EDUKAČNÍ POTŘEBY NÁRODNOSTNÍ MENŠINY

Toto téma je pro mne velice aktuální, protože již 8 let působím jako asistentka pedagoga na základní škole dříve zvláštní v Moravském Berouně. Žiji ve městě, kde je velká koncentrace Romů. Většina z nich jsou na velmi nízké sociokulturní úrovni. Přes 90% rodičů jsou absolventi zvláštní školy. Romská rodina necení vzdělání, její hodnotový systém je jiný. Rodiče sami mají nízké vzdělání a nevedou své děti k překonávání potíží, jimž jsou ve škole vystaveny. Rodina velmi své dítě ovlivňuje a pokud jde o školu většinou záporně.

Musím se přiznat, že začátky pro mě nebyly jednoduché, protože jsem dříve pracovala v různých dělnických profesích, ale přesto jsem se těšila na každý den, kdy budu pracovat s dětmi.

Před několika lety jsme měli na škole přípravný ročník pro děti ze znevýhodněného prostředí, aby se děti adaptovaly na vstup do školy. Byly tam děti neromské, ale převažovaly romské, kterým jsem pomáhala při jazykové barieře, protože u nich doma se mluví jen romsky. Úkolem bylo, aby po absolvování děti úspěšně zvládly zápis do školy a nastupovaly do základní školy. Velkou zásluhu na tom měla každodenní trpělivá práce učitelek.

Příchod pro děti do školky také nebyl jednoduchý. Doposud znaly jen svou rodinu a nyní se musely vypořádat s novým prostředím, kde se mluví jen česky a dělají se věci, které nikdy před tím nedělaly.

Ráno jsme děti radostně uvítali, nejen proto, aby se ve školce cítili dobře hlavně ti nejmenší. Den začínaly tím, že po příchodu do školy dostaly papír a pastelky. Děti si kreslily dle vlastní fantazie, když potřebovaly poradit, tak jsme jim ukázali, jak se co kreslí dle jejich přání.  Touto činností si osvojovaly nejen zručnost jemné motoriky – držení pastelek, ale nenápadnou formou základní barvy.

V 8 hodin jsme měli něco jako řečovou výchovu. Děti se učily nová říkadla, básničky, krátké pohádky. Cvičily si paměť a správnou výslovnost. Romské děti když mluví česky, skloňují a dávají přízvuk tam, kde jsou zvyklí v romštině a proto měli radost z každé naučené říkanky i rodiče si pochvalovali, co už jejich děti umí. Ke konci roku jsem nemusela předříkávat, děti sami odříkávaly, co se naučily.

Pak nastal čas hygieny a toalety, umytí rukou po toaletě a před jídlem. Ze začátku se často se stávalo, že si děti velmi rády doslova čabraly ve vodě a libovaly si jak je hezky teploučká, důvod byl jediný neznaly teplou vodu z kohoutku. Učily se správně stolovat – estetická úprava stolu, použití ubrousku, sám si po sobě uklidit.

Bylo nutné poučit děti, že není ostuda si vzít na svačinu chleba, jak se domnívaly, jen za koupenou svačinku se nemusí stydět. Což mívaly nejraději: pudink se šlehačkou, rohlíky, oplatky, sladké pití, kolikrát cena přesáhla na jedno dítě 50 Kč. Což při 3-4 dětech způsobilo, že po 14 dnech rodina neměla peníze a proto nepustila děti do školy.

Po jídle se začalo s výukou, což pro naše děti bylo příprava na zápis do školy. Děti se formou her učily poznávat barvy, strany levá-pravá, geometrické tvary, co je menší-větší, co je víc-míň, co je ovoce, zelenina.

Jsou to obyčejné způsoby, které české matky většinou se svými dětmi dělají, kupují dětské knihy a povídají si dětmi o nich, naše děti toto doma nezažily.
Měli jsme výborné výsledky. Několik romských dětí se dostalo po dlouhé době do základní školy. Byla to jedna z nekrásnějších prací, kterou jsem v životě dělala. Cítila jsem to jako své poslání pomáhat dětem ke vzdělání.

Také bych chtěla dodat, že ne s každou učitelkou jsme si padly do noty. Měli jsme na určité věci jiný názor a z toho plynuly někdy nedorozumění, snažila jsem se, ale plnit jejich pokyny, tak jak si přály. Poslední rok se k nám dostala vynikající pedagožka, které na dětech velmi záleželo a výborně jsme spolu vycházely.
Bohužel přípravný ročník vydržel jen roky 3 z důvodu malé účasti. Stávalo se, že jsme byly dvě na jedno dítě i celý týden.

