Seminární práce

UKÁZKA SAMOSTATNÉ ASISTENČNÍ PRÁCE U AUTISTICKÉHO CHLAPCE NA MENTÁLNÍ ÚROVNI V PÁSMU STŘEDNĚ TĚŽKÉ RETARDACE

OBSAH:

1. Úvod
2. Místo výkonu praxe
3. Vlastní práce
4. Představení žáka
5. Práce asistenta
6. Závěr
Příloha: Ukázka stereotypních frází v typické komunikaci autistického klienta s pedagogickým asistentem

1. Úvod:

2. Místo výkonu praxe:

Zvláštní a Pomocná škola Trutnov

3. Vlastní práce

Ve Zvláštní a Pomocné škole Trutnov jsem byla pět měsíců zaměstnána jako asistentka mentálně postiženého chlapce s rysy autismu, zařazeného do 2. stupně pomocné školy. Pracovala jsem s tímto žákem přímo dle individuálního výukového plánu a pokynů třídní učitelky i úplně samostatně. Podílela jsem se též na přípravách na výuku a na vlastní výchovně-vzdělávací činnosti v pomocné třídě. Za nepřítomnosti svěřeného žáka jsem fungovala jako pedagogický asistent dle potřeby v pomocné i zvláštní škole, byla jsem přítomna na výuce v různých třídách a stupních, u romských žáků jsem pomáhala řešit především etopedické problémy.

4. Představení žáka

Klient (žák pomocné třídy ZvŠ Trutnov) Jan P.(pozn.: v textu užívám pro zachování osobních dat jiné příjmení), 19 let, diagn. středně těžká mentální retardace, susp. rysy autismu. Z anamnézy – klešťový porod, oba rodiče i starší sestra nadprůměrně inteligentní, bez závažných onemocnění, u matky psychické obtíže, přibližně před pěti lety vyústily ve schizofrenii, nyní je proto v invalidním důchodu, psychotické onemocnění rovněž brání v trvalé péči o postiženého syna, který je proto umístěn v ústavu sociální péče, s rodinou je v kontaktu o víkendech a prázdninách.

Žák má velmi dobrou paměť, dobře čte a zvládá jednoduché početní úkony, čímž velmi vyniká nad spolužáky. Při individuální péči jsou znatelné velké pokroky v osvojování učiva. Asistent Honzovi pomáhá udržet pozornost, pozitivně ho motivuje k zájmu o nové poznatky a uklidňuje ho v případě úzkosti nebo agresivních projevů, jimž se však vhodnými metodami snaží předcházet, přičemž je velký důraz kladen na včasnou relaxaci a změnu činnosti. Pokud se Honza změny situace, prostředí, rozvrhu hodin nebo i přechodu na novou učební látku obává, což je jeho stěžejní problém, mojí úlohou je zajistit pokud možno „nenásilný“ přechod spočívající v postupné přípravě na změnu a především ve včasném podání informace, kterou pak může snadněji vstřebat, a zmírní se tak jeho nadměrná úzkost.

Snad největším problémem je lpění na stereotypech v chování i v řeči, upínání se na konkrétní (opakované) situace, které Honza vyžaduje přesně podle svých představ, a když „rituál“ není zachován nebo je v časovém posunu, projeví se Honza velmi bouřlivou emoční reakcí – hlasitě křičí, brečí, skáče, někdy mlátí domnělého viníka nebo něco ničí (rozbíjí hrníčky, trhá učebnice apod.).

Upínání se však netýká pouze situací, ale i konkrétních předmětů a např. obrázků, stránek v knížce. Příkladem je jeho oblíbená učebnice Obrázková škola řeči, v níž se doslova „zafixoval“ na stránku s písmenem CH a na konkrétní obrázek ježka, který píCHá. Proto vymýšlíme věty o ježkovi – píšeme je nebo skládáme z písmenek a různě si s nimi hrajeme. Jakmile poznám, že je už prací dostatečně zaujatý (např. tleská radostí), zkusím přejít na další obrázek a stejným způsobem pracovat i s ním, až mi nakonec dovolí otočit stranu a pokračovat dále. Tím se alespoň na chvíli překoná určitá „bariéra“. (Ale začít se rozhodně musí u „jistého“ ježka.)

