Příspěvek k semináři Asistenta pedagoga
Datum: 1.—10. 4. 2008
Černý, bílí, spojme síly
aneb úloha romského asistenta ve výchovně-vzdělávacím procesu
Slyšeli jste někdy o romských asistentech? Pokud ne, vůbec se tomu nedivím. Vždyť o romském etniku se mluví především v anekdotách a v médiích, až když se něco stane. Funkce romského asistenta je veřejnosti dosud nedostatečně známá, ani na středních školách se sociálním či pedagogickým zaměřením se o ní nepřednáší. O co se tedy jedná?
Funkce asistenta pedagoga má ve své náplni práce asistenci při vlastní pedagogické činnosti učitele nebo vychovatele a terénní sociální práci, (spočívající v komunikaci s rodinou), vztažnou k výchově a sociálnímu rozvoji osobnosti romského dítěte. Asistenti zprostředkovávají výchovnou a vzdělávací činnost dětem se speciálními vzdělávacími potřebami, v tomto případě v souvislosti s jejich sociálním znevýhodněním a specifiky daného etnika. Ve škole (základní nebo i mateřské) pracují na základě pokynů učitelky, jíž pomáhají při vlastní výchovné činnosti, vzdělávání a při komunikaci s integrovanými dětmi, (překonávání jazykové bariéry). Při výchovném působení, zohledňující speciální vzdělávacím potřeby, socializují děti vytvářením, prohlubováním a upevňováním společenských návyků. Asistent(ka) usnadňuje dětem adaptaci na prostředí školy – pochází z komunity a často je s dětmi spojen(a) i rodovými vazbami, proto ve škole nepředstavuje „paní učitelku“, ale spíše „tetu“ (rodinného příslušníka, kterému často mohou i tykat), a je tak vytvářena atmosféra důvěry a bezpečí. V rámci vzdělávacího procesu asistenti s dětmi pracují též individuálně. Zajišťují zvýšený bezpečnostní dohled, potřebný vzhledem k odlišnému, geneticky i rodinnou výchovou danému, průběhu rozvoje sociálně-inhibičních mechanismů. Přímo i nepřímo působí na rozvoj autoregulace. V neposlední řadě se snaží přirozeně navazovat spolupráci rodičů se školou a rodičů různě sociálně situovaných navzájem, přičemž je vytyčeným cílem dosažení aktivní účasti rodin na vzdělávání dětí – tvorbě výchovného programu i jeho hodnocení.
Tzv. sociální asistence často souvisí s terénním programem realizovaným neziskovou organizací, která se problematikou zabývá. Směřuje k rodině (či k celé komunitě) ohrožené sociální exkluzí, z níž dítě pochází. Jedná se o dlouhodobou pomoc při řešení sociálních a jiných problémů, které mohou (přímo i nepřímo) ohrozit příznivý vývoj dítěte. Pedagogicko-psychologická péče je tak vhodně doplněna sociální pomocí. A k čemu je to dobré?
Z aktuálních sociálních studií vyplývá, že právě v České republice sociálně ekonomický statut prokazatelně nejvyšší vliv na úspěšnost žáka. Dítěti vyrůstajícímu v socio-ekonomicky podprůměrných poměrech chybí i naprosto všední sociální zkušenost, tudíž se ocitá v nepříznivé situaci, kdy nezvládá nároky, jaké jsou na dítě v daném věku běžně kladeny. Právě asistenti hrají velmi významnou roli ve snižování tohoto deficitu. Dále vycházíme ze zkušeností potvrzeného předpokladu o nerovnoměrné sociálně-komunikační vyzrálosti dětí pocházejících většinou z nedostatečně, popřípadě zúženým způsobem stimulujícího prostředí.Vedle nedostatečné znalosti českého jazyka při započetí povinné školní docházky jsou velmi časté nedostatky v základních obecných znalostech, základní sociální a hygienické návyky nejsou osvojeny, v takové míře, jakou společnost očekává. Dalším problémem je nízká motivace k osvojení a integraci výše uvedených znalostí, jež se zpravidla promítá do přístupu ke vzdělávání už na samém jeho počátku. Překážkou ve vytvoření příznivých podmínek pro budoucí vzdělávání potom může být nedůvěra a absence zájmu ze strany dítěte plynoucí z rodinné výchovy, řízené odlišným hodnotovým systémem.
