkontaktovali jesle, mateřské školky a jiné instituce, ve kterých lidé učí, ale žádné potřebné vzdělání k tomu nemají. Rozhodli jsme se posunout začátek výuky na září, koncem srpna proběhnou pohovory znova. O kurzy projevila zájem i místní evangelická církev I.E.C.A., budeme kontaktovat i další denominace.
Na schůzkách s animátory jsme upřesňovali pravidla práce, plánovali řešení problémů v jednotlivých jangách (např. ohledně odpadků v jango Cambulucuto se animátorky obrátí na technické služby, atd.) a plánovali jsme odpolední akci pro děti. Aby se kvůli 3 dnům nemuselo prodlužovat vízum, odjely české pedagožky dřív a nemohly se tak akce zúčastnit. 3.8. odpoledne se v blízkosti janga v Cantíflas sešli animátoři ze všech jiných částí a vedli nejrůznější aktivity a soutěže s dětmi, např. módní přehlídku, házení rybiček do jezírka, tanec, shazování věží z plechovek od nápojů, přetahování a přeskakování slack-line, závody ve skákání v pytli, skoky „přes kozu“ (přes záda ostatních) a různé vyřazovací hry. Během soutěží děti sbíraly podpisy animátorů za splněné aktivity a po skončení her je čekala odměna. Protože jsme k akci potřebovali i hudbu, bylo nutné celou akci nahlásit na provinčním ředitelství kultury a na policii. Zaměstnanec kultury nám večer zavolal a ptal se, jak akce probíhala, a pak dodal, že jsou moc vděční za to, že tady takové akce organizujeme a že vždycky můžeme počítat s jejich podporou.
Studenti kurzu angličtiny psali test, na základě kterého se mělo rozhodnout, jestli budou kurz dál navštěvovat nebo ne. Hodně studentů totiž na hodiny chodilo nepřipravených a výuka se tím značně brzdila. Velká část udělala test napoprvé, někteří už pokračovat nebudou, pár studentů mělo ještě pár chyb, dostali možnost si test opravit. Řešíme vízum Iris, dáváme dohromady všechny potřebné dokumenty, které se budou posílat na ambasádu ČR v JAR.