Procházka s rodinou

Jednou jsme šli s manželem a dcerou na procházku městem. Bylo tam něco pro děti, nějaké hry a bylo tam takové velké hopsalo, kde děti skáčou, měli tam všelijaké zábavné hry. Moje dcera, která se jmenuje Ráchel, jsou jí 4 roky mi řekla, že by chtěla se tam podívat a tak jsem šli tam. Protože jsme potkali po cestě manželovy sestry Alžbětu s dcerou Aničkou a se synem, šli jsme spolu. Když jsme tam přišli, tak samozřejmě děti byly nadšeny, co se tam děje. Protože lidi byli převlečení za plyšová zvířátka, tak se koukali na ně svými dětskými oči. Bylo to pěkné a pro děti něco opravdu krásného. Tak jsme pustili děti, aby šly si hrát. Tak moje dcera vyhrála bonbony za házení míčkem po nějaké figurce, potom vyhrála přívěšek na klíče. Potom viděla, že děti mají namalované obličeje kytičkami, tak to samozřejmě chtěla i s ostatními dětmi, které byly s námi. Tak ty děvčata jim namalovaly různými barvami tváře kytičkami i beruškami. Bylo to pěkné, až do chvíle, kdy moje dcera a ostatní děti chtěly jít na hopsadlo. Tak manžel je tam šel donést, sundaly si boty a šly skákat, ale musím říct, že to dlouho netrvalo. Bavila jsem se svými švagrovými, když najednou jsme slyšely velký křik rodičů, kteří tam hlídali své děti. Samozřejmě, že to byli Češi. Nás Romáků tam bylo málo. Jenom vlastně my a naše děti. Ale potom jsem si všimla, že tam přišlo asi 7 dětí romského původu bez rodičů. Chtěli taky skákat, a tak se tam nahrnuly. Ale těm ostatním se to samozřejmě nelíbilo. A začali je tam vyhánět. Já samozřejmě jsem šla pro svou malou a vzala jsem jí za ruku a řekla jsem jí: „Ráchelko, půjdem někam jinam.“ Moc se jí to nelíbilo, ale souhlasila. A tak jsem jí pomalu oblékala botičky. V tom jedni čeští rodiče také vzali svou dceru a také ji oblékaly boty. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Až potom, když tam chtěl jít skákat takový malý Rom. A ten otec té Češky řekl tomu malému chlapci: „Chceš do držky, ty cigáne?!“ Ale malý kluk byl tak vystrašený, že vykulil ty dětské oči, bylo mu asi jako malé dceři. Tak mě to rozzuřilo, že jsem si to nenechala líbit a taky se mě to dotklo to jeho chování vůči tomuto dítěti. Tak jsem se postavila a pustila jsem se do něho. A řekla jsem mu z plných plic, co jsem měla na jazyku.

Proč se tak choval k tomu dítěti a jestli se nestydí, vždyť je malý a neumí se bránit – nemá tady ani svoje rodiče. Na to mi on řekl, že ho to nezajímá, že on má tady svou dceru. A já na to, že mě ta jeho dcera nezajímá a že je to rasistický hajzl a že mu celý svět nepatří a jemu podobným, že to je pro všechny, ne jenom pro jeho dceru. Potom přišel manžel. Byl totiž opodál a nevěděl, co se děje. Až když slyšel můj křik, tak přišel. Myslel si, že mě napadl a dceru. Já jsem mu řekla, jak to bylo a potom se do toho pustil i manžel. Řekl jim všem, co tam stáli a co tak křičeli na ty děti, že jsou hnusní rasisti a z jejich dětí vyrostou taky stejní lidé jako oni. Tak jsme řekli těm dětem, ať si to nikdy od nikoho nenechají líbit nadávat. Ať tam skákají, že to není jenom pro ně bílé, ale i pro Romy. Chci tím jenom říct, že tenhle stát český zavírá oči před skutečností, že je tady rasismus, i když kolikrát se dívám na zprávy a snaží se proto něco dělat, ale moc se jim to nedaří. Už to začíná ve školkách. Malé děti řeknou, a to jsou jim 3, 4 roky: „Hele, mami, cigán!“

Teď se učím romské asistentce, chtěla bych opravdu pomoci nejenom dětem, ale i mým romským lidem, ale nemáme vůbec šanci.