Nedůvěra je tu, bohužel, vzájemná. Myslím, že špatné zkušenosti mají „bílí s Cikány“ a Romové zase s „gádži“. Ubližujeme si navzájem a potom vinu neustále přehazujeme jako horký brambor – „Cikáni jsou nepřizpůsobiví, kradou a nechtějí pracovat“ – to je ,bohužel, snad již archetypální model našich představ , ale když se třeba i vzdělaný romský občan hlásí o práci, gádžovský zaměstnavatel dá přednost bílému. V některých restauracích dokonce rozlišují ceny podle barvy pleti a když romské rodině záleží na vzdělání dětí, v běžných českých školách je dobré odhodlání podráženo diskriminací a šikanou ze strany spolužáků. „Romské dítě pak není“, (mimo jiné i z těchto důvodů), „ke školní práci dostatečně motivováno a v podstatě naplní scénář, který očekává jeho rodina i majoritní společnost: S obtížemi absolvuje speciální školu a skončí na úřadu práce.“ (Kukal Petr, Psychologie Dnes,11/2002, čl. Škola pro všechny) Mohlo za to dítě samo? Snad záleží na silné vůli rodiny s velkou motivací k začlenění. Jestliže však pocítí permanentní odmítání, nebude těžké se brzy vzdát a raději přeložit dítě do zvláštní školy „mezi své“. A to je ten začarovaný kruh…
Osobně soudím, že je to více věc majoritní společnosti a její politiky, která by situaci měla být schopná koordinovat. Někdy je nálada tzv. proromská a jindy opačná, ale ani jeden postoj zatím problémy nikam neposunul, rychlá opatření věc řešila vždy jen zdánlivě. Střídavě preferovaná pozitivní diskriminace spočívá v tom, že znevýhodněné a ublížené minoritě poskytujeme nadstandardní péči v bezpečí inkubátoru: „Maminka je dočasně spokojená, o miminko máme postaráno a majorita je taky spokojená, protože ho neslyší řvát. Jak to ale vypadá po šestinedělí? Máme tu dalšího novorozence, pro kterého je inkubátor jedinou možností přežití. O nejmodernějším zařízení si však rodiče mohou nechat jenom zdát, protože bylo rozebráno do poslední součástky a co z něho nešlo využít hned, skončilo v zastavárně…“ Dali jsme, co jsme mohli, tak proč jsme se zase nikam nedostali? Tlačí nás vůbec takové problémy? Buďto o nich ani nevíme, nebo se je snažíme vyřešit pokud možno ihned a to bezbolestně, nejlépe po internetu z pohodlí poslanecké židle. V tom bude asi ten zakopaný pes – kolik politiků kdy přišlo do terénu a vlastní nohou šláplo na dno společnosti? (Ne však symbolicky, ale skutečně?) Tipuji, že celkový počet rovná se mínus jeden, který u toho přišel o život…
Přestože nám v dnešní době technika umožňuje rozlišit na tisíce odstínů, stále vidíme černobíle a dokonce se na černé a bílé dobrovolně dělíme. Máme ještě vůbec šanci techniku dohnat? Snad bychom mohli vyhlásit šedou jako nejnovější hit nového tisíciletí! Problematika je prostě černobílá, to už asi neodpářeme. Představme si průměrnou zvláštní školu. „Bílé“ děti sem chodí zpravidla proto, že jsou takzvaně „pomalejší“ a romské děti z mnoha různých důvodů. To, že potřebují pomoc v učení, však rozhodně nemusí být mentálním nedostatkem. O pomalých reakcích zde každopádně mluvit nelze, v mnoha ohledech se spíše jedná o „zrychlenost“ způsobenou jejich přirozeně živějším temperamentem. Když romský kluk neumí vyjmenovaná slova a násobilku, zaručeně vám s přehledem a nejméně dvojjazyčně vyjmenuje veškerá označení pro učitelku, z nichž některá dokonce dokáže až třikráte umocnit. (Odmocniny se pak vypočítávají v žákovské knížce a výsledný součet udává hodnotu známky z chování.) Ale komu by to vadilo? „Vždyť je přece náš, tak co by ze sebe dělal?