PREVENCE SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉHO CHOVÁNÍ V ROMSKÝCH KOMUNITÁCH

Zmíněné téma jsem si vybrala zejména proto, že jsem přesvědčena o tom, že ve všech oblastech romské problematiky je velmi důležitá, lze říci nejdůležitější prevence – tedy předcházení dané situaci, problému, který se může v důsledku stát až neřešitelným. Co se týká „romské problematiky“ mohli bychom se dlouze bavit na téma nezaměstnanosti, nízké vzdělanostní úrovně, o problematice v oblasti bydlení, závislosti na sociálních dávkách, o negativním přístupu a vztahových záležitostech mezi majoritní společností a romskými komunitami, ale také o sociálně patologickém chování.

Sociálně patologické chování lze chápat různě, ale nejspíš jde o důsledek všech problémových oblastí, které jsme si pojmenovali, a jejichž společným jmenovatelem je chudoba.

Fenomém chudoby je celosvětový problém, který se nedaří řešit. Všude na světě však vidíme různé pokusy o prevenci výskytu sociální patologie. V romských komunitách jsou velmi často popisovány případy různých závislostí – ať už na alkoholu, drogách, závislostí je také gambling, dále hovoříme o zvýšené kriminalitě, výskytu prostituce a kuplířství. Aby se tohle všechno nedělo, nebo alespoň v nejmenší míře, zaměřuje se společnost na prevenci, jelikož toto chování sužuje samotné delikventy, ale i širokou veřejnost.

V Brně poskytuje programy prevence i „zábrdovická fara“ a katolický kněž Jiří Rous se vyjadřuje k tématu takto:“ Naším cílem je zprostředkovat, nabídnout setkání s Bohem. Prostředky jsou ale mnohem obyčejnější, prostší. Začíná to od malých dětí, končí to těmi největšími, na které si troufáme. Zprostředkujeme jim třeba i nějaké vzdělání, náplň volného času a sociální sféry.“
(1) – Sociální práce 4/2003 – str. 4

Je to jistě bohulibá činnost, jisté je, že víra již pomohla mnoha lidem. Když nic jiného, mají děti na faře alespoň teplo, slušně se s nimi zachází a možná také dostanou něco k jídlu. Práce všech, kteří pomoc na faře poskytují, si velmi vážím, nicméně si myslím, že velmi důležité je, aby děti měly zázemí i doma, jenže mnohdy jsou to děti takových rodičů, kteří sami potřebují pomoc. Nic naplat, vychází mi z toho jediné, mnohdy tito „klienti“ potřebují nejdříve uspokojit základní životní potřeby, jako je střecha nad hlavou, stravu, teplo, světlo v bytě, možnost dodržovat hygienu apod. To však není v silách pátera Jiřího Rouse, nýbrž to musí řešit ti, kteří mají pravomoci řešit podstatné věci z titulu svého politického postavení.

K tomuto tématu se vyjadřuje i Katarina Klamková, vedoucí IQ Roma Servisu, kteřá říká: “ Přijde mi, že jako nezisková organizace nejsme pro různé úřady místní samosprávy dostatečným partnerem. Petiční stížnost nám jen tak bez komentáře poslala předsedkyně kontrolního výboru. My bychom byli rádi, kdyby nás oficiálně požádala o spolupráci při řešení petice, kdybychom pro úřady fungovali jako rovnocenný partner – expert, který jim může zprostředkovat mnoho cenných informací „zdola“. Naše partnerstvím zatím vůbec není o žádné interaktivní spolupráci, o důvěře na obou stranách a není tím pádem plodný. Státní a nestátní sektor by si měl při vzájemné spolupráci vyměňovat své zkušenosti. Na základě toho by pak měla vznikat nějaká systémová opatření. Pokud to tak nebude, do budoucna se de fakto nic nezmění. Ty věci se budou jenom propadat a propadat.“
(2) Sociální práce 4/2003 – str. 2

S těmito slovy souhlasím, je to řečeno velmi výstižně. V praxi to vypadá tak, že neziskové organizace zaměstnávají pravé experty na danou problematiku – jistě by mohli fungovat jako odborní poradci a být členy poradních orgánů při zastupitelstvech místních samospráv. Jenže problém je v tom, že těmto jejich rozumy nechybí, mají přece moc a ta je mnohem důležitější, než nějaké rady.
Jen velmi těžko si dají do něčeho zasahovat a většinou rozhodují o problémech tak, jak to vidí oni sami – třebaže naprosto nesprávně. I malá chyba však může mít v důsledku velmi těžké dopady pro jednotlivce. Bohužel, nikdo za to nenese zodpovědnost…opět se budeme zabývat prevencí sociálně patologických jevů.

