DOUČOVÁNÍ ERIKY, 4 . třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Ne 7. 11. 2004

Domluva na doučování (v rodině)

Doma přítomní oba rodiče, téměř všechny děti (celkem 2+7 lidí ve dvoupokojovém bytě). Byt působí velmi pěkně, udržovaně, možná je to dáno tím, že se docela nedávno přestěhovali. Myslím, že děti jsou vedeny k čistotě a pořádku – když jsem přišla, nejstarší dcera právě vysávala a v dětském pokoji bylo vše srovnáno a uklizeno, nikde se nic neválelo, dokonce i ve skříni byly věci celkem slušně poskládány.

Byt je pro tak početnou rodinu strašně malý. Děti mají v pokojíku jen 1 dvoupatrovou postel, malý stolek u okna a šatníkovou stěnu, ve které mají všechno oblečení (na sedm dětí mi přišla hodně moc malá…). Dle výpovědi matky spí ostatní na zemi a na matracích. Ona s otcem spí pravděpodobně ve druhém pokoji, který slouží jako obývák a jídelna dohromady, neboť kuchyň tvoří velice úzká „nudle“, kam se ke stolu všech 9 lidí nevejde. (Kromě lednice, sporáku, malého stolu s rohovou lavicí přibližně pro 3 – 4 dětské zadečky, která není ani pořádně sešroubovaná, a velice malé kuchyňské linky, dá-li se těch pár skříněk takhle nazvat, v kuchyni nic jiného není.) Obývák také vypadá moc hezky, čistě a útulně. Přispívá k tomu kromě sedačky s pěkným přehozem i obýváková stěna s porcelánovou či skleněnou soupravou uvnitř a bílé záclony na okně.

Domluva doučování velice dobrá, dáno přítomností p. asistenta X.

Po 8. 11.

Zapnutou TV jsem nechala vypnout, nicméně přítomní sourozenci a Eriččina kamarádka přihlíželi. Zvládla jsem je – moc nezlobili, ale spíš se snažili Anežce pomáhat.

Paní Olahová přišla později. Opřená o kuchyňský stůl pozorovala asi půl hodiny naše doučování. Nic neříkala, nakonec se ptala, zda si Eriččina učitelka na Eriku zasedla. P. asistent X. mi totiž donesl od Eriky třídní papír s instrukcemi, co by bylo dobré Eriku naučit, v čem po nemoci zaostává. Tak jsem to p. Olahové vysvětlila a uklidnila jsem ji (snad).

Út 9.11.

P. Olahová byla přítomna po celou dobu vyučování, ležela na sedačce v obýváku a sledovala TV. Vůbec nezeslabila zvuk, vypadala naštvaně a unaveně, navíc ji bolela hlava.

Zopakovala jsem s Erikou učivo z matematiky a probrala nové, které celkem zvládla. P. Olahová sem tam koukla a zkontrolovala nás, nebo okřikla mladší dceru Sáru, když nás už moc zlobila a musela jsem ji i já zklidňovat (občas byl místo okřiknutí mohutný řev p. Olahové nebo její nejstarší sestry Lindy).

Pak už jsme s Erikou četly. Je to opravdu zoufalé. Proto jsem navrhla, aby někdo z rodiny s Erikou každý den aspoň chvilku četl, na což jsem ale nedostala žádnou odpověď, p. Olahová se ani nehnula. Tak jsem požádala Lindu, zda by Eriku nemohla ještě jednou vyzkoušet. Vlna řevu se tentokrát obrátila na mne a na Eriččinu třídní, která „je za to přece placená“ (mne do toho zahrnula taky a taky mne nazývala „učitelkou“ – nevím, zda ví, že budu učitelka nebo to bylo jen v zápalu rozhořčení…). Výsledek byl ten, že s Erikou zkrátka nikdo číst nebude.

P. Olahová celou dobu ležela v sedačce, sledovala TV a ani se nepohnula…

(Erika neudržovala pozornost, oči jí během doučování stále létaly k TV.) (*)

 Út 16. 11.

Hned při vstupu mě p. Olahová požádala, jestli bych jí nepůjčila 200,- Kč. Byl u nich opravář kvůli pračce. P. Olahová pro něj měla nachystaných 500,- Kč, ale chtěl 700,-, tak musela poslat Eriku do zastavárny. Aby opravář nemusel čekat, žádala peníze ode mne. Půjčila jsem jí je (ujistila mne, že je Erika donese a hned mi je vrátí. Znám tuhle rodinu od vidění a setkání „sem-tam“ už dlouho, byla jsem si jistá, že mi je opravdu vrátí. Hmm, a kdyby ne, věděla jsem, jak je od nich získat zpět /ale to psát nebudu/.)