“ Když naopak bílý kluk neumí tvrdé souhlásky ani tvrdá slova, nepomůže mu trénink karate, nácvik správného kouření apod. I kdyby se snažil zapojit sebevíc, nikdy nebude „dostatečně frajersky flusat na tři metry“, takže v žádném uznávaném měření sil nebude uznán za parťáka hodného smysluplné spolupráce. Přesto si většinou nepřestane přát do party zapadnout, a tak bude dál nacvičovat… Nyní vyvstávají otázky – O jakou integraci se ve zvláštních školách skutečně jedná? Kdo koho vlastně diskriminuje a kdo tedy potřebuje asistenta? Jakou barvu pleti by měl asistent mít?
Ideální je asistent, který porozumí problematice jako celku a je schopen pohlížet na výchovu všech dětí komplexně. Pokud souvislosti nezná, je důležitá ochota k rozšiřování obzorů, (a to na obou stranách), a konstruktivním diskusím, které potencionálně mohou vyústit v dobrou spolupráci. Když budeme pořád dokola zjišťovat, zda bylo dříve vejce, nebo slepice, daleko se nedostaneme. Je nutné začít tak, jako-bychom neměli žádné předchozí zkušenosti, protože tyto zkušenosti jistě byly individuální a vždy emočně podbarvené, takže se k širším souvislostem zpravidla nevztahovaly. Dle mého názoru, pokud s romskými dětmi pracuje „gádžo“, který přirozeně nevychází z jejich rodu či komunity, měl by chápat romskou duši v celé její šíři, srdce planoucí láskou a „vášněmi okamžiku“, s nimiž lze počítat a s pozitivním přístupem a dobrou výchovnou metodou zkrátka počkat na jejich vyhasnutí… Zní to velmi jednoduše, ale z vlastní zkušenosti dobře vím, jak je to mnohdy náročné a v první řadě to klade nároky na charakter vychovatele, který by se rozhodně měl minimálně pokusit poznat život romské komunity z blízka, tedy opravdu jednotlivé rodiny navštívit „v terénu“ – tedy tam, kde zrovna bydlí, i kdyby to měla být noclehárna pro bezdomovce. Jedině tak totiž můžeme poznat určité souvislosti, které nám pak spíše zapadnou do celkového kontextu. Na druhou stranu, pokud je asistent pedagoga romského původu, měl by mít snahu poznat společenské nároky majority, které by posléze měl dětem a jejich rodinám zprostředkovávat. To je moc pěkná myšlenka, která však funguje pouze za předpokladu, že je s asistentem dobrá spolupráce, že je ochoten komunikovat i ve smyslu konstruktivní výměny názorů apod., zkrátka, že nepodlehne vlivu a tlaku komunity, která doposud neporozuměla smyslu asistentské práce, a tudíž jakoukoli spolupráci bojkotuje. To se děje, bohužel, velmi často, ale já mám osobně se svojí bývalou asistentkou v romském komunitním centru zkušenost dobrou. Sice jsme se taky párkrát pohádaly, ale nakonec vždy usmířily a ukončily slovy – „musíme si věřit“. Tím mi chtěla dát najevo, že přestože je její projev „ohnivý“, myslí to dobře a já se musím naučit to chápat. Byla to vlastně taková teta dětí, která si mohla dovolit být na ně přísnější, rodiče to respektovali a já se díky tomu mohla v relativně větším klidu věnovat samotné výchovné činnosti. Přesně věděla, na co jsou Romové citlivý, a tak se jim vždy snažila vysvětlit, že přestože jsem se jich třeba nějak nechtěně dotkla, rozhodně to nebylo úmyslně a že chci naopak jejich děti co nejlépe připravit k zápisu do první třídy. I když komunitní centrum zaniklo, naše přátelství nikoliv. Od doby, kdy jsme se poznaly, jsem mohla pozorovat velké změny u ní a potažmo u celé její rodiny. Oba partneři si našli dobrou práci, své děti dali do mateřské školky, (což bylo u jejich příbuzných velmi ojedinělým jevem), a později do normální (ne speciální) školy a dokonce jim i zaplatili nějaké zájmové kroužky…, šetří na nový byt a možná se stala vzorem pro další příbuzné. Ale i kdyby moje krátká působnost v komunitním centru měla význam jen pro tuhle rodinu, tak jsem za to vděčná a řeknu si, že to mělo smysl… (Zařízení totiž, bohužel, zaniklo kvůli nepochopení jeho romského vedoucího, který nechtěl respektovat nutnost úhrady nájmu, inkasa… a vůbec jakýchkoli položek a nebylo možné se s ním o tom, ani o ničem jiném, rozumně domluvit.)
