Já a moje cesta vzděláním…

Moje cesta začala celkem z jiných důvodů jako třeba u ostatních, byl to truc…

Už na základní škole jsem nemněla špatný průměr, střední učiliště ve Vrbovým na Slovensku jako pánská a dámská krejčí. Moje máma mi vždy říkala, řemeslo je nejlepší, máš jistou práci a tak jsem ani nemyslela na střední školu a v té době, co jsem já chodila do školy, nám nikdo střední školu nenabízel. Po škole jsem začala pracovat,na školu jsem už nepomýšlela a můj školní život skončil.

A čím jsem chtěla být JÁ…

Můj sen byl být zdravotní sestrou na dětském oddělení.
Jak čas plynul a osud chtěl,na dovolené u mé sestry,která se provdala do České republiky, jsem se jednoho krásného dne zamilovala,pak už mnělo všechno rychlí spád. Přestěhovala jsem se do České republiky z důvodu sňatku a začala pracovat. S prací to bylo těžké musela jsem brát to co mi známý našli ještě že jsem je mněla jinak nevím… Pracovala jsem jako uklízečka na škole v nemocnici a pak jako pomocná síla v kuchyni. Po čase jsem se stala v kuchyni hlavní kuchařkou a mněla jsem zaučovat mladé studenty. Můj přítel začal pracovat v Krnově v Občanském sdružení Romů, byla to moc zajímavá práce. Asi po roce přítel začal studovat, podporovala jsem ho jak to jenom šlo, fandila mu a poslušně čekala, kdy dostuduje. Za tu dobu jsem se hodně naučila, poznala strašně moc lidí, těch dobrých i těch zlých. Poznala jsem jiné prostředí, viděla jsem krásné věci a poznala jsem jiný životní styl, s kterým bylo někdy obtížné se ztotožnit, vzhledem k tomu jak jsem byla naučená žít a přemýšlet.

Studia skončil titulem, Mgr…

Po dlouhých, náročných, těžkých deseti letech plných odříkaní, samoty a nicoty která ve mně za ty roky začala přebývat, moje nadšení ze vzdělání pomalu upadlo. Vzdělání mého manžela mi kradlo náš osobný a rodinný život. Uvědomila jsem si jednu zásadní věc. Já zůstala stát a on šel dál, stal se z něho jiný člověk, který přemýšlí jinak jako já a je mezi námi obrovská propast.

Co s tím…

V sdružení které tady můj manžel založil jsem pracovala jako asistentka a dobrovolník v integračním centru pro děti. Poznáváním různých lidí, kteří byli v centru zaměstnaný, posloucháním kdo jakou školu dělá anebo dělal jsem si začala uvědomovat, že jsem sice, dobrá v práci, dobrá v práci s dětmi ale chybí
mi vzdělání… Absolvovala jsem kurz komunikace, kurz lektora volného času a naučila se pracovat s PC, vím je to málo ale pro mě »ženu od ploty« velká změna.
Už před časem moje známe začali studovat dálkové studium v Krnově na pedagogické škole, chtěla jsem taky, mněla jsem malého synka a můj manžel ještě studoval, nešlo to, manžel chtěl abych se starala o rodinu,bohužel. Pracovala jsem v kuchyni jako kuchařka, zaučovala jsem mladé žáky z SOU: kuchař-číšník. Práce se mi líbila hlavně proto že jsem tam mněla možnost pracovat s mládeží, rozuměli jsme si.

Mojí nadřízené skončil pronájem a já jsem o práci přišla.

Co s tím…

Koncem roku 2005,  jsem si na stránkách www.dzeno.cz přečetla zajímaví článek. Program romské integrace, nositel a realizátor projektu: Drom-romské středisko www.drom.cz. V článku, už si to nepamatuji přesně, se psalo: hledáme ženy na práci Zdravotně sociálních pomocníků ve vyloučených lokalitách, zaujala mně hlavně náplň práce.
Hlavním úkolem zdravotně sociálního pomocníka je pomáhat, radit a předávat, povšechně známe informace z oblasti péče o zdraví osobám nebo skupinám obyvatel, které, dle jemu dostupných informací a zkušeností krajského koordinátora romských poradců, tyto informace postrádají. Dokonce se tam psalo o vzdělávání vybraných zdravotně sociálních pracovníků-kteří budou dojíždět do Brna na tři dni.
Moje dilema bylo co bude s mým synem když budu na školení, mám být tři dni pryč od syna i když mu je už sedům a půl roku…,co si o mně řeknou známý jak nato bude reagovat rodina, zvládnu to vůbec. Uvidím nějak to dopadne, utěšovala jsem se tím že já jsem také umožnila, mému manželovy dělat práci která ho baví a starala jsem se o našeho syna, když on byl v škole, nebo na služební cestě, či v práci.Taky je vzdělaný, určitě pochopí moje odhodlání a třeba se mu moje iniciativa a chuď na sobě pracovat zalíbí. Plná,naděje, štěstí které mně naplňovalo, vírou, že budu dělat něco podobné, jako jsem vždy chtěla dělat, jsem udělala zásadný krok v mém životě.

Na článek jsem reagovala a přihlásila se do výběrového řízení v Ostravě.

Ano, udělala jsem to!

Můj manžel o tom nevěděl, v duchu jsem si řekla, řeknu mu to až to bude jisté na 100%.
Při práci asistentky a dobrovolníka občanském sdružení Liga, jsem poznala hodně sociálně slabých obyvatel naší minority, kteří by potřebovali pomoct, poradit, ukázat správnou cestu, najít východisko z jejích svízelné životní situace. Dětí s krásním úsměvem ale smutkem v očích, kterým rodiče nemohou nabídnout víc než dostávají i když by chtěli, nemají jak materiální prostředky, tak jejích kulturní a osobný život je na nízké úrovni, co je podle mě strašně málo pro jejích kvalitní život do budoucna. Práce s lidmi a dětmi mně baví, věřila jsem tomu že se mi práce zdravotně sociálního pomocníka bude moc líbit.
Těšila jsem se na den, který změní všechno v mém životě, a v životě mích nejbližších, lidí které moc miluji a znamenají pro mě celý svět. Bude to změna pro všechny, ne jenom pro mě ale říká se že…

»Změna je život«

Musím se přizpůsobit dnešní době, která jde dopředu bez ohledu na to, jestli se nám to libí anebo nám to vyhovuje. Je to pro mě ohromná příležitost, která se nabídne člověku jednou za život a byla by chyba to aspoň nezkusit, když ta možnost tady je a přímo se mi nabízí. Začnu dělat práci která mně bude bavit a zároveň se naučím hodně o zdravý. Co jsem chtěla dělat už před několika lety, když jsem vycházela Základní školu, ale v té době to nešlo, anebo šlo jenom jsem nemněla tak široký životní obzor, jako mám ted.
Den „D”,se blížil a já jsem byla strašně nervózní, bála jsem se cestovat sama do města v kterém jsem niky nebyla, bála jsem se co po mně budou chtít vědět a jestli vůbec dokážu mluvit s lidmi tak vzdělanými a vysoce postavenými. Den který jsem tak tužebně očekávala přišel a já i můj syn, kterého jsem si vzala sebou pro štěstí jsme jeli do Ostravy kde se konalo výběrové řízení.
Bylo tam hodně romských žen, které byli stejně nervózní jako já, čekali jsme a postupně chodili do kanceláře, kde na nás čekala komise,která mněla rozhodnout o naší další cestě životem. Mezi čekáním jsem se dala do řeči s paní, která mi byla moc sympatická, z jejího vyprávění jsem se dozvěděla, že je doma už dvacet let, co jsem si nedokázala představit, ted by chtěla změnit svůj dosavadní způsob života, jak říká, děti jsou už velké a jí doma nic nedrží. Spousta žen, které dneska přišli na výběrové řízení, zmizeli ve dveřích se stejnou otázkou v hlavě jako já…

»Vyberou mne?«

Můj čas přišel, ze dveří vyšla příjemná paní, a řekla mé jméno »Aurélie Balážová« pomalu jsem se postavila a cítila jsem, jak mi buší srdce a třepou se mi kolena, hrozné.
V místnosti sedělo šest žen,byli to ženy s velkým »Ž«. Všechny pracovali na projektu kvůli, kterému jsme se tady sešli. Otázky, které mi pokládali byli spíš ze života, teda mého života , popsala jsme jím, co, a kdy jsem dělala a proč bych chtěla pracovat právě v jejích projektu.
Vyšla jsem ze dveří a mněla jsem dobrý pocit, hřála mně představa, že bych mohla dostat šanci, změnit svůj dosavadní život a stát se tak novým a lepším člověkem.
Čas plynul a já, stejně jako další zájemkyně o práci v projektu, čekala na odpověď, která nepřicházela,byla jsem nervózní a nedalo se to se mnou poslední dobou vydržet, jak mi říkal manžel.

»Konečně!«

Tak je to tady, pošťačka zazvonila a předala mi obálku, viděla jsem že tam je razítko »Ostrava« po otevření obálky mi skoro vypadli oči z důlku. Jsem přijatá, jsem přijatá, jsem přijatá!
Ten pocit, který jsem mněla se nedá popsat, byla jsem šťastna,nadšená, ohromená, tím že jsem to zvládla.
Poslední věta v dopise, který jsem obdržela stálo: »další informace Vám budou sděleni,před prvním termínem školení«.
Tak, ted už to vím na 100%, je čas informovat o všem mého manžela, jsem zvědavá na jeho reakci, jeho slova, jeho výraz. Syna jsem postupně připravila nato, že budu muset jezdit na tři dni do Brna a on bude bud s tátou anebo u babičky. Malý Pepíček, kterému bylo sedům let, chodil do první třídy ZŠ, byl chytrý na svůj věk ale zvyklý, nato, že maminka je vždy doma. Mám obavy z toho jestli to tady beze mne zvládnou, moje obavy jsou oprávněné, manžel je pracovně vytížený, pořád je na cestách, doma je málokdy, tím pádem nebude umět se o synka postarat, anebo jo…

»Nevím«

Po rozhovoru s manželem, jsem se dozvěděla, že jsem se zbláznila, to bylo jeho první slovo, které mi dokázal říct, po té ,co jsem mu oznámila, že jsem se dostala do projektu Sastipen. Jeho druhá reakce byla, že to nezvládnu, proto že jsem hloupá »degeška« ani jsem nevěděla co to znamená. Ale to je jedno…

První setkání nás ZSP, proběhlo někdy v lednu roku 