Hned jak se Erika vrátila, začaly jsme pracovat. Během práce přišla p. Olahová a vrátila mi peníze. Rozmluvila se o pračce a o tom, v jakých podmínkách předtím žili. (Při rozhovoru mi upřeně hleděla do očí, netěkala pohledem, dávala pozor na to, co říkám.) Uvařila mi také čaj, nabídla i cukr. Pak umývala nádobí a Linda ho utírala a poté dodělala celkový pořádek. Podařil se mi čaj na stole trošku rozlít. Linda ihned přiskočila a utřela to.

Erika: zopakování matematiky z minula, naučení nového (bez větších problémů), opakování násobilky. To jí moc nejde. Musíme se od ní ale odlepit k písemnému násobení a dělení, které nám doporučila Eriččina třídní.

Erika je schopná vypočítat násobky manuálně /např. 7 x 6…7, 14, teď se zasekne a dál musí počítat na prstech)/. Bez prstů jí násobení nejde. I s tím ale dělá chyby – nemá vybudovány postupné řady čísel, jak jdou v násobcích za sebou (7 – 14 – 21 – 28 …) – zkrátka si je nepamatuje. Zkoušíme si to rozepisovat na papír – pomáhat si přičítáním jednotlivých násobků. To ale taky moc nefunguje, jí musím neustále držet linii, aby věděla, kde a co zrovna počítá a kolik má přičítat. Navíc nedokáže mnohdy ani dobře sečíst, natož si zapamatovat, kde skončila, proč sčítá.

ČJ, čtení – usoudila jsem, že čtení ze školní čítanky pro 4. ročník ZŠ je pro ni příliš těžké, protože v povídce o Rumburakovi nerozuměla každému 5. slovu, natož aby ho dokázala vyslovit. (Slovo Rumburak: napřed jsem chtěla, aby se ho pokusila opravdu přečíst. Erika ale vždycky přečte začátek slova a zbytek si domyslí. Pokud jde o těžší slovo, přečte písmena a potom vytvoří buď jiné slovo, obsahující podobná písmena, nebo nějakou slátaninu písmen, popř. „neologismus“, kterému samozřejmě nerozumí (ale ani já ne…). Zkoušela jsem jí tedy slovo Rumburak přečíst sama, aby ho jen zopakovala, ale moc jí to nešlo. Po třetím pokusu ho jakž takž zopakovala, ale když se v textu objevilo znova, zase ho nevyslovila. Pak jsme se dostaly ke slovu „cylindr“. Bylo to opravdu martyrium, … až mi jí bylo líto. P. Olahová viděla, jak nám to nejde, přišla se podívat i Linda. Všichni, kteří byli v místnosti (p. Olahová, Linda, Erika, Sára a jeden z menších brášků) začali vyslovovat slovo cylindr, ale byly to takové zkomoleniny, že jsme se všichni začali smát. Opravdu tohle slovo ani jeden z nich ani na několikátý pokus nevyslovil. No, tak jsem to vzdala i já a už jsem Eriku netrápila. Pochopila jsem, že některá slova zkrátka nevysloví, nemá k tomu dispozice.

Slova čte pomocí domýšlení (hlavně koncovky), anebo podle začátků slov (když se jí nechce číst, hned po začátečních slabikách přečte celé slovo – samozřejmě nesprávně). Je roztěkaná, nevydrží číst celý článek najednou. Polovinu formátu A5 čte asi 20 minut. Pak je patřičně otrávená a už nic neuděláme. Proto jsem jí přinesla lehčí knížku na čtení (Já Baryk). Šlo jí to o poznání lépe. S rozuměním textu to bylo horší, pamatovala si pouze poslední dvě přečtená slova, ostatní hledala beze smyslu v textu. Nepomohlo ani zastavování v textu nad neznámými slovy (kukačka, vlaštovka, skřivan)

Út 23. 11.

Setkání s otcem

Měly jsme mít doučování, ale Erika nebyla doma. Jelikož mi nebylo dobře, uvítala jsem to a šla domů. Domluvila jsem se na doučování další den.