Ráda bych však ještě navázala dalšími osobními zkušenostmi: Narodila jsem se v Jaroměři a všechny prázdniny jsem trávila u babičky v Josefově, (nyní součást Jaroměře), který je kromě kasemat proslulý velkou hustotou obyvatel romského původu. Každý, kdo poznal toto městečko, by jistě přikývl na to, že má takzvaně „zvláštní atmosféru“. Však to je možná také důvodem, proč si ho v poslední době oblíbili filmaři. Ale abych se vrátila k romské otázce, a sice, zda je dobré, aby Romové žili takto pohromadě, nebo naopak ojedinělé rodiny roztroušené v majoritě zvlášť? Pravdou je, že kdysi bylo naprosto přirozené, že (tehdy ještě) Cikáni měli své tábory, které rozkládali na své pouti světem. Kočovný způsob života, hudba, tanec a všelijaké kejklování bylo výrazem jejich nespoutané duše a možná i hrdostí jednotlivých rodů. „Hrdost“ – to je možná ten kámen úrazu, na který v dnešní době dvě strany neustále narážejí. Romové mají pocit, že ji mezi bílými ztrácejí, když mají přijímat jejich sociální standart, a například mnoho bílých učitelek, vychovatelek, či sociálních pracovnic mají zkušenost, že přes romskou hrdost „nejede vlak“, tedy že Romové se apriori brání začlenění a nechtějí přijmout sebemenší normu, která by je nějakým způsobem omezovala, bohužel však i v případech, které jsou již na hranici se zákonem… Romové jsou často hrdí na své tradice, přestože je mnohdy už sami nedodržují, na svoji rodinu s deseti potomky, přestože ji sotva uživí…, a strýčkovi z patnáctého kolene vystrojí velkolepý pohřeb, takže se v ten den může zavřít celá speciální škola, protože se většina žáků musí pohřbu účastnit… To vše a mnohé jiné přináší pospolný romský život… Co se však stane, když se někdo chce osamostatnit a žít jako bílí? Náhle se ocitá ve velmi těžké pozici, kdy ho bílí nepřijímají pro jeho etnický původ, ale i Romové ho začnou odmítat, protože už zkrátka hold není jejich. „Dělá se“, „hraje si na gádži“ apod. Je to velmi silný psychický tlak, kterému málokdo odolá a komu se to opravdu podaří – žít v dobrých socio-ekonomických podmínkách a přitom přijímat odmítání ze dvou stran, tak před ním vážně klobouk dolů! Takový jedinci či rodiny by zasloužili velkou podporu, a namísto toho jsou často „házeni do jednoho pytle“ s těmi více „problémovými“… Jenže s tou podporou to také není zrovna snadné. Například jedna paní učitelka ve svém velmi idealistickém postoji učila malé děti kromě češtiny také romštinu, aby podpořila tradici a jedinečnost tohoto jazyka. No a co se nestalo? Byla napadnuta rodiči, kteří si to zásadně nepřáli a její dobrý úmysl jí měli za zlé se slovy: „Jak se pak mají naše děti zařadit?