DOUČOVÁNÍ MONIKY, 3 . třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

10. 11. 2004 – Vstup do rodiny

„Už jdou,“ řekne paní Bagárová (terénní soc. pracovnice). Čekáme před domem asi pět minut – paní Dirdová šla pro dceru do školy.

Baculatá holčička se usmívá už z dálky, jak to děti dělají, když se stydí, aby nemusely mluvit. Škoda, že nemohu použít stejnou taktiku. Jsem docela nervózní, protože netuším, co mě čeká. První dojem bude důležitý pro mě i pro mou budoucí svěřenkyni s její maminkou. Koneckonců spolu máme strávit mnoho času po celý rok, musí mě pustit do svého domova, svého soukromí.

Paní Dirdová představí sebe i svou Moničku. Tiskneme si ruce a usmíváme se – její srdečnost mě uklidňuje. Ještě prohodí pár slov s paní Bagárovou, od které se vzápětí odloučíme a vcházíme do domu.

„Je to barák hrůzy,“ komentuje sarkasticky paní Dirdová a mě nezbývá než souhlasit. Procházíme špinavou chodbou plnou nevábného zápachu. Po zdolání schodů vyjdeme na pavlač a míříme k bytu na jejím konci. „Nechalas klíč od záchodu ve dveřích!“ hlásí Monička matce. Žasnu – záchody na chodbě? V tak starém domě jsem snad nikdy nebyla.

Následuji je do bytu a jako první se ocitnu v místnosti, která zřejmě plní funkci předsíně i koupelny zároveň. Hned vedle mě ale uvítá hezká kuchyň. „Tak Moničko,“ pobízí paní Dirdová, „ukaž paní učitelce, kde se budete učit!“ Paní učitelka, to mám být já. Jsem z toho trochu v rozpacích.

Monička mě odvede do obýváku, stejně útulného, jako je kuchyň. I v domě hrůzy lze očividně zařídit pěkný byt.

V koutě poletuje v kleci zelený papoušek, jehož mi Monička představí jako Pepíčka a varuje mě, že by mě mohl klovnout. Paní Dirdová se spíše zajímá, jestli nás jeho pronikavý hlásek nebude rušit. Domluvíme se, že budu Moničku doučovat angličtinu a český jazyk. Paní Dirdová mi nabídne čaj a když ho postaví na stůl, odejde do kuchyně a zatáhne posuvné dveře, abychom měly klid.

Naše první hodina začíná. Monička se pořád zubí na celé kolo a moc nekomunikuje, ale těžko říci, jestli je to tím, že se přede mnou ještě stydí, nebo tím, že jako první se učíme angličtinu.

Ale nakonec se ponoříme do její obrázkové učebnice a minuty letí jako splašené. Když po hodině a půl odcházím, čaj stojí na stole pořád netknutý. Obsahem první lekce bylo hlavně počítání do deseti. Snad to bude Monička umět i za týden.

15. 11. 2004

Teprve dneska mi při doučování Moniky došlo, jak nepatrné jsou mé vzpomínky na první stupeň základní školy. Mám obavy, že se nedokážu přizpůsobit jejím vědomostem, nejsem si jistá, co se ve třetí třídě už učila a co ji teprve čeká.

Na začátku jsme se chvíli bavily s paní Dirdovou o tom, co Moničce jde a co ne. Kamenem úrazu je spíše čeština, a tak jsme se vrhly na ni. „Doma mi to napíše dobře, ale z diktátu pak zase přinese pětku,“ lomila Moniččina maminka rukama. Prozkoumala jsem Moniččinu učebnici a zjistila jsem, že jsem očekávala něco jiného. Byla bych na třeťáčky moc náročná. Po nepříliš úspěšném diktátu jsem se jí snažila připomenout vyjmenovaná slova, než mi vůbec došlo, že je možná nebrali. Řekla, že nebrali, ale pak připustila, že ano a že už si je nepamatuje. Z jejího úsměvu mi ale bylo jasné, že to asi sama neví jistě.

22. 11. 2004

To vám musím říct – dneska mě Moniččina maminka dost vyděsila. Hned mezi dveřmi mi s očima navrch hlavy oznámila, že malé hrozí z češtiny čtyřka, a mě došlo, že jsem to já, kdo s tím má – nebo musí? – něco provést. I když s ní maminka trénuje, jsem to já, paní učitelka, kdo má vědět, co dělat.

Pepíček tentokrát okamžitě putoval do kuchyně („Budeš se mnou vařit,“ oznámila mu paní Dirdová).