5. Práce asistenta

Vyrobila jsem Honzovi jednoduchou pomůcku v podobě papírového skřítka. Z jedné strany je skřítek barevný s červenou čepičkou a usmívá se, z druhé strany je černý a mračí se.Buďto Honzu chválí – mává mu, pohladí ho, dá mu pusu, nebo se zlobí, popřípadě je smutný, když Honza nechce pracovat. Má svůj krabičkový domeček. Ráno vždy otevře okénko a pozdraví se s Honzou. Ten pak většinou ještě vyžaduje pusu a je ochoten „se skřítkovou pomocí“ pracovat. Je to vlastně takový rituál, nápomocný nenásilnému odbourávání stereotypů vedoucí k funkční spolupráci s pedagogem a vůbec prostředek k navázání kontaktu s okolím, k rozvoji přirozené komunikace.

Postavička dosti zřejmě slouží jako projekční plátno. Honza na skřítka svádí různá „zlobení“, která mohou ústit v konfliktní situaci, (trhá čítanku, hází hrníčkem, vylévá šťávu…). Skrze projekci si Honza lépe uvědomuje nevhodnost svého chování, proč se takové věci dělat nemají. Např. kdyby skřítek naschvál něco rozbil, asi by byl Honza smutný, což v afektu samozřejmě nechápe. Tímto způsobem však důsledky vnímá a je ochoten o nich „rozumně“ mluvit – nechá si situaci v klidu vysvětlit. Zároveň na skřítka projikuje svou vinu, a dobře tak odreagovává negativní emoce zaměřené proti autoritám i proti sobě. Například modelujeme hrneček a mističku s knedlíky. Po chvilce hrneček zmačkám se slovy: „Skřítek rozbil hrneček, vylil šťávu…! Neměl ji radši vypít?“ Honza se směje, ale chce, aby skřítek šťávu vypil. Opakujeme to několikrát, až Honza pochopí, že se nejedná pouze o legraci, a trochu se na skřítka zlobí. (Obměna – skřítek vysypal knedlíky a Honza musí modelínové kuličky sbírat z podlahy, protože se skřítek vzteká, že uklízet nebude.)

„Skřítek také pomáhá“, když Honzu práce nebaví nebo je pro něho příliš obtížná. Pro skřítkovo pohlazení začne Honza spolupracovat a radostně se smát, tleskat. Například máme za úkol postavit ze stavebnice židličku a stůl, jenže Honza absolutně odmítá. Když ale na hotovou židličku posadím skřítka, Honza projeví o práci zájem, má radost. Potom si i během dne na situaci vzpomene, začne se smát a říká: „Skřítek sedí na židli!“ (To je pro mne důkazem silného motivačního potenciálu vhodně využité pomůcky.)

Tento systém začal fungovat ve všech předmětech, tedy ve chvílích, kdy se Honza upne např. na „vizi svačiny“ a křičí své známé věty o hrníčkách, šťávě a banánu, které jsou pro něho trvalou jistotou. Když třeba odmítá počítat, snažím se ho zaujmout příběhem o skřítkovi, do něhož zakomponuji něco Honzovi velmi blízkého, např. Krtečka, a tak ho „emočně naladím“ na očekávání legrační nebo zajímavé činnosti. Vyprávění musí trvat tak dlouho, dokud Honza nepřestane myslet na konec vyučování nebo na svačinu, přenese pozornost od vize nástupu „do bílého auta“, které klienty sváží do ústavu a začne se pomalu těšit na něco zábavného. V tomto stavu už se můžu pokusit zlehka podsunout informaci o počtech. Například posadím figurku na otevřenou učebnici a řeknu: „Honzíku, skřítka teď zajímá, kolik tady máš jablíček. Ukaž mu to, jo! Spočítej jablíčka! A když ti skřítek dvě sní, kolik jich zůstane?“ To Honzu rozesměje a další příklady už počítá samostatně… Pro mne, coby pedagogického asistenta, je to největší odměna za tuto náročnou práci.

