Životopis

romská studentka kurzu Asistenta pedagoga, 53 let, Brno

Moji rodiče žili na Slovensku, já sama jsem se narodila na Slovensku. Když mi byly 4 roky, tak se moji rodiče přestěhovali na Moravu, do Přerova. Táta tam začal pracovat a maminka byla s námi dětmi doma, protože jsme byli ještě malí. Mám starší sestru a 3 starší bratry. Potom se ještě narodily dvě sestry a bratr. Takže nás sourozenců bylo 8.Bydleli jsme na ubytovnách, ale říkalo se tomu baráky. Romové, kteří přicházeli ze Slovenska za prací, bydleli všichni na ubytovnách. Jako dítě si to pamatuji. Vzhledem k tomu, že maminka byla čistotná a dobře se o nás starala, tak nám a ještě jedné rodině dali byty ve městě. Dali nám dvoupokojový byt. Rodiče byli rádi, že máme konečně byt. Sestra a moji starší bratři začali chodit do školy a pomalu jsme si zvykali na život ve městě. Sousedé si na nás také zvykli a my na ně. Byli velice hodní. Některé si pamatuji dodnes. Vyrůstali jsme spolu a chodili spolu do školy. Škola byla hned naproti domu, kde jsme bydleli. Ta škola se jmenovala na Boženy Němcové. A pořád funguje. Pamatuji si, jak jsem šla do 1. třídy. Na tuto školu jsem chodila až do 5. třídy. Potom jsme se přestěhovali, tak jsem začala chodit na jinou školu, na ulici Palackého. Tam už jsem zůstala, až jsem školu vychodila. Učila jsem se docela dobře, ani jednou jsem nepropadla. Nikdo se s námi neučil. Rodiče neuměli psát a počítat. Maminku jsme naučili alespoň se podepsat. Táta se to nenaučil. Když měl něco podepsat, tak udělal 3 křížky.

Když jsem vychodila školu, nastoupila jsem hned do práce. Pomáhala jsem rodičům finančně a starala se o mladší sourozence. Starší bratři také pracovali a přispívali na domácnost. Ti se později brzy oženili a odstěhovali se do Čech. Tak jsem zbyla já jako nejstarší a pomáhala jsem jak se dalo. Maminka potom také nastoupila do práce, mladší sourozenci začali chodit do školy. Nejstarší sestra, ta už měla také děti, takže než dostala byt, tak bydlela u nás, proto jsem jí také pomáhala s dětmi. Ve dvoupokojovém bytě u nás bylo 11 lidí. Rodiče, my 4 sourozenci, sestra s manželem a 3 malé děti. Sestra potom dostala byt, takže potom to už bylo lepší.

Já se potom seznámila s jedním klukem a začali jsme spolu chodit. Protože on byl olašský Rom, tak nám naši rodiče nechtěli dovolit, abychom spolu zůstali. My jsme byli plnoletí a odstěhovali jsme se do Prahy, tam jsme si našli práci u pozemních staveb, dostali jsme ubytovnu, později jsme dostali byt. Rodiče se s tím nakonec smířili, v té době to tak nebylo, aby si olašský Rom vzal normální Romku. Jeho rodiče nakonec také povolili, ale museli jsme se z Prahy přestěhovat do Brna, protože jeho rodina bydlela v Brně. Chvíli jsme bydleli u jeho rodičů. Potom jsme si sehnali byt, ve kterém bydlím dodnes, ale sama, protože jsme se po 26 letech rozešli, jelikož si našel mladší ženu. Děti jsme spolu neměli, protože on nemohl mít děti. Ve čtyřiceti letech jsem zůstala sama.

Nebylo to lehké, už v té době jsem nemohla sehnat práci. Je mi 53 let a nevím, jestli ještě vůbec něco seženu. Od známých jsem se dozvěděla o tomhle kurzu. Přes 13 let jsem vedená na pracovním úřadě a platí mi sociální dávky. Jenže až dokončím tento kurz, tak mě vyhodí. Nepochopí, že v tomto věku se špatně hledá práce. Je to nezajímá, tak nevím, co budu dělat. Když někam zavolám, tak mi po telefonu sdělí, že ano a když přijdu osobně, tak mi řeknou, že už mají obsazeno. Teď, když někam zavolám, tak řeknu předem do telefonu, že jsem Romka. Většinou řeknou že ano, ale bez smlouvy. Jednou jsem se dozvěděla, že potřebují uklízečku v Bohunicích v nemocnici, když jsem tam šla, tak mi řekli, že zaměstnávají Ukrajinky a Slověny, že s Romkami mají špatné zkušenosti. Je to už delší dobu, takže nevím, jak je to nyní.

Problém Romů je, že nás nikde nechtějí zaměstnat. Nemáme školy a všude s námi mají špatné zkušenosti. Je pravda, že hodně Romů nechce pracovat, obzvlášť ti mladí a olašští Romové, ti pracovat vůbec nechtějí. Velké množství „normálních“ Romů chce pracovat, ale ti zase nedostanou práci. Právě proto děti, které chodí do školy by se měli dobře učit, aby mohly dál studovat, aby to neměli v životě tak těžké jako naše generace. Rodiče by je k tomu měli vést. Nás k tomu rodiče nevedli, protože nechodili do školy, tudíž ani neuměli číst a psát.

Jsem ráda, že jsem mohla chodit do tohoto kurzu, přineslo mi to do života něco nového, poznala jsem nové lidi a jsem za to moc ráda.