Setkání s otcem: vřelý rozhovor. Povídal o práci, o starosti s dětmi (musí víc pracovat, aby dětem na zimu obstaral teplé bundy). Taky nejsou schopní zaplatit vysoký nájem. (Do nájmu zahrnují veškeré platby – plyn, elektřina, voda,…) (mimochodem – v bytě mají velké teplo, chodí v kraťasech a krátkých rukávech).

Dal mi také číslo na mobil, kdybych něco potřebovala, abychom na sebe měli spojení, abych mohla zavolat nebo napsat zprávu.

St 24. 11.

Setkání s matkou

Přišla jsem Erice odříct doučování, měla jsem chřipku.

P. Olahovou jsem potkala na cestě zpět. Táhla velké těžké tašky. Stěžovala si, že ji bolí zuby, pravděpodobně osmičky, a z toho celá hlava.

Po 29. 11.

„Doučuju celou rodinu.“

Nevím, jestli to mám v náplni „práce“, ale když vidím „doučování chtivé dítě“, nemůžu zkrátka odolat. Lauře (1 rok přípravky, nyní 1. tř. ZŠ) a Sáře (2 roky přípravky, nyní 2. tř. ZvŠ) svítila očička chutí po čtení, tak jsem si je vzala na paškál místo Eriky, která nedorazila domů (i když jsme byly domluvené).

Doma byli přítomni oba rodiče. Ani jeden z nich ale nevěděl, kde Erika je. Linda dokonce našla její aktovku, ale všichni svorně tvrdili, že Erika ze školy ještě nepřišla. Snad byla v nějakém tanečním kroužku na faře. Ale zda byla ve škole, o tom jsme nemluvili … myslím, že je ani nenapadlo, že by tam nebyla. (Musím podotknout, že Olahovi své děti posílají do školy poctivě!)

(Pozn. Cestou od Olahů do města jsem potkala Eriku s kamarádkami v tramvaji. Ve škole byla, ale měli jen nějaké představení, takže se neučili. Věděla jsem od rodičů, že půjde do nemocnice s mandlemi, takže jsem se s ní domluvila na doučování hned po příchodu z nemocnice. Ale předtím se ještě v pátek zastavím.)

Doučování Laury bylo naprosto bez problémů. Laura má stálé doučování, každý den v týdnu. S učením je na tom z celé rodiny nejlépe, také její otec si ji velice chválí a dává ji ostatním sourozencům za vzor, zejména Sáře a Erice. Je na ni také z tohoto důvodu velice hrdý. Přítomní byli oba rodiče, takže jsme se před začátkem doučování celkem dlouho bavili o Lauře a její třídní učitelce a celkově o škole. Rodiče byli rozhořčení z přístupu Lauřiny třídní, prý se Lauře dost nevěnuje a ani nechce věnovat, chce ji dát do Zvš. Na škole prý žádný jiný Rom není, ona je první.

S Lauřiným čtením jsme opravdu žádné problémy neměly, domácí úkoly měla přečtené za chvíli a poměrně bez chyb, což mě moc mile překvapilo.

U Sáry to už bylo horší. V předešlých doučováních s Erikou jsem jedenkrát se Sárou také zkoušela číst kratší článek, ale skončily jsme u dvou vět. Stejné to bylo i nyní. Sára nečte, ale pouze slabikuje. Nechápe, proč má skládat slabiky ve slova a já jí to nebylo sto vysvětlit. Je schopná celkem úspěšně složit dohromady písmena/hlásky ve slabiky, ale co je to slovo, to jí nic neříká. Př. V LESE BYLO VESELO. V LEéé…..SEéé…..Byýý…..Loóó. V této chvíli jsem ji zarazila, aby mi přečetla znovu první slovo. Poté, co začala číst stejným způsobem, slovo nesložila, ale také pokračovala dál, jsem je znovu zarazila a snažila jsem ji přimět, aby přečetla jen první slovo. Tedy slovo „lese“. „LEéé…..SEéé“…a její kukadla na mě vítězoslavně visí, jak krásně přece čte, co po ní ještě chci!!! „Tak výborně, Sári, a teď zkus to slovo říct celé dohromady, ne pouze po slabikách.“ Stejná odpověď. Třetí pokus, vysvětleno maličko jinak, možná je termín „slabika“ na ni moc těžký. „LEéé…..SEéé“. „No a celé?“ „Seno!!!“ a zase vítězoslavný úsměv. … Mořily jsme se poměrně dlouho. Zkoušela jsem s ní základy čtení, čtení pouze sluchovou analýzou, spojování slabik a ptáčky v hnízdečkách, a už nevím, co ještě. Připadalo mi, že jsem už víc nemohla. Chvíli se zdálo, že pomáhá, když si bude Sára pamatovat první slabiku – několikrát ji vždy zastavím a zeptám se, jakou slabiku si v hlavičce pamatuje, pak k ní přidáme druhou slabiku a máme slovo. Opravdu to chvíli fungovalo. Několik dvouslabičných slov takhle dokázala (s menšími potížemi a nápovědami) přečíst. Ale když jsme se vrátily k původní větě (po krátké pauze), bylo vše, jako bychom teď začínaly.

