DENÍK PRAXE

Čtyřicet hodin povinné odborné praxe jsem absolvovala v ZŠ na X. ulici pod vedením ředitele a pedagogického asistenta. Pokusím se pouze o popis, svoje pocity také nenechám stranou – ostře si však uvědomuji, že píšu o učitelích, kteří toho o tématu vědí mnohonásobně víc než já. Těm děkuji a tímto se jim omlouvám za to, že je zde neuvádím plným titulem, který totiž většinou přesně neznám.

Několik prvních hodin jsem strávila v přípravné třídě – tam jsem se motala paní učitelce pod nohy, obdivovala ji a snažila se ze všech sil, aby na mě zareagoval chlapec, který není příliš dlouho schopen udržet pozornost. Byl to marný boj. Propadala jsem kromě obdivu k paní učitelce také beznaději nad sebou.

Na moji prosbu mě pan ředitel, po seznámení se s přípravným ročníkem, poslal za žáky 2. stupně – tam jsem se našla. Dostala jsem šanci poznat své první vzory: Paní učitelku Y. a pány učitele Z. a F. Tihle lidé, když zjistili, že velmi snadno navazuji s dětmi kontakt a daří se mi udržet jejich pozornost, dávali mi téměř volnou ruku.
Líbil se mi způsob, jakým děti vedou, jak s nimi mluví, jemné manipulace typu: jste dospělí, jste šikovní a chytří. Velmi se mi líbí výrok: „Je to tu pole neorané“
Dostala jsem velkou šanci pracovat samostatně a také jsem ji využila.

Moje první hodiny v 7. A začaly sexuální výchovou, jak si přály děti. Další zájem projevily jít se mnou v hodině tělocviku do parku. Tento návrh jsem ale přijala až po jejich nátlaku a vyjádření důvěry pana učitele. Ještě když jsem se šesti kluky vycházela ze školy, byla jsem si jistá, že se mi okamžitě rozutečou a já budu mít pořádnou ostudu. Děti byly úžasné. Slíbily, že neutečou, neutekly a v klidu jsme došli do parku. Tam náhodou zájezd malých lotyšských fotbalistů hrál kondiční fotbálek. A protože mluvili rusky, snadno jsme se dohodli na mezinárodním utkání. Už si nepamatuji, jestli jsme vyhráli, jen vím, že kluci byli skvělí. Potom se mi podařilo vyprosit si pro ně exkurzi u hasičů, kde se nám hasiči obětavě věnovali, všichni kluci budou hasiči.

V 9. A jsem měla několik odpočinkových hodin češtiny a jednu matematiky. Podařilo se mi udržet pozornost dětí i jejich zájem. To byly pro mě maximální úspěchy. A také to, že se se „svými“ dětmi přátelsky zdravíme na ulici. Ale byla jsem svědkem i pro mě velmi nepříjemné hodiny, kdy starší paní učitelka přednášela u příležitosti státního svátku… Vyžadovala naprostý klid, ruce za zády, děti se nesměly napít ani usmát. Dokonce jsem byla svědkem několika výroků, které děti nesmírně pobavily a mě dost vyděsily, jako: „Kdyby tu byl Hitler, vy všichni černí, skončíte v pecích!“ Přesto, že jsme si hodinu poté s dětmi vysvětlili, co to je pieta, nakonec jim z přednášky a úporně nudného filmu, v hlavách nezůstalo nic. Hysterickému výlevu paní učitelky se však smály ještě druhý den.

Za zmínku mi ještě určitě stojí názor jiné paní učitelky, která s dětmi se specifickými výchovně-vzdělávacími potřebami pracuje už 30 let. Ta tvrdí, že Romy nelze vychovat, integrovat a porozumět jim. Navrhuje pro ně karavany, sociální dávky a svobodu. Tedy, nenutit je dávat děti do školy, chodit do práce a na úřady. Dát jim volnost a možnost svobody a pokračování v tradicích. Ovšem na moje námitky, že by okamžitě mnohonásobně vzrostla porodnost a kriminalita, a kdo by za 10 let ty sociální dávky platil, mi odpovědět nedokázala. Proto souhlasím s názorem, že děti, které dnes chodí do školy, budou snad svoje děti posílat do školy automaticky.

Můj dojem z praxe je jednoznačně skvělý. Určitě jednou dostanu šanci pracovat s mladými lidmi ze sociálně-kulturně znevýhodněného prostředí.
Děkuji všem, kteří mně na této cestě pomáhali, pomáhají a pomohou.