DOUČOVÁNÍ DENISKY

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Má zkušenost z doučování aneb JAK SE ŽIJE NA CEJLU

Je říjen 2008 a já poprvé otvírám dveře od domu číslo X. na Cejlu. Romské prostředí mi není cizí, již nějaký ten pátek pomáhám na faře v Zábrdovicíh, navštívila jsem nejednu ubytovnu, pavlačák… Na Cejlu jsem ale ještě nebyla. Jsem zvědavá. Navíc střídám Pavlu, která doučovala přede mnou, tak jdu s obavou, zda si na mne Denisa zvykne. Všichni na mě zvědavě pokukují, ale jsou milí. První setkání odstartovalo dlouho řadu doučovacích hodin a nejen jich…

Denuška je velmi šikovná a chytrá, i když sem tam se jí trojka na vysvědčení objeví. Co je ale hlavní : CHCE se hrozně moc učit, aby prý toho hodně věděla. Chce se stát právničkou! Proč ne? Sen jí nevyvracím. Budeme na něm společně pracovat. Již po několika týdnech mi říká, že ji přece musím doučovat až do deváté třídy a pak fuurt, i když třeba už prý budu mít miminko… nesmím na ni zapomenout!

Gabčovi bydlí ve druhém patře, takže k nim chodím přes celý dům, který mě záhy dobře zná. Ostatně se k nám často při doučování přidá ta či ona sestřenice… mezi nimi i Verunka. Právě začala chodit do školy. Netrvá dlouho a její maminka se mě ptá, zda bych nemohla doučovat i ji. K Denušce není třeba chodit příliš často, tak svoluji, dohromady mi to dá potřebný počet odučených hodin.

Verunka, to už je jiný živel. Neposedí, nepostojí… musíme často střídat aktivity, ale úspěchy se nakonec dostavují. Naučila se přece číst, psát a počítat! V matematice je dokonce druhá nejlepší ve třídě!

Vedle Verunky bydlí Helenka, také prvňačka, také sestřenice. Vzápětí jsem požádána o další doučování. Tentokrát už musím odmítnout. A to jsem ještě nevěděla, že rok na to mě požádá další rodina, abych doučovala Anetu, krátce na to pak ještě další, kteří mají zase Gabču. Jeden dům – jedna rodina – jedna Lucka… Všechno bych nezvládla, do dalších rodin jsme sehnali nové doučovatelky.

Zkušenost mě naučila, že když jdu doučovat, musím být hladová. Sotva otevřu dveře, slyším: “Dneska jsem vařila halušky, už ti to ohřívám.” Anebo: „Verunka ještě nejedla, čeká na tebe.“ Nutností je káva, čaj, kola… uprostřed doučování je samozřejmě potřeba se posilnit Tatrankou nebo čokoládou… Při odchodu pak ještě ke všemu dostávám nějaký oplatek nebo jablko, prý na cestu… Když se někdy pokouším vzdorovat, dostane se mi strohé, ale roztomilé odpovědi: „Jóóój, ty jsi ale lakomá, ty si vůbec nechceš vzít.“ … zajímavé – nechci přijmout nabídnuté, a proto jsem lakomá! Na palačinky od Denušky však nedám dopustit. Jednou jsme je dokonce dělaly spolu. Chtěla mě naučit svůj recept, ale během vaření se mě pořád ptala, co tam má dát… copak já znám její recept? Ale povedly se. Prostě jsme do mísy nasypaly od všeho trochuJ.

Blíží se prosinec, tedy Vánoce, ale také Denuščiny narozeniny. Prý na oslavě nesmím chybět. Přicházím i s dárkem. Čekáme na dort. Jeňa (partner Denuščiny maminky) ho jel koupit a do deseti minut by tu měl být. Hodina pryč… alespoň máme čas si popovídat, zahaluje nás cigaretový dým – navzdory tomu, že Denušce hrozně smrdí a cigarety nesnáší. Jsem na tom podobně, ale přizpůsobuji se… však se zase v neděli půjdu do lesa nadýchat čerstvého vzduchu. Dort je tady. Čokoládový. Denuška prohlašuje, že dorty nemá ráda, že to máme sníst bez ní…