Odcházela jsem úplně zničená a navíc s nalomeným sebevědomím, jestli mám jít opravdu po studiu do praxe na 1. stupeň….

Do Vánoc jsme se s Erikou už neviděly, protože jsem chytila super chřipku a Erika byla v nemocnici s mandlemi, a pak dostala zánět středního ucha a šla do nemocnice znovu.

Těsně před Vánocemi se ale vrátila domů z nemocnice, tak jsme se domluvily alespoň na jedné hodině, abychom aspoň něco udělaly. Když jsem ale v onen den přišla k Olahům domů, byla jsem vykázána, protože dělali velký předvánoční úklid a všichni běhali sem a tam.

Takže další doučování bylo až po Novém roce. Domluvily jsme se s Erikou na úterý 4.1., ale opět nebyla doma. Nechala jsem proto Erice vzkaz, že přijdu v pondělí další týden. Naštěstí už jsme se potkaly!

Po 10. 1. 2005

Poměrně dlouho jsme četly. Donesla jsem zase knížku s pohádkami, také kvůli motivaci. Ale tento pokus nezabral. Erika to zkrátka bere jako čtení, tedy nutné zlo, a tím to hasne. Byl tam s ní její mladší bráška, který navštěvuje také 4. tř., ale ZvŠ. Donesl Erice svou čítanku a Erika z ní s chutí začala číst, aby mi dokázala, že číst umí. Neustále mi také opakovala, že už ve své třídě dlouho nebude a bude chodit na ZvŠ, tam kam její brácha. A tudíž bude všechno umět a už mě nebude potřebovat. To už se prý s ní nebudu muset učit. Nechala jsem ji číst z bratrovy čítanky, šlo jí to o poznání lépe než z knížek, které jsem jí předkládala, i když jsem je vybírala velice pečlivě (byly to knížky, které jsem četla ve 2., 3. tř.). (Vždy se v nich totiž našlo nějaké „těžké“ slovo. Lépe řečeno slovo, které Erice dělalo potíže, nebo bylo jednoduché, ale dlouhé. Jednoduché slovo myslím slovo, které obsahuje slabiky tvořené pouze souhláskou a samohláskou, v nichž se nevyskytují dvě souhlásky vedle sebe, počítám-li i slabikotvorné R, L.)

Pak jsme se podívaly na učivo ČJ, které nyní ve škole probírají. Zjistila jsem, že o pádových otázkách, které teď ve škole probírají, má Erika jen nepatrné povědomí, takže jsme se je snažily naučit a procvičit. Zjistila jsem, že formou hry je učení opravdu nejlepší, ale jde to jen na první setkání s učivem, pro potřeby vysvětlení a pochopení učiva. (Přijde mi, že má Erika mezery v úplných základech věcí, které ve škole probírají, každou látku, které se dotkneme, musíme brát od začátku.)

Zase byla zapnutá TV, takže šlo doučování hůř. Pokusila jsem se aspoň o ztišení zvuku, což Erika udělala, ale po chvíli Linda přišla a znovu jej zesílila, navíc s hlasitým nadáváním, kterému jsem nerozuměla. (Vždycky když nadává, mluví romsky.)

Pá 14. 1.

Doma přítomni oba rodiče (přišli z nákupu), Linda a Laurinka. Seděla jsem s Erikou na pohovce, rodiče si sedli do křesel naproti nám.

