DOUČOVÁNÍ DANIELA, 2. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna

Tento semestr jsem doučovala stejného chlapečka jako semestr předešlý. Jedná se o Daniela, který chodí do druhé třídy. Doučovat jsme se docházeli do Muzea romské kultury. Daniela jsem si vyzvedla vždy v domluvenou hodinu u nich doma a po hodině jsem ho zase zavedla zpátky.

Danielovi nejde čtení, a to tak, že vůbec. Jestli jsem v minulém semestru měla pocit, že jsme udělali nějaký pokrok, teď vidím, že jsem se hodně spletla. Při prvním doučování jsem si říkala, že mu to nejde proto, že jsme díky zkouškovému období měli poměrně dlouhou pauzu, je nervózní a potřebuje si zvyknout. Zkusila jsem udělat pár rozehřívacích her – kartičky s písmenky, slabikami, se slovy. Písmenka docela zvládá (na tu bídu), ale plete se mu P a T, což mi přijde docela nepochopitelné. Dále se mu pletou písmena D a B, tato záměna už mi tak nepochopitelná a neobvyklá nepřipadá. Jednoduché slabikové hry zvládal celkem bez problémů, ale slova a věty… děs a hrůza. Jeho maminka mě poprosila, jestli bych mu nepomohla udělat úkoly do školy, které kvůli nemoci zameškal. Takže jsme dopisovali písanku (prvňáčci za třídy, kam chodím na praxi, mají relativně vypsanou ruku a píšou víceméně hezky, a to i slabší děti). Danielovo písmo bylo, jako bych dítěti ve školce dala překreslit nějaký text psaný psacím písmem. Strašné. Ale příklady do matematiky zvládl bez nějakých obtíží a vcelku rychle. Matematika problém není, zatím, dokud nepotřebuje číst slovní úlohy.

Každou další doučovací hodinu mi však Daniel dokonale zvedal můj jinak nízký tlak. Když jsem mu zadala úkol na další hodinu, neměl ho. A protože čtení je opravdu bída, rozhodla jsem se začít v jeho čítance úplně od začátku. Jelikož na to opravdu kašlal, přestala jsem být hodná a dost jsem přitvrdila. Už žádné hry a bonbóny za odměnu (dá-li se to tak nazvat). Budeme prostě číst, číst, číst a zase číst. A tak jsme začali. A bylo to kruté. Jak pro mě, tak pro Daniela. Pro mě proto, že jsem cítila naprosté selhání. Jak své, což mě ze začátku tížilo nejvíc, tak Danielovy rodiny. Tomu malému se vůbec nikdo nevěnoval. Nikdy s ním nečetli, nedělali žádný úkol, nic z toho, co jsem mu zadala na příště NIKDY neudělal. Přes všechny lístečky s úkoly, motivačními vzkazy, přes veškerá upozornění a naléhání na rodiče (na matku, s otcem jsem se potkala jen párkrát), prostě nic. Pro Daniela to bylo těžké v tom, že už to nebylo doučování v milém duchu her a bonbónů na začátku hodiny, pak předměty a nakonec zase hra a odměna. Výsledkem bylo, že se mu moc nechtělo a jednou to na maminku zkoušel nahrát a začal plakat, že jemu se nechce. Maminku to sice neobměkčilo, ale na mě to dojem udělalo (stydím se). A protože se blížila poslední hodina, řekla jsem Danielovi, že pokud mu čtení půjde líp a bude se víc snažit, místo poslední hodiny půjdeme do cukrárny.

Naprosto mě zaráží, že Daniel neví, kdy se narodil, kdy slaví narozeniny, neví, jestli je to v létě nebo v zimě. Na většinu mých otázek odpovídá buď nevím, nebo krčí rameny. Neví, kde bydlí babička, i když k ní jezdívá na prázdniny. Mám prostě pocit, že komunikace v češtině je pro něj nepřekonatelná překážka. Nehledě na to, že vůbec nerozumí psanému textu. Neví, co přečetl, neví, co jsem přečetla já, když jsem mu chtěla něco přečíst, abych si ověřila porozumění textu.

Příslib zmrzliny na něj zapůsobil. A tak se opravdu jakžtakž snažil. Četl o něco lépe, takže jsem poznala, o čem čte. Bohužel nevydrží udržet pozornost delší dobu. Takže jsme museli neustále střídat činnosti. Ale nakonec si zmrzlinu opravdu vysloužil. Nevím, jestli zasloužil, ale poslední doučování jsme na ni zašli. Mně se dost ulevilo, že mám za sebou tento nelehký úkol, i když neúspěšně. A Danielovi odlehlo, že už ho nikdo nebude otravovat se školními povinnosti. Teda asi kromě jeho paní učitelky.