DENÍK PRAXE

V rámci studijního kurzu „pedagogický asistent“ jsem nastoupil do ZŠ praktické školy v X. na 40h (jeden týden). Školu navštěvuje přibližně 41 dětí. Jsou tu romští i neromští žáci. Tato škola má jednotlivé ročníky spojené v 1 učebnu – 1., 2., 3. roč., 3. roč., 4., 5., 6. roč., 7., 8., 9. roč. Ředitelem této školy je paní Mgr. Y., která má pod sebou 6 zaměstnanců. Z toho jsou 4 učitelé, 1 vychovatelka v družině, 1 školnice.

První den při nástupu do školy jsem si myslel, že většina dětí, které znám i osobně, mě nebude respektovat, ale opak byl pravdou. Průběžně jsem sledoval výuku učitele, to, jak dávají děti pozor, jejich aktivitu atd. Napadlo mě, že některé děti by mohly chodit do ZŠ i s nepatrnými potížemi. Bohužel z důvodů např. útěky, krádeže, záškoláctví a jiných výchovných problémů tomu tak nemůže být. Tyto děti jsou z pedagogicko-psychologické poradny označeny jako lehce mentálně retardované. Často k tomu také přispívá jejich lenost, pohodlnost, nepříliš silná vůle, laxnost.

Při mé působnosti na této škole jsem se dozvěděl, že žák 7. ročníku neustále a opakovaně provádí krádeže peněz. Zapírá svůj čin. Tento hoch podle mého názoru není schopen adekvátně odhadnout závažnost sociální situace a uvědomovat si důsledky svého nevhodného chování – (krádeže, neustále uspokojení svých potřeb bez důsledků vlastních činů).

Děti jsou ve škole v neustálém neklidu (hlavně o přestávce), některé jsou také hyperaktivní, jiné zase hypoaktivní. Děti do sebe strkají, kopou se, bijí se nebo si sprostě nadávají. Proto musí být učitel neustále ve střehu, aby nedošlo ke zranění či násilnému chování nebo šikaně.

Celý druhý týden jsem si vyzkoušel sám učit 3. ročník. Hrozně se mi to líbilo a moc mě to bavilo. I když některé děti byly neposedné. Rád bych tuto profesi vykonával s dalším sebevzděláváním.

Práce s dětmi je někdy moc krásná věc, která přináší učiteli radost a spokojenost, když děti ukáží znalosti naučené od svého učitele.