Usadily jsme se s Moničkou u stolu a já se hned zeptala na pravidlo o psaní u s čárkou a s kroužkem, které jsem se ji snažila naučit před týdnem. Zopakovala mi ho a na cvičení předvedla, že mu opravdu rozumí. Ani netuší, jak mě potěšila! Jedna titěrnost z dlouhé řady pravidel českého jazyka je za námi.

Už jsem si zjistila, že vyjmenovaná slova se ve třetí třídě začínají učit, ale v učebnici po nich není vidu, takže k nim Moniččina třída nejspíš ještě nedošla.

Z diktátu na mě zase padly chmury. Přemýšlím, jestli špatně vysvětluji, čím si má při psaní pomáhat, nebo jestli to chce prostě jen čas, než se do toho „vžije“. Už se víc rozmluvila a vidím, jak je šikovná.

29. 11. 2004

Na dnešní hodině se objevila nová překážka na naší češtinářské dráze, a sice abeceda. Monička z ní dostala pětku! Opakovaly jsme tedy abecedu, tak do poloviny šla Moničce dobře, ale pak přišel vždycky zlomový okamžik, kterým plynulost skončila. Ale to chce čas.

Další diktát dopadl stejně jako posledně. Přitom když se jí zeptám na nějaké slovo, které je špatně, tak si to většinou dokáže sama opravit a zdůvodnit. Ale nejdřív to napíše bez přemýšlení špatně.

1. 12. 2004

Dneska jsem se musela smát, protože mi došlo, jak rituálně probíhá vždycky můj příchod. Protože jdu po pavlači kolem oken bytu Dirdových, vidí mě už venku a než se pak u dveří dotknu zvonku nebo zaklepu, už paní Dirdová volá: „Pojďte dál, paní učitelko!“ Když vejdu dovnitř, Monička už stojí v kuchyni vedle maminky a zubí se. Zubí se pořád a mě to nedá a musím se usmát taky.

Protože s angličtinou nemá problémy, zřejmě už zůstaneme jen u češtiny, aspoň prozatím. Procvičily jsme, co jsme spolu dělaly dosud, abeceda už šla lépe. Měla jsem takovou radost, když seřadila skoro všechna slova správně. Akorát ten konec pořád pokulhával.

Při diktátu jsem opět prožívala okamžiky nadšení i beznaděje. Jsem asi moc netrpělivá, když čekám, že si tak rychle zapamatuje tvary slov, kterými si může pomáhat.

6. 12. 2004

Při příchodu k Dirdovým mě dnes čekalo seznámení s dalším členem rodiny, na kterého jsem dříve nenarazila. Možná to byl Moniččin otec, ale neoslovila ho, takže si nemohu být jistá. Každopádně to je sympatický pán, hned se na mě usmíval a nabídl mi víno s kolou. Když mi přinesl do pokoje, kde jsme se učily, sklenici s vínem a sklenici koly, ucucávala jsem spíš limonádu, protože popíjející paní učitelka asi nebude příliš zářným vzorem.

Monička dostala ve škole jedničku z abecedy. Možná neprávem mám pocit, že jsem jí s tím pomohla, a hrozně mě to těší.

13. 12. 2004

Po týdnu jsem zase přišla k Dirdovým, ve středu se hodina nekonala, protože měli návštěvu. Dnes to bylo poslední doučování před Vánoci, jen jsem s Moničkou napsala pár cvičení, většinou se orientuji podle její učebnice, abych si na ni nevymýšlela něco moc těžkého.

Nakonec jsem jí dala svůj dárek, bloček s gepardem. Nic moc, ale obrázek se jí líbil. Komu jinému než dětem by se měla o Vánocích dělat radost?

3. 1. 2005

Dneska jsme se s Moničkou viděly po dost dlouhé době. Usadily jsme se ve svátečně vyzdobeném pokoji vedle stromku, pochlubila se mi čůrací panenkou a televizními hrami, které dostala k Vánocům. Vyzvídala jsem, jestli se po prázdninách těšila do školy.

Pak nám nezbylo, než se zase vrátit k češtině. Nechtěla jsem ji hned po Vánocích zavalit pravopisem, nechala jsem ji chvíli jen číst pohádku. Zasekávala se na jméně jednoho indiánského náčelníka a zřejmě se jí natolik znelíbil, že když jsem se zeptala, jestli chce číst ještě dál, odmítla.

Když jsem odcházela, najednou mi podala balíček a se svým širokým úsměvem mi oznámila, že je pro mě. Děkovala jsem jí a hned jsem ho vybalila. Byl to plyšák, zřejmě její stará hračka, ale udělala mi radost. Nejspíš byl za ten bloček ode mě.