Důvody byly různé nejčastěji se jim nechtělo vstávat, nebo rodině došli finance. Zejména v zimě, to byl problém, protože rodina o více dětech, nemohla koupit například boty všem a proto nejmladší dítka musela počkat až na ně dojde řada.
Problémem bylo také dojíždění z okolní vesnice v zimě, když napadl sníh autobus nejel a děti se nedostaly do školy.

Nyní se mě několikrát rodiče ptali, zda-li se otevře další ročník pro předškoláky, protože když viděli ostatní děti chodit na základní školu, pochopili, že pro jejich děti je školka velmi důležitá a protože si přejí, aby jejich děti ve škole prospívali co nejlépe, posílají děti do školky, kterou si musí ze svých sociálních dávek zaplatit.
Po zrušení nultého ročníku je mou pracovní náplní pomoc pedagogům s romskými dětmi, při individuálním přístupu k žákům a při spolupráci s rodiči. Pracuji s učitelkou tak, že si vezmu děti do jiné místnosti, kde čteme nebo opakujeme matematiku a paní učitelka se může v klidu věnovat ostatním.
Pokud je dítě dlouhodobě nemocné navštěvuji ho doma a dle pokynů učitele s ním opakuji, aby nebyl ve znalostech pozadu.

Poznala jsem, že některé děti se nemohou kvalitně připravovat do školy. Mladá rodina neměla pořádný stůl proto nebylo, kde napsat úkol. Bylo nutné si půjčit od rodičů. Nebo jsem potřebovala s dítětem číst a matka si pouštěla písničky velmi hlasitě. Nebylo to proto, že by dělala schválnosti, ale prostě jednoduše nechápala, že dítě potřebuje klid a pohodu na soustředění. Několikrát se stalo, že rodiče slíbili, že úkol napíši s dítětem sami. Bohužel to dali napsat jinému dítěti.
Všeobecně spolupráce s rodiči není na takové úrovni, jak bychom si přáli. Na několika seminářích pro asistenty jsem se seznámila s paní Helenou Balabánovou v době, když byla ředitelkou základní školy v Ostravě. Ta svou školu přizpůsobila vlastnostem romských dětí a díky tomu, že zapojila do výuky i jejich rodiče a ve spolupráci s nimi, se jí podařilo dosáhnout toho, že děti zvládaly s přizpůsobeným programem a metodami látku normální ZŠ. Rozvíjela romský talent pro muziku, tanec, výtvarné umění, zná psychiku romských dětí a ví, že jsou v určitých oborech velmi talentovaní, ale chybí schopnost a chuť překonávat překážky. V její škole se úzce spolupracovalo s rodiči a ti se vlastně také učili – úspěch záleží na kladné motivaci, v níž hrají rodiče důležitou roli.

Je důležité, aby se učitelé s rodiči setkávali při neformálních činnostech, aby se mohli vzájemně lépe poznat a získat důvěru. Rodiče se zvou do škol na třídní schůzky, kde se dovídají většinou o svých dětech negativa, proto tam nechodí. Neradi navštěvují školu. Navrhovala jsem vedení, že by se mohla pro ně připravit besídka, kde by v přátelském ovzduší mohli být také pyšni na své děti.

Škola by mohla podle svých podmínek a personálních možností, organizovat pro rodiče romských žáků a jejich starší sourozence různé zájmové aktivity nebo vzdělávací kurzy například internet, doplnění vzdělání. Znám paní, která neumí číst, nepozná hodiny, umí se jen podepsat. Má tři děti, z nich nejstarší má 10 let. Myslím si, že by jí návštěva takového kurzu mohla prospět. Už kvůli tomu, že by mohla pomáhat svým dětem.

Rodiče by pochopili, že škola nechce jejich dětem ubližovat, ale naopak jim chce pomoci k získání uplatnění v životě, zvýšit jejich zájem o vzdělávání.
Žáci, jejichž rodiče se budou účastnit aktivit školy, mohou zažít potřebný pocit úspěšnosti a ocenění rodiči, ale mohou také pociťovat větší míru kontroly nad svými školními výsledky a chováním. Jejich zájem o vzdělání se zlepší tehdy, jestliže o ně projeví zájem i jejich rodiče, na jejichž mínění dětem velmi záleží. Pomoc v tomto směru se očekává taky od nás asistentů pedagoga, abychom vysvětlovali důležitost vzdělávání třeba i svým osobním vzorem.