Před Vánocemi se také konala školní besídka. Na pozvání ode všech jsem se přijela podívat, aby měly holky radost. Romské maminky z „mého“ domu seděly úplně vpředu a zaujatě pozorovaly své děti. Jakmile skončilo jejich číslo, celá první řada se zvedla a za hlasitého povolávání na holky, které byly podle pokynu paní učitelky se všemi na balkóně, kde měly vyčkat do konce, odcházely středem ze sálu. Seděla jsem o pár řad za nimi, při odchodu tedy mávly i na mne: „Lucko, jdeme!“ Oči všech okolo se na mě obrátily, co já na to… Ještě jsem se alespoň dodívala na právě probíhající číslo. U dveří zaslechnu, jak Denuščina maminka hrubě, ale upřímně žádá paní učitelku: „Pusťte nás ven, naše děti skončily, my jdeme domů.“ Není nad to být spontánní…

Přijel cirkus. Ve škole dostávají děti vstupenku zadarmo, ale musí s nimi jít samozřejmě někdo dospělý. Doma se netváří nadšeně. V neděli zůstávám v Brně, tak vyrážíme s Denuškou spolu. Na místě se objeví ještě další dva tatínci z jejich domu se svými dětmi, tak je nás velká banda. Všichni jsou jako u vytržení. Za týden chce jít Denuška znovu, ale smůla – už nemám peníze… V květnu jsme si pak ještě s ní i s Gabčou zašly do parku a na zmrzlinu.

Konec roku. Vysvědčení. Oproti pololetí se Denuška hodně zlepšila – má jen čtyři dvojky, Verunka samozřejmě jedničku, její paní učitelka je hodná a chápavá. Rodiče jsou spokojení, já také. Stále znovu vyslovovaná otázka: „Budeš chodit i příští rok?“ Smlouva u Společenství Romů na Moravě mi končí, musím se poohlédnout po jiné možnosti doučování. Naštěstí mi je doporučena paní Ema Štěpařová.

O prázdninách má Verunka narozeniny. Zrovna v tom červencovém týdnu pobývám ještě v Brně, a tak přicházím na další oslavu. Během roku jsem byla pozvána bezpočtukrát. Nedalo se odmítnout. Verunka se těší již několik měsíců. Schází se celá široká rodina. Verunka je sice jedináček, ale v domě se najde dětí dost. Včetně malého Jiříka, který se narodil v únoru Simoně a Denuščinému staršímu bratrovi Markovi. Vše je pečlivě nachystáno, stůl se prohýbá pod dobrotami. Zapalujeme svíčky, které má Verunka sfouknout. Najednou se rozpláče. Není to u ní nic neobvyklého, prostě zničehonic dostala strach, že to nezvládne, že se na ni dívá moc lidí… Občas takto zmatkuje. Vše končí v dobré náladě, fotíme se. Jedna fotka také pro Lucku a její dvě holky.

A je tady září. Začíná znovu škola, doučování pokračuje v zajetých kolejích. S holkama se již dobře známe, takže můžeme od prvních školních dní pilně pracovat. Dva měsíce prázdnin se jasně projevují… musíme vše opakovat, něco se znovu učit, ale nevzdáváme to.

Ke konci měsíce má Brno navštívit Svatý otec. I já se s přáteli chystám na setkání s ním na letišti v Tuřanech. Dva dny před papežovým příjezdem mě Verunčina maminka překvapí otázkou: „Lucko, mohla bys papežovi dát od naší rodiny dárek?“ A podává mi malý stříbrný křížek. „A řekni mu, ať ho při sobě nosí, a že si přejeme hlavně zdraví pro naši rodinu.“ Její prosba mi připadá naprosto úžasná, a tak spolu píšeme papežovi dopis. Překládám ho do francouzštiny, aby mu Svatý otec rozuměl, a pak jej dáváme do obálky i s křížkem. Centrum pro předávání darů je již samozřejmě uzavřeno, a tak se přes známé kněze snažím získat kontakt na hlavní organizátorku, která je ochotná jej ještě vzít. Úkol splněn. Všichni jsou spokojení.

S Romy jsem v kontaktu již čtvrtým rokem, říkám si tedy, že bych se kromě pár romských nadávek mohla z jejich řeči naučit i něco víc. Po prvních hodinách romštiny přicházím nadšeně na doučování a již ode dveří hlásím: „Lačho ďives! Sar sal?“ Nečekaně se ale setkám s Denuščiným částečně udiveným odporem: „Jé, ty mluvíš romsky? Ale nemluv, já nechci umět cikánsky, mě to nezajímá.“ Už i ona zřejmě ve škole vnímá, jak negativně je bráno vše cikánské, proto se chce co nejvíc přizpůsobit. To by ale byla hrozná škoda zapomenout vlastní jazyk, tradice… stojím na svém, a když se něco nového naučím, hned se jí schválně ptám, jestli ví, co to znamená. Postupně vstupuje do mé „hry“ a sama mě zkouší. Podobně Verunka. Ta se nad tím vlastně ani nijak nepozastavuje, stejně mě již od začátku říká čhaje a taky že děcka ve třídě jsou diliňi…