Postavička se pro žáka stala velmi důležitou, sám o ní mluví, podařilo se vytvořit téměř citový vztah, kompenzující klientovy neuspokojené potřeby hraničící s deprivací. Kouzelného skřítka může mít rád beze strachu z ublížení. Pro pedagoga či terapeuta je  práce s takto oživeným předmětem zároveň výhodou v tom, že je většina emočních projevů, včetně agrese klienta, směřována k zástupné fiktivní postavě. Je to onen fiktivní skřítek, který vyžaduje početní úlohu nebo úklid apod., pedagogický asistent je v danou chvíli naopak přítelem, ne zdrojem zlé vůle, společnými silami pak hledají řešení, jak vyzrát na poťouchlého skřítka. (Rozhodně se však nesmí jednat o manipulaci a odmítnutí zodpovědnosti v tom smyslu, že by asistent nechtěl mít nic společného s tím, že se má žák učit. Takovým postojem by se ztrácel veškerý efekt a navíc by pravděpodobně během krátké doby mohla být silně ohrožena pedagogova autorita.) Přes takovou legraci je klient opět motivován a při splnění úkolu, který jindy předem odmítal vyhotovit se mu dostává korektivní emoční zkušenosti. Postavička představuje věrného spojence, prostředníka s vnějším světem s nevypočitatelnými událostmi a snad nadpřirozenými jevy, které ze dne na den mění počasí, rozvrh, jídelníček… nebo počet žáků ve třídě, když nechají někoho onemocnět. Každá podobná změna je pro autistu jen ztěží překonatelným problémem a utrpením – svět je tak zákeřný, neexistuje v něm asi nic, čemu by bylo možné stoprocentně věřit, a to je frustrující i pro zdravého, natož pro psychicky nemocného člověka s mentálním omezením, jež mu brání v pochopení určitých souvislostí a pravděpodobně jej tak odsuzuje k trvalému zoufalství. Osobně vidím řešení v dlouhodobé systematické psychoterapii a socioterapii pod vedením zkušeného, citlivého a především velmi trpělivého terapeuta.

6. Závěr:

Užitý způsob práce s klientem ve své podstatě odpovídá dramaterapeutické metodě hry hry s loutkou. Princip personifikace neživé věci (pomůcky, výtvarné potřeby, z nichž „magickou mocí“ vzniká výtvor, např. zvířátko, které nakonec pojmenujeme, a utváří se tak k vlastnímu výtvoru vztah a potažmo i k práci samotné) se v individuální výuce autisty na dané mentální úrovni osvědčil. V rámci možností asistenční práce jsem využívala též prvky arteterapie. Dostala jsem tak velkou příležitost prakticky využít znalosti získané z terapeutických seminářů nebo z odborné literatury a zároveň si vyzkoušet vlastní metody.

Příloha:

Ukázka stereotypních frází v typické komunikaci autistického klienta s pedagogickým asistentem
pozn.: Klient v řeči zaměňuje první a druhou slovesnou osobu, říká-li tedy např.: „Budeš psát.“, myslí tím – „Budu psát.“. A naopak když např. vyžaduje něčí pomoc, namísto „Pomůžeš mi.“ řekne „Pomůžu ti.“ tak, jak to slýchává od svého okolí. Nebo mluví o všech včetně sebe ve třetí slovesné osobě, tedy místo „Pojedu autem.“ použije „Honza pojede autem.“ a i přímou otázku typu „Kam jdeš?“ apod. nahradí neosobní „Kam jde táta?“ Chce-li sdělit, aby ho někdo neopouštěl, řekne: „Nepůjdu pryč.“ Zaměňování slovesných osob je pro autismus typické.