“ Řekla bych, že všechno stojí na snaze o vzájemnou komunikaci, jinak neustále vzniká spousta nedorozumění, která mohou ústit až ve vážné konflikty. A tomu by měl předcházet právě romský asistent pedagoga, či romský sociální pracovník, který je vlastně takovým tlumočníkem. Já jsem zase ve svém nadšení chtěla na jedné základní škole zavést taneční kroužek, na který měli chodit hlavně romské děti, ale nepochodila jsem moc dobře, protože ředitel školy měl již s podobnými kroužky svou zkušenost, a tak to nepovolil. Prý potom našel zdemolovanou tělocvičnu, kde se válely rozbité lahve od alkoholu… To je moc smutné, ale já věřím tomu, že tohle by snad pedagog mohl ukočírovat. Vždyť skrze co jiného, než je tanec, pohyb a hudba, by se měl navázat funkční kontakt s romskými dětmi? V tom jsem měla vždy jasno a přišlo mi naprosto absurdní, že ve zvláštní škole, kde jsem jako asistentka pracovala, dávají zákaz tělocviku jako trest!… Jak jinak právě ti „zlobiví“ kluci mají vybít svou agresi? Ve školní lavici asi stěží… Zastávám ten názor, že všichni pedagogové, pracující s romskými dětmi stejně tak jako s hyperaktivními (s ADHD), by měli být kovaní ve schopnostech rychle reagovat, adekvátně měnit činnosti a klást důraz na pohybové aktivity i během vyučování všech dalších předmětů, než je tělesná výchova, (vždyť to je také zárukou jeho respektu). A stejné je to i s hudební výchovou. Jedna nebo dvě hodiny týdně prostě nestačí. Jen zkuste třeba při přírodovědě nebo vlastivědě s dětmi zpívat a uvidíte, jak se hned dobře naladí a spíš se lépe vydrží soustředit na probíranou látku. Vždyť text písničky může být přeci tematický, a tím si obsah právě budou děti pamatovat. Sama můžu potvrdit, že to funguje, vzpomínám si totiž, jak jsme kdysi ve fyzice zpívali písničku známé dvojice Svěrák+Uhlíř „Střídavý elektrický proud“ a potom jsme všichni z této látky měli jedničku. Nebo co si takhle vyskákat či vyběhat malou násobilku, aby se nám „dostala víc do těla“? Myslím, že když si třeba obskáčeme třikrát dvě kuželky, máme mnohem lepší představu o tom, co násobilka vlastně je, (přestává to být pouze abstraktní pojem), a v paměti těla to určitě zůstane. Takových a mnoho dalších aktivit by se dalo rozvinout…! Jen chtít a věnovat tomu nějaké úsilí, jež se však mnohonásobně vrátí. Nezbytné také je do každé výuky zakomponovat relaxační hry, což by klidně mohl dělat asistent, který projeví o podobné věci zájem. Vždyť „uvolnění svalového i mentálního napětí přispívá k tomu, že jsou děti pozornější, vnímavější, lépe se soustředí a spolupracují, tedy že je relaxací možné přímo zlepšovat kvalitu procesu učení…“(Micheline Naderu, Relaxační hry s dětmi, Portál, Praha 2003). Navíc zážitky ze společné hry, či jiné kolektivní práce dobře přispívají ke stmelení skupiny. Když jsme měli s dětmi taneční vystoupení nebo vánoční besídku rovněž s vystoupením a přišel tam novinář, který o nich napsal a přímo je do oblastních novin vyfotil, byl to pro ně neuvěřitelný zážitek a rodiče si toho také moc vážili, (všichni si páteční vydání koupili na památku…). Konečně totiž získali pocit, že je někdo obdivuje, a ne jen podráží, což je pro ně velmi důležité. Co se totiž týká médií, tak by spíš raději ukázala to, jak Romové tajně osídlují Josefovské podzemky, kde mohou mít svůj ohýnek, pár koberců na stěnách a prostě pohodu jako za starých časů… Žila jsem také chvíli na Broumovsku, kde bylo, jakožto v pohraničí, sestěhováno spousta různých národností, které se mezi sebou příliš nesnesly, (nebyl to tedy pouze problém Romů.) Byla jsem hodně malá, ale co si pamatuji velmi dobře, že romské děti byly mými nejlepšími kamarády a chránily mne před těmi ostatními. Tatínek s jejich rodiči hrál na housle a my jsme tancovaly. A jejich písně byly výpovědí veškerého žalu a radosti, kterou život přináší…, na to nikdy nezapomenu.