Znalost romštiny mi také více pomáhá pochopit, proč Verunka píše háček ve slabikách ťi, ďi, ňi, proč nerozlišuje krátké a dlouhé samohlásky a řadu dalších věcí… Při doučování se hodně nasmějeme. Vzpomínám si, jak měla jednou určit, zda je podle abecedy správně první slovo „svačina“ nebo „sešit“. „No přece sešit, ty diliňi.“ Odpověď je jasná, můžu být spokojená, pro jistotu se ale zeptám, proč si to myslí. „Jóój, však první se učíme a píšeme do sešitu a pak je teprve přestávka a máme svačinu.“ Nějaké pořadí v abecedě, podle něhož má být nejdříve „se“ a potom „sv“ jde očividně mimo ni. Žije prostě realitu. I to je důležitéJ

Jak Verunčina, tak Denuščina maminka jsou nesmírně pořádné. Pravidelně při příchodu slýchávám: „Moc si toho tady, Lucko, nevšímej, nestihla jsem douklízet, vypadá to tady hrozně, že?“ Vůbec nechápu, o čem mluví – postele jsou vzorově ustlané, vše uklizené, skříňky vyleštěné… takto to nevypadá ani u nás doma! A prý že jsou Romové nepořádní… Občas sice najdu na chodbě nějakou tu myš a před domem se to moc neblýská, ale byt by se mohl srovnávat s královskou komnatou! Nebo spíše s domem Michaela Jacksona… Verunčina rodina po něm přímo šílí a svědčí o tom nejen plakáty na záchodě…

Kromě toho, že je tato rodina velmi pořádkumilovná, hodně drží pohromadě a pomáhají si, jak je to ostatně u romských rodin zvykem. V domě bydlí v podstatě prarodiče, jejich tři dcery s rodinami a pak asi ještě nějací bratranci a sestřenice s rodinami. Pravidelně se střídají u babičky s dědou, kteří jsou již hodně staří. Dcery jim tedy chodí uklízet a celkově se o ně moc pěkně starají. Jejich starostlivost a rodinná soudržnost mě nutí přemýšlet o mé vlastní rodině, a co vlastně pro ni dělám…

Nový školní rok s sebou přináší také jednu novinku. Denuška i Verunka začaly chodit do hudebky, obě chtějí hrát na klavír. Příčinou jejich zápalu je zřejmě moje kytara. Celý minulý rok jsem vždy po doučování chodila do společenství, kde hraji na kytaru, takže jsem si ji rovnou brávala s sebou. Obě byly z hudebního nástroje nadšené, letos si tedy plní svůj sen. Denušce to jde moc dobře, dokonce už i vystupovala na koncertě. S Verunkou se opět učím trpělivosti… prý si myslela, že prostě bude hned hrát a umět všechny písničky. Nějak jí nedošlo, že nejdříve musí pilně cvičit, učit se noty… Bez klavíru by to nešlo, půjčuji jí alespoň svoje malé klávesy, a protože nechce hrát s nikým jiným než se mnou, trénujeme v troše času, co nám zbývá, alespoň základy. Má mamněnka cosi má a Šel Janeček přes kopeček znám na rozdíl od Verunky i pozpátku.

Každou středu odpoledne vedeme s kamarádkou na faře kroužek pro školní děti, kde si hrajeme, povídáme, sportujeme… Rodiny to ví, holky jsem často zvala, teprve letos se jim ale nějak začalo chtít. Beru s sebou Denušku a Verunku, další týden se připojí i Helča, pak Aneta, Gabča… nadšení přešlo do celého domu. Tím líp, alespoň získají nové kamarády a příjemně stráví volný čas. Rodiče mě znají natolik dobře, že se nebojí děti mi svěřit, a co víc, od listopadu mám dokonce vlastní klíč od jejich domu… Za jejich důvěru jsem vděčná. Náklonnost je oboustranná.

A co že mi vlastně doučování dalo?

Žebírka, čočku, čaje, kávy, čokolády, banány, kalhoty, halenky, hrnek, propisku, plyšáka, spoustu namalovaných obrázků, napsané dopisy (Verunčinými slovy řečeno: „Pošta pro Lucku“)… ano, to všechno a ještě víc… ale mnohem, mnohem víc mě doučování obohacuje v rovině vztahů, citů, poznání odlišného stylu života nebo způsobu jednání… To, co je jiné, není vždycky automaticky špatné.