DOUČOVÁNÍ MÁRIA, 2. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Jsem studentkou prvního ročníku Pedagogické fakulty. Studuji obor učitelství pro první stupeň. Doučování dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí byl jedním z nepovinných předmětů, který mě na první pohled zaujal. A tak nebylo nad čím váhat, v polovině září se skvěl v mém rozvrhu.

Poté, co jsem nastoupila do školy, bylo k dispozici několik seznamů dětí, které potřebují pomoct se školou. Jelikož jsem nikdy předtím s doučováním neměla zkušenost, vybrala jsem si chlapečka z druhé třídy. A doufala, že budu schopná mu podat pomocnou ruku v předmětech, kde si není jistý. Ale jako naprosto nezkušený pedagog, stojící teprve na prahu, vlastně před prahem této své životní etapy, jsem měla pocity velice smíšené. Cítila jsem se značně nejistá. Já mám jít doučovat dítě? Co když mu nezvládnu pomoci? Co když nebudu schopná ho nic naučit? Ale zároveň jsem se velice těšila. Říkala jsem si, že teď budu jako paní učitelka. Že se budu snažit být hodná a trpělivá… Zároveň mě lákalo i neznámo z odlišné kultury. Klučina je totiž Rom. A jelikož netrpím předsudky, byla pro mě představa cizí mentality taky lákavá vidina.

Na první hodině jsme si my, studenti, vybrali školáčka ze seznamu. Můj výběr padl, jak už jsem předeslala na druháka. Kluk se jmenuje Mário Horváth a na setkání s ním jsem byla velice zvědavá. Tomu však předcházel milý sedánek s Luckou, která se mi snažila Horváthovi trochu přiblížit, říct, jak se romské děti chovají, že mají problémy hlavně s češtinou, protože se doma mluví většinou v romštině. A taky, že tyto děti navštěvují hlavně romské základní školy. S Luckou jsme se sešli v Muzeu romské kultury, kde Mária doučuji.

Z muzea mě Lucka zavedla k domu, kde Mário s rodinou bydlí. Cestou jsme potkávali romské děti, které tancovaly, různě se pohybovaly a byly docela divoké. Máriovi rodiče tehdy nebyli doma, nicméně s jeho sestřenkou jsme se domluvili na první doučovací hodině. A pak jsem poprvé konečně uviděla i svého žáčka! Drobný chlapeček s velkýma hnědýma očima. Docela se styděl a vypadal na klidného hodného kluka. Ale v očích měl zlobivé čertíky, což ve mně vyvolalo sympatie. Ukázal mi, kde přesně bydlí a na které dveře mám následující týden v jednu po obědě zaklepat. A tak jsem se rozloučila a jela k sobě domů. Cestou mi běžely hlavou myšlenky, jak takového malého chlapíka zaujmout a získat si jeho pozornost a respekt. Jak ho něco učit zábavně a hravě. Nakonec jsem se rozhodla, že první hodinu se trochu poznáme, já se podívám, co mu dělá problémy a co mu naopak jde.

Potom nadešlo pondělí, poprvé, co jsme se spolu měli učit. V jednu hodinu jsem si Mária vyzvedla u nich doma a setkala se s maminkou, která je velice milá, podle mého taky vstřícná paní. Ta mi řekla, že má Mário problémy s češtinou a to hlavně se čtením. Po informacích, které jsem měla z předešlého týdne, to pro mě nebylo žádné velké překvapení. A tak jsme se vydali do muzea. Po cestě jsem se snažila navázat rozhovor a zjišťovala, že Mário nerozumí všem slovům, že si musím dávat pozor při vyslovování, případně složitější slova nahrazovat jednoduchými. Problém ovšem je, že Mário neumí říct, že některým slovům nerozumí, v podstatě se tváří a kýve podle melodie a tónu hlasu. Naštěstí podstatu věci porozumí vždycky a já už poznám, kdy mi nerozuměl, on mi to teď už dokáže alespoň naznačit. Zkrátka český jazyk je problém, slovní zásoba taky.

Když jsme přišli do muzea, čekala na nás Lucka. Odvedla nás do ateliéru, abychom měli na učení klid. Mário si nachystal učebnice a já s potěšením poznávala knížky, ze kterých jsem se učila číst, psát a počítat ještě já. Řekla jsem si, že zkusím, co kluk umí a v rychlém sledu dám za sebou chvilku čtení, psaní, matematiky a prvouky. A jelikož čtení nebylo jeho oblíbeným předmětem, pustili jsme se do něj hned na začátku. Snažila jsem se obrnit se trpělivostí, nečekala jsem žádnou plynulou četbu. Ale, mám-li být upřímná, takovou bídu jsem nečekala. Hrozně mě to zarazilo. Mário neuměl poznávat písmenka, natož slabikovat. V podstatě mě tenkrát jeho čtení strašně zklamalo. A mojí pedagogické nejistotě to jenom nahrálo. V ostatních předmětech mě ale strašně potěšil a po počátečním šoku jsem zjistila, že je to šikovný chlapec, jenom se čtením je bohužel problém. A rozhodla jsem se, že spolu tento problém pokoříme. Takže následující hodinu jsme procvičovali písmenka, kdy si Mário tahal kartičky, mě měl zkusit vymyslet slovo, které začíná písmenkem na kartičce. Pokud jsem písmenko uhodla, bylo to správně a Mário dostal bonbón. Až uměl písmenka, přešli jsme na slabiky a nakonec jsem vymyslela hru na slova, která měla obdobná pravidla jako hra s písmenky. Většinou jsme hráli na začátku hodiny, aby se Mário „rozehřál“ a získal sebejistotu. Dávala jsem mu domů úkoly, samozřejmě hlavně na čtení, protože ostatní věci zvládal s přehledem. Vždycky bylo poznat, že si cvičení na čtení procházel doma s maminkou. Přečtenému textu se už dalo porozumět a rychlost čtení byla taky nesrovnatelně větší. Nicméně některé doučovací hodiny jsem měla pocit, že jsme spadli zase na začátek. Mário se nesoustředil, hlavu měl zaměstnanou úplně něčím jiným. Písmenka, slabiky, spojování, jako by všechno zapomněl… Týden předtím jsem se v duchu plácala po zádech za svůj výkon a Máriův úspěch, další týden jsem prožívala syndrom vyhoření a naprosto jsem o sobě pochybovala. Podobná situace se nám stala dvakrát a mě se bohužel nepodařilo zjistit, co bylo příčinou tohoto „mimoňského“ chování.

Čeká nás s Máriem ještě jedna hodina a já se velice těším. Přemýšlím, jakou bych mu vymyslela hru na vánoční téma. Přestože jsme spolu totiž asi dvakrát padli zase zpátky na čtenářské dno, vždycky se nám povedlo se odrazit a prokousávat se písmenky ke slovům, větám, odstavcům až po říkanky. A já upřímně doufám, že se s Máriem setkám po Vánocích i v dalším semestru, abychom mohli spolu dokončit, co jsme začali a pracovat na dalším zlepšení.