ČESKÁ ŠKOLA VZDĚLÁVÁ ROMSKÉ DĚTI

Při zamyšlení nad skutečností, že většina romských žáků má ke škole a vzdělávání vůbec nesprávný přístup, mě napadá spousta otázek. Na romské děti negativně působí mnoho faktorů, které jim brání v zájmu o školu či vzdělávání.

Jedna z nejsilnějších příčin špatného a pomalého vývoje romského vzdělávání vůbec bylo pravděpodobně nejdříve kočování Romů a později i jejich usídlení v romských osadách, kde téměř vůbec nepřišli do styku s majoritní splečností. Většina českých Romů pochází ze Slovenska, kde převážně žili v chudých romských osadách. Zhruba v polovině 20. století se mnoho těchto rodin začalo stěhovat do českých měst za prací a lepším živobytím. Avšak bohužel ještě do dnešní doby se životní úroveň většiny Romů příliš nezlepšila. Např. v Brně, ale i v jiných městech, existují romské čtvrtě, kde jsou tak trochu od většinové společnosti odstrčeni. Bohužel jim to ale vyhovuje. Mají zde vlastní svět, jsou mezi svými a příliš se nezajímají o to, co se děje za zdí.

I školy v těchto čtvrtích mají vysoké procento romských žáků. Tuto skutečnost vnímám jako velkou překážku pro budoucí životy většiny romských dětí. Tyto děti nemají potřebu se vzdělávat či zdokonalovat a chodí do školy převážně jen proto, že musí. Většina romských dětí se sdružuje s příslušníky svých rodin nebo kamarády z blízkého okolí. Jen výjimečně přijmou mezi sebe neromské dítě. Děti v takové partě mají téměř shodné zájmy a nikdo z nich nechce být jiný. Tím myslím i studijní výsledky. Být poslušným žákem a mít dobré známky, by znamenalo nepatřit do party. Parta romských dětí se může někomu jevit jako sprostá banda chuligánů. Možná to tak v některých případech opravdu je, ale myslím si že dříve, než člověk použije tento výrok, měl by se problémem zabývat hlouběji a podrobněji. Myslím si, že tyto děti mají někdy potřebu ukazovat svou sílu, protože se podvědomě cítí být ohroženi. Bojí se neznámého a zároveň nechtějí přiznat, že něco neznají a pro jistotu tím neznámým také opovrhují. “Když nemůžeme být nejlepší, budeme ti nejhorší”.

Jako základní krok pro zvýšení vzdělanostní úrovně romských dětí by se dle mého názoru měly děti rozdělit do tříd, kde je většinový podíl neromských dětí. Myslím si, že by se tím mnohé vyřešilo. Děti by byli nuceni se s českými dětmi skamarádit a trochu se i přizpůsobit. Tím však nechci říci, že české děti jsou ty nejlepší a že by se jim měli přizpůsobit ve všem. Je zcela pravděpodobné, že romské dítě bude vyhledávat kamarády, které se mu bude co nejvíce podobat. Tzn. děti s horšími studijními výsledky spíše ze sociálně slabších rodin. Chování romských dětí v novém prostředí by mělo být sledováno, a to hlavně třídním učitelem nebo také romským pedagogickým asistentem.