Stačily jsme ještě s Erikou něco přečíst, než přišli rodiče. Dorazili, ale ve chvíli, kdy jsme se snažily o reprodukci přečteného textu. To Erika dělá veliké problémy, protože si dokáže zapamatovat pouze poslední větu (ne-li posledních několik slov) a z ní dedukuje celý příběh. Jelikož jsme četly dětskou pohádkovou knížku, pomáhalo Erice i velké množství obrázků. Nedokázala z nich ale vždy přesně „odhadnout“, o co šlo. Rodiče na nás chvíli koukali, pak se tam začala ochomítat Laurinka a snažila se Erice pomoct. Já jsem se samozřejmě snažila Erice všelijak pomoci, tak jsem jí ukazovala klíčové věty, aby si text ještě jednou vybavila. No a Laura se jí snažila pomoct se čtením. Rodiče nás chvíli pozorovali, a pak to otec nevydržel a začal Erice nadávat, že se nesnaží, a začal vyzdvihovat Laurinku jako nejchytřejší dítě v rodině. Jeho monolog jsem musela utnout a zastat se Eriky. Bavili jsme se zase celkem dlouho, Erika už se mi začala nudit, navíc jsem věděla, že s ní už nic neudělám, když to neutnu – chytila totiž zase svůj negativistický postoj ke všemu a nechtěla už nic dělat, dokud nebude na ZvŠ. Raději jsem přešla k matematice. Chtěla jsem Eriku přestat trápit s násobením, proto jsem se rozhodla přejít k dalšímu bodu, který jsem dostala napsaný od Eriččiny třídní – písemnému dělení. Napsala jsem Erice jednoduchý příklad. Erika na to koukla, řekla, že je to moc těžké a že to ve škole ještě nedělali a plácla sebou na pohovku. Rodiče začali do Eriky vrtat a kárat ji, ale já si jich nevšímala a snažila jsem se Eriku přimět k práci hrou a vysvětlováním učiva od začátku. Začalo ji to bavit a dokonce přišla sama na systém. (Což mě velice překvapilo, neb už jsem byla s dalšími kroky a možnostmi vysvětlování v koncích). Udělaly jsme několik příkladů a já se rozhodla přejít na „těžší“ příklady – „těžší“ znamená pro Eriku násobilka od 5 nahoru. (Je to vždy téměř porod, popisovala jsem to výše… S tím rozdílem, že nyní už při pohledu na příklad obsahující násobky 8 či 9 sebou Erika plácne do pohovky a odmítá cokoliv počítat s tím, že je to moc těžké…). Chvíli jsem ji trápila (vyžadovalo to zase „těžké“ násobky, tak to šlo velice pomalu), a po několika příkladech jsme se vrátily k jednoduchým příkladům typu 8:4=… Opět problém. Zapomněla, jak to počítala. Snažila jsem se jí pomoct, načež Erika začala hádat výsledky. Vložil se do toho otec a říkal jí, že je hloupá. Některé příklady jako 20:4 za ni vypočítal a když hádala výsledek příkladu 6:2 a já stále říkala NE, otec znatelně znervózněl a vstal z křesla. Navíc se jí vysmál, když řekla výsledek správně. No, já ji pochválila a na jednání otce jsem nereagovala. Jen jsem se v duchu usmála a došlo mi, že se Erika nenaučí počítat možná ani drilem, který jsem zvolila jako pravděpodobně nejúčinnější variantu.

Nesmím zapomenout poznamenat, že po celou dobu našeho doučování byla opět zapnutá TV. Nepomohlo, ani když jsem Eriku posadila zády k Tv. Tak jsem se rozhodla přesunout doučování jinam.

Po 17. 1.

Domluvila jsem se s Erikou, že se budeme vídat někde jinde, než doma. Ve škole nechtěla a na faře také ne, styděla se před ostatními. Ujistila jsem ji, že tam s námi nikdo nebude, proto souhlasila s farou.

Nic mimořádného se nedělo, stejné potíže se čtením, stejné potíže s matematikou, s tím rozdílem, že úplně zapomněla, jak se dělí…

Už jsem chtěla doučování vzdát, protože se mi několikrát stalo, že jsme se domluvily na doučování a Erika šla spát k babičce, takže doučování nebylo nebo zkrátka nepřišla domů ze školy či další jiné důvody. A já taky nejsem bez viny, nemám čas chodit k nim dvakrát denně, když zrovna doma není. A čas, který Erice dávám, mám moc oholený, mám další aktivity. Tzn. že chodit tam jindy než se domluvíme, nemůžu. Ale ještě to zkusím. Zkusím vyčerpat všechny možnosti. A peníze vám můžu vrátit kdykoliv, že? …/

 * Dnes /leden/ už vím, že Erice se čtením v rodině nemůže opravdu nikdo pomoct, protože se mne Linda několikrát na doučováních ptala, jestli můžu naučit číst i ji, i když je na zvláštní škole. A jak jsem pochopila, p. Olahová taky číst neumí. Jak je na tom otec, to nevím.