K: (klient) vběhne ráno do třídy, nikoho nepozdraví a křičí: „Šťávu dostaneš!“
A: (asistentka): „Ahoj Honzo, na něco jsi zapoměl!“
K: (šeptem) „Dobrý den.“ (nahlas) „Šťávu!“
A: „Teď zvoní, takže začíná vyučování, šťávu dostaneš, až zazvoní na velkou přestávku.“
K: „Šťávu teď!“
A. nereaguje.
K: „Dostaneš banán a šťávu!“ (pozn.: Klienti z ústavu sociální péče dostávají s sebou do školy společnou svačinu – zpravidla šťávu a nějaké ovoce. Honza přesně ví, co daný den mají, a přesto vždy tvrdí, že bude banán, na který se upnul.)
A: „Honzo, běž do lavice a podívej se na rozvrh, co máme první hodinu.“
K: „vlítne“ do lavice a opět prudce vstane a křičí: „Teď dostaneš šťávu!“
A: pomalu jde k lavici, šťávu nekomentuje, otevře okénko papírového domečku, z něhož vykoukne postavička skřítka: „Podívej, skřítek vstává a mává na tebe. Nechceš ho taky pozdravit?“
K: „Nechceš.“
A: natahuje ruku k domečku – naznačuje, že zavře okénko: „To nevadí, tak bude skřítek ještě spát.“
K: chytá asistentku za ruku, brání skřítka: „Ne!!!“
A: „Tak si sedni a podívej se na rozvrh. Co máme první hodinu?“ (mají být počty, které Honza nemá rád)
K: sedne si: „Počty. Nebudou počty.“
A: „Tak budou, nebo nebudou?“
K: „Nebudou.“ (vyjadřuje odmítaví postoj)
A: nehádá se s ním a snaží se ho motivovat: „Já myslím, že budou. Podívej se ještě jednou na rozvrh, co máme v pondělí první hodinu.“
K: „Banán a šťávu. Šťávu až o půl sedmý.“
A: „Svačina je o velké přestávce a teď je vyučování. Kdo to dřív řekne, co máme první hodinu, skřítek, nebo Honza?“
K: „Honza. Počty.“
A: „No vidíš, tak si sundej batoh a připrav si věci.“
Chvíli počítají.
K: „Nastoupíš si do auta. Plíhal pojede bílým autem. Sedne si k levýmu okýnku.“
A: „Auto přijede až po vyučování.“
K: „Teď do auta! Plíhal bude vzadu s rozepnutou bundou. Nebouchne se do hlavy. Nastoupíš si do auta s rozepnutou bundou. Vzadu budou dveře s klikou. Sedneš si k levýmu okýnku. Nebouchneš se do hlavy.“
A: „Neboj, nebouchneš se do hlavy. Ukaž mi na počítadle devět kuliček.“
K: „Nastoupíš si do auta. Vzadu budou dveře s klikou…“
A: „Honzo, teď jsou počty.“
K: „Dostaneš banán a šťávu!“
A: „O přestávce.“
K: „Šťávu až o půl sedmý! Máš žízeň!“
A: „Tak ti dám vodu.“
K: „Dám ti šťávu! Plíhal si vezme banán a šťávu.“
A: ukazuje počítadlo: „Ale Honzo! Pojď počítat. Co si vezmeš?“
K: „Banán a šťávu…“

Další užívané fráze:

„Ve středu nebude tělocvik, nemocnej Láďa může přijít, pan Plíhal ti dá pusu, sušenkovej, věnečkovej, banánovej, tatrankovej, špalíčkovej bagr…“atd. atd.
– takové a ještě další obdobné věty Honza opakuje stále dokola a pedagog musí vynaložit velké úsilí, aby mezi tyto fráze vtěsnal nějaké učivo a vůbec navázal jinou komunikaci než „o banánu a šťávě“, to je potom „v kruzích zasvěcenců“ považováno za téměř nadlidský výkon.