Jak tedy získat romské děti pro spolupráci a jakou v tom má úlohu asistent pedagoga?
U nejmenších dětí v předškolní výchově bylo pro udržení jejich pozornosti velmi důležité vhodně střídat činnosti, tvořivé a poznávací kombinovat s pohybovými a také s hudebním vyjádřením – zpěvem, tancem i doprovodem na Orfovy nástroje. I samotný poslech hudby je pro děti relaxací a když jej zařadíme mezi učení, nebo po pohybové aktivitě, děti se uklidní, odpočinou si, takže jsou schopné se dále soustředit. Získala jsem zkušenost, že žádnou činnost by neměly dělat déle než 15 minut, potom již ztrácejí pozornost, je tedy dobré dát prostor volné hře a později se třeba k činnosti ještě vrátit. Vhodné je též zařadit do pravidelného režimu nějaký opakující se rituál, třeba tzv. komunitní kruh, kdy se každý vyjádří k jednoduché otázce, např. co dělal o víkendu. Stmeluje to skupinu a rozvíjí komunikační dovednosti. Hodně prostoru by mělo být ponecháno pro hru – volnou i řízenou pedagogem.
Hudbu a pohyb bych ráda ještě jednou zdůraznila. Ke spolupráci se mi podařilo získat také starší děti, které se tak svým způsobem také staly asistenty. Pomáhaly připravovat program pro předškoláky, nacvičovat vánoční besídku…, a byly tak spokojení, že mají nějakou smysluplnou roli a někdo je pochválí, že kluci dokonce vlastnoručně vymalovali prostory komunitního centra, aby to měli jejich mladší sourozenci měli hezčí. Jedním z mých poznatků byl také fakt, že nejstarší bratr má v rodině hned po otci nejdůležitější postavení, takže i rozhoduje o tom, zda předškolní děti dá do školky. Dobrý vztah s ním byl tedy velmi významnou oporou pro spolupráci s celou rodinou.
Když si přiznáme skrytou a mnohdy i neskrývanou nadřazenost – slovy romské komunity zkrátka, že „se děláme“, když jsme tedy tak schopnější a inteligentnější, jak je možné, že jsme si ještě nedokázali v romské otázce poradit? Vymlouváme se na to, že Romové nechtějí. Proč tedy nevyjdeme vstříc alespoň těm, kteří chtějí? Ať si to přiznáme, nebo ne, bariéry jsou, bohužel, na obou stranách. Situaci je možné začít měnit až ve chvíli, kdy několik zástupců obou „táborů“ z něčeho sleví, každý bez pocitu pokoření přizná své slabiny a konečně přestane poukazovat na hlubokou propast a začne k ní ze svého břehu stavět most, na němž si se vstřícným potřesením rukou řeknou otřelé klišé – „černý, bílí, spojme síly“!