Projekt v Bié
Pedagogická fakulta MU získala projekt na pomoc v oblasti rozvojového školství v Angole, v provincii Bié. Autorkou projektu je tým pracovníků Kabinetu multikulturní výchovy PdF MU, tedy Mgr. Lenka Gulová, Zuzana Buchtová, PhDr. Jiří Němec, Ph.D a Mgr. Ema Štěpařová. My dva jsme první dobrovolníci, kteří v rámci projektu do Angoly vyjeli. Naším úkolem je monitorovat situaci v místním školství a sociální poměry po dobu tří měsíců. Mimo to už prakticky pomáhat ve vybraných organizacích v městě Kuito. Za pár týdnů očekáváme příjezd dalších dvou studentů a paní prorektorky Brázdové. Na základě naší práce tady vznikne rozsáhlejší projekt, na kterém se budou podílet další studenti fakulty.
Angola
Angola je rozsáhlá země, asi 16 krát větší než Česká republika, ve které žije kolem 12 milionů obyvatel. Pod zemí skrývá poklady – velké množství diamantů a ropy, na zemi však vidíme jen trosky měst, pustinu a zničené cesty. To vše vinou války, která tu běsnila po dobu 40 let. Zanechala za sebou ohromné ztráty na životech, zaminovaná území, vylidněné kraje, hlad a chudobu. Přes svou tragickou historii, je údajně Angola druhou nejrychleji se rozvíjející zemí světa.
V 15. století Angolu kolonizovalo Portugalsko, které ji po staletí využívalo jako zdroj otroků. Po desetiletí občanských válek vznikla v roce 1975 Angolská lidová republika. I poté tu však zuřila úporná válka mezi dvěma nejsilnějšími frakcemi, socialistickými státy podporovaným Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA) a USA podporovaným Svazem pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Křehké příměří bylo uzavřeno teprve v roce 1991, ovšem od roku 1998 tu občasné nepokoje zuřily znovu. Mír v Angole zavládl až roku 2002, po smrti Jonase Savimbiho, krutého vůdce UNITA.
Přestože od té doby má Angola demokratické státní zřízení, od roku 2002 se volby z bezpečnostních důvodů nekonají (V čele republiky stojí levicový prezident dos Santos). Ohlášeny byly na tento rok, ale informace, které máme, naznačují, že se opět konat nebudou. Prezident prý prohlásil, že se volby budou moci uskutečnit, až budou opraveny všechny silnice. Pokud se však hodlá držet tohoto prohlášení, tak se asi dočká Angola dříve sněhu než voleb.
Luanda
Luanda je hlavní město Angoly a jeho počet obyvatel se odhaduje na 4 až 6 milionů. Leží na břehu Atlantiku. Po příletu jsem zjistili, že nás v tomto městě, kde právě vypukla cholera, čekají 4 dny, než odletíme do Kuita.
Viděli jsme toho opravdu hodně – od smetánky v luxusních autech až po čističe bot a žebráky, včetně zevlů, tedy tisíců lidí, kteří jen popostávají a čekají bůhví na co. Všude se válí hromady odpadků a mezi nimi lidé. Ti pospávají na okrajích rušných silnic, kde pro řidiče neplatí žádná pravidla, mezi auty se proplétají prodavači všemožného zboží a na chodnících se klidně a spokojeně popelí polonahé děti. Cesty v centru se co chvíli mění v rozbahněné, hrbolaté oraniště…
Město není ani tak poznamenáno válkou samotnou, jako spíš obrovskou urbanizací. Statisíce lidí tu tenkrát hledalo útočiště a práci. Luanda však uplatnění ani prostot pro tolik lidí nemůže a „neumí“ poskytnout. Organizace služeb je opravdu špatná. Městskou dopravu zajišťují staré dodávky, které asi technickou kontrolu nikdy nezažily. Řidiči a jejich kumpáni připomínají spíš členy gangů. Úředníci, strážníci a další státní zaměstnanci podléhají korupci a chybí jim vzdělání. Organizace práce působí s trochou nadsázky tak, že polovina obyvatel krade a druhá polovina v uniformách hlídá bezpečnost. Město je obklopeno obrovskými slamy, tedy koloniemi chatrčí slepených z hlíny, plechu a všemožného materiálu, takže pohled na Luandu z letadla je dost zajímavý.
Kuito, provincie Bié
Provincie Bié se nachází na náhorní plošině centrální Angoly. Rozloha je srovnatelná s ČR. Žijí zde přibližně 2 mil. obyvatel, z toho zhruba polovina ve čtyřech největších městech, mezi něž patří hlavní město Kuito. Kolik lidí žije v Kuitu nevíme. Některé zdroje uvádějí 20 tisíc, jiné zase 500 tisíc… Sčítání lidu nebyla provinční vláda schopna zorganizovat. Odhadovat je velmi těžké, protože centrum města je velmi malé a většina lidí (80 %) žije ve slamech na okraji.
Bié byla válkou nejsilněji postižená provincie. Válka o Kuito, rodiště už zmiňovaného Savimbiho, v roce 1994 trvala 9 měsíců, během kterých zahynulo na obou stranách 15 tisíc lidí, tedy polovina tehdejších obyvatel. Hlavní třída se proměnila v ohnisko boje, na jedné straně ulice stříleli příznivci MPLA, na druhé zastánci Savimbiho. Domy na této třídě jsou bud zdemolované, nebo polorozbořené.
Díky stavu, v jakém se město nachází si dokážeme živě představit, jak to tu za války vypadalo. Jak můžete vidět na fotkách, fasády domů jsou plné kulek, stopy po střelbě nechybí ani v městském bazénu, ve sloupech osvětlení, kapotách aut. Kostely, stadion a další místa pro shromáždění či skrývaní lidí jsou prakticky zdemolované.
Naši statici by před takovými domy raději přestali i dýchat. Přesto v bytech, které někdy nemají ani čelní stěnu do ulice, natož vodu či kanalizaci, stále žijí lidé. V jednom takovém domě jsme byli. Viděli jsem děti hrající si v pátém patře na rozpadajícím se balkoně bez zábradlí. Ženy nosí po temných plesnivějících schodištích obrovské, snad čtyřiceti litrové, nádoby s vodou na hlavě. Interiér je prakticky zdemolovaný, všechno použitelné bylo použito. Uvědomili jsme si, že tento dům na náměstí, býval kdysi jeho moderní dominantou.
Dalším smutným mementem je zničený kostel, z něhož zůstala jen troska věže a zbytky obvodního zdiva. Omítka, která zůstala je pokryta snad tisíci stopami od kulek.
Více o místních lidech a zvycích se dovíte v příštích reportážích. Brzy napíšeme i o naší práci v Kuitu a cestovatelských zážitcích. Pokud vás něco zajímá, obraťte se na e-mailovou adresu obal@centrum.cz nebo jitule.zakova@seznam.cz.
Zdravíme domů!
Jitka a Ondra