Málokdo také porozumí Romům a jejich způsobu komunikace. Je popsáno několik způsobů mezilidské komunikace, mezi nimi i způsob „sebe-prezentační“. Je popsán takto: „Co vede k tomu, abychom se nějak – v úctyhodném nebo i jiném pochybném slova smyslu předváděli, vytahovali? Tedy: nějak se prezentovali, a tím vytvářeli či posilovali sebe-obraz? Nezbývá než připustit další komunikační motiv – sebe-prezentační. Na jednom jeho pólu najdeme upovídané exhibující narcisty, jejichž jediným zájmem, jedinou osobou hodnou nejvyšší úcty, nejvyšších funkcí, stálého obdivu i oddanosti – jsou oni sami. A na opačném pólu se krčí jejich protiklad – nejistí nešťastníci, pohrdající sami sebou, třeba až k sebeničení“.
(3) Průvodce mezilidskou komunikací, Ivo Plaňava – str. 25

Romové komunikují velmi často právě způsobem, kdy jsou sami přesvědčeni o tom, že čím více a rychleji hovoří, tím více toho zařídí, navíc, velmi často jsou v tom i emoce. Sami však netuší, jak snadno protistrana odhalí jejich nedostatky. Navíc přitom působí tak, že se rádi předvádějí a dělají ze sebe chytráky. Je však zřejmé, že jejich způsob komunikace patří k popisovanému „opačnému pólu“.

Komunikačním dovednostem se lze naučit do té míry, do jaké člověk chce a ví jak.
Průvodce mezilidskou komunikací, Ivo Plaňava – str. 82

Záměrně také používám označení romské komunity, jelikož se nejedná o jednu jedinou a stejnorodou komunitu, jak si to většina lidí představuje. Jde o skupiny obyvatel, které mají sice společné výrazné rysy, ale je mezi nimi velmi výrazný rozdíl, co se týká tradic a kultury.

Například v Brně žije největší procento Romů z východního Slovenska, kteří byli do českých a moravských zemí dovezeni v době, kdy komunistický režim trval na násilné asimilaci Romů a snažil se tak Romy přizpůsobit „k obrazu svému.“ Další velmi početnou skupinou jsou Romové olašští, několik rodin maďarských Romů a Romů z Německa – Sinti. Jen pár původních moravských rodin bylo zachráněno v době romského holocaustu za II. světové války. Jen málokdo tuší, že mezi těmito komunitami nejsou vztahy soudržnosti, ale vládne zde po staletí udržovaný kastovní systém. Je to jeden z neduhů, kterému by se měli věnovat sami Romové, protože je zde prostor pro integraci uvnitř komunit. Zjednodušeně řečeno, nedokážeme se dohodnout mezi sebou, což je jedna z věcí, které nám, Romům, také znepříjemňují život a tato skutečnost i blokuje šanci domluvit se s většinovou společností.

Za jeden z nejsilnější sociálně patologických jevů projevujících se v romských komunitách považuji patologické hráčství neboli gamblerství. Mnoho Romů se dostalo díky hráčství do velmi vážných situací. V důsledku dluhů na nájemném přišlo mnoho rodin o střechu nad hlavou a bohužel jich stále mnoho přibývá. Dnešní doba má velmi vysoké nároky na schopnosti lidí, což je pro Romy velmi nevyhovůjící okolnost, která snižuje jejich úroveň společenského života. Vysoké procento romských rodin žije pouze ze sociálních dávek, na kterých jsou závislí a bohužel se velmi často stává, že ještě i to minimum, které mají prohrají na hracích automatech. Gamblerství však není jediný problém, který romskou komunitu provází. Díky chudobě a sociálnímu vyloučení lze pozorovat i silný vzestup drogových závislostí, zejména u dětí a mládeže, trestné činnosti a dalších sociálně patologických jevů jako je např. Prostituce.

Kdyby mělo být po mém, pro prevenci patologického hráčství bych udělala rázný krok. A to zrušení většiny heren. Dle mého názoru je to postavené na hlavu. Když procházíte ulicí Cejl v Brně a jejím okolí, kde je většinový počet romského obyvatelstva, naleznete zde snad 40 podniků s výherními automaty. Každý ví, že většina romských rodin patří do skupiny sociálně slabých. Proč je tedy vystavovat pokušení?! Připáda mi, že těm co by to změnit mohly, to vyloženě vyhovuje. Město má z výherních automatů vysoké podíly a vůbec nikdo se nezabývá tím, kdo tyhle peníze prohrál. Jsou to totiž většinou rodiče mnoha dětí, které pak přijdou o střechu nad hlavou a nemají pořádně, co jíst.

Mám dojem, že všechny tyhle problémy úzce souvisí se začleňováním Romů do většinové společnosti. Takže dalším krokem pro prevenci je i odstraňování romských čtvrtí – ghet a nenásilně tak Romy přinutit k integraci. Začleňování Romů je velice složitá otázka dnešní společnosti a myslím si, že pro její řešení by bylo dobré začít vzděláváním a výchovou dětí, tedy prostřednictvím škol a také různých organizací, které pro děti zajišťují volnočasové aktivity, což je pro prevenci řekla bych přímo nezbytné.

Důležité však je, abychom se na zlepšení podíleli všichni, protože bez pomoci a dobré vůle ostatních nemají sami Romové šanci něco zásadního změnit.