Funkce romského asistenta na základních školách je dle mého mínění velice důležitá jak pro pedagogy, tak především pro romské žáky. Člověk pověřený touto funkcí má za úkol vypomáhat pomalejším žákům v hodině, kontrolovat přípravu dětí na výuku, ale také by měl sledovat vztahy žáků ve třídě, ale i vztah mezi žákem a učitelem. Myslím si, že velice důležité je i udržování kontaktu s rodinou dítěte. V případě vyskytnutí problému by pak měl přejít do fáze prostředníka mezi pedagogem, dítětem a jeho rodiči. V takové situaci může romský asistent působit jako poradce pro pedagoga, nebo může být oporou pro romské dítě. Záleží na tom, co si daná situace vyžádá. Mám však pocit, že ne každý romský pedagogický asistent svou funkci chápe zcela správně. Takovou profesi je nutno vykonávat s přesvědčením a nebrat ji na lehkou váhu. Jde přece o děti a jejich budoucnost. Pedagogové by měli dohlédnout na to, aby dítě nebylo ostatními odstrkováno nebo nějakým zbůsobem shazováno či ponižováno, nebo dokonce šikanováno. Nejdůležitější je, aby se romské dítě cítilo v kolektivu dobře, škola musí být k dítěti přátelská. Pokud jej ostatní děti nepřijmou mezi sebe, vše tím končí a těžko bude mít dítě zájem o učení. Často však není problém jen u spolužáků. Bohužel existují i učitelé, kteří romské děti “příliš nemusí”. Mají občas na adresu romských občanů nevhodné poznámky, což pochopitelně těmto dětem ubírá sebevědomí i chuť do jakékoliv aktivity. Toto tvrzení se odvažuji prohlásit z důvodu vlastní zkušenosti. Mám totiž pár nepříjemných zážitků z dob mého školního věku. Ve třídě, do které jsem chodila, nebyly kromě mě žádné romské děti. Byla jsem “jediná“, jiná. Vzpomínám si, že už do školky jsem chodila velice nerada. Byla jsem spíše tiché a plaché dítě a na základní škole mně často provázely pocity méněcennosti, studu a možná i strachu. Spolužáci se mě občas vyptávali, jestli jsem cigánka v souvislosti s barvou mé pleti. Vykládali si o tom i za mými zády a já se vždy strašně styděla. Ze začátku jsem svůj romský původ nepřiznávala, což mě dnes velice mrzí. Neměla jsem oporu v nikom, protože svým rodičům jsem to nechtěla říct.

Nejsem pedagog ani odborník v podobném oboru, který by mohl zodpovědně tento problém řešit, ale každopádně se odvážím říci alespoň svůj názor, často o těcho věcech přemýšlím.

Asi nejhorší pro mě byla třetí třída, kdy nám byla přidělena nová třídní učitelka. Od první chvíle jsem od ní cítila vůči mě silný odstup. Velice jsem se snažila na novou paní učitelku udělat dobrý dojem, ale bohužel marně. Často před celou třídou hovořila o Romech jako o nějaké lůze a přitom její pohled směřoval přímo na mě. Na pocit, který jsem v danou chvíli měla, vzpomínám velice nerada. Svými výroky ovlivnila mnoho mých spolužáků, kteří na mně hleděli skrz prsty a sotva se mnou promluvili. V té době pro mne začala být škola místem, kam jsem docházela velice nerada. Třetí třída byla pro mne nejhorším rokem celé osmileté povinné školní docházky, a to jak z hlediska prospěchu, tak i zážitků a pocitů. Tato paní učitelka byla pro mne velice nepřístupným a chladným člověkem, který ve mně vzbuzoval jen pocit strachu. Byla kantorem bez úsměvu či vlídného slova. Dnes už vím, že takový pedagog pravděpodobně nemá k dětem žádný vztah a tudíž by ani neměl s nimi pracovat.

S nástupem do nového školního roku naše třída dostala jiného třídního učitele, což mě v prvním okamžiku velice potěšilo a myslela jsem si, že už bude vše v pořádku. Po chvíli jsem však zjistila, že mám velké nedostatky v učivu ze třetí třídy. Nový třídní učitel byl ale velice bystrý a vnímavý pedagog a během několika měsíců bylo vše tak, jak má být. Mé studijní výsledky se velice zlepšily a díky novému učiteli se změnil i postoj ostatních žáků vůči mě. Už si přesně nepamatuji, jak to dokázal, ale dodnes si ho velice vážím a představuje pro mne takový učitelský idol. Možná by bez jeho vnímavosti a dobré vůle vypadal můj život úplně jinak. Vzpomínám si, že pan učitel mě občas před celou třídou chválil a vyzdvihoval mé přednosti. Líbilo se mu jak zpívám, chválil mně i za mé chování nebo někdy i za jedničky z matematiky. Získala jsem mnoho kamarádů, zvedlo se mi sebevědomí, které jsem měla díky učitelce ze třetí třídy úplně zašlapané do země a začalo mě vše bavit, opět jsem do školy chodila ráda. Možná, kdyby už tenkrát existovali romští asistenti, nemusela jsem takové nepříjemnosti prožívat.

Každopádně by se měla ve školství preferovat individuální práce nejen s romskými žáky, co se týká výchovy i vzdělávání. Každé dítě je jiné, má jiné zájmy, odlišné chování, či různé problémy. Domnívám se, že nejčastějším problémem romských dětí je výchova a zvyklosti jejich rodičů. Vlastně to neplatí jen u Romů. Říká se přece, že jablko nepadá daleko od stromu. Pokud rodiče dítěte mají vysokoškolské vzdělání, je velice pravděpodobné, že dítě bude studovat také. U Romů je to však ve většině případů zcela naopak. Rodiče romských dětí mají převážně vzdělání jen základní a jen vyjímečně dokončené a jejich děti je následují. Jsem přesvědčena, že výchova většiny romských dětí je velice svobodná, nemají žádné povinnosti a většinou ani žádný režim. Jdou spát kdy chtějí, nají se když zrovna mají hlad nebo chuť a maminky jim téměř vše dovolí. Myslím si, že dětství jako takové má u Romů jinou hodnotu, než u majoritní společnosti. Romské děti nejsou ušetřeny “dospělých“ starostí, se svými rodiči prožívají i existenční trable. Když potom tyto děti nastoupí do první třídy, mají velký problém si na vše zvyknout. Stále jen slyší samá pravidla, příkazy a zákazy, na což nebyly od svých rodičů zvyklí. Samozřejmě se jim to nezamlouvá také proto, že jejich přirozené prosředí, vypadá naprosto odlišně – bohužel jinak, než o tom povídá paní učitelka.

Většina romských dětí je velice temperamentní a spontánní a řeší svůj nesouhlas velice rázným způsobem. Neuvědomují si však, jak je to neslušné a drzé, protože doma je to nikdo neučil. Nechci však romskou výchovu zpochybňovat či shazovat. Romové jsou prostě jiní a mají odlišné hodnoty, a to nejen ve výchově dítěte. Romské dítě v první třídě potřebuje čas, trpělivost a především pochopení. Než si na nový svět zvykne, je často pozdě a učitel i spolužáci jej odsoudí a vytvoří si o něm nesympatizující názor. Vím, že je to velice těžké, ale měli bychom myslet na to, že pro tyhle děti bude pak těžký celý jejich život. Učitelé romských žáků v první třídě, by měli pravděpodobně myslet na to, že musí s výchovou záčít téměř od nuly a hlavně nenásilným způsobem. Také by bylo dobré více spolupracovat s rodiči a více je přesvědčovat o důležitosti vzdělání jejich dětí, popřípadě jejich nadání a možnostech do budoucna. Myslím si, že pro tyto romské děti by bylo velmi vyhovující i předškolní vzdělávání v mateřských školkách i nultých – přípravných ročnících. Tuhle záležitost by pravděpodobně měli řešit také sociální pracovníci, určitě by to mělo být součástí jejich profese.

Největší problémy s romskými žáky přijdou přibližně v páté třídě, kdy děti začínají být velice drzé, občas i agresivní vůči svým spolužákům a škola pro ně záčíná být přímo nesnesitelná. Problémem také je, že romské děti dříve dospívají, duševně ale i fyzicky. Můj dojem je ten, že tyhle děti touží v něčem vyniknout. V učení se jim to nedaří nebo nemají zájem, jelikož romské děti mají slabou vůli, nejsou trpěliví a vytrvalí. Romské děti na druhém stupni základní školy potřebují zvláštní motivaci. Téměř všechny romské děti mají rády hudbu a tanec a jsou pro to i velice nadaní. Myslím si, že dobré by bylo zřídit nějaké hudební klubovny, které by romské děti mohli navštěvovat i ve volném čase. Dobré by bylo i zajistit pro některé odborný dohled a v případě velkého talentu a zájmu dítěte i studium na konzervatoři. Byl by to velice dobrý krok pro jejich seberealizaci, která je dle mého názoru pro děti v tomto věku velice důležitá.Velkou motivací pro tyto děti je pochvala.

Jedním z největších problémů, které dnešní společnost tíží, je asi začleňování Romů do společnosti. A myslím si, že prvotním krokem pro řešení této složité otázky je právě vzdělávání a výchova romských dětí, i když to pravděpodobně bude proces velice dlouhodobý. Důležité také bude, abychom se na zlepšení podíleli všichni, bez pomoci ostatních nemají sami Romové šanci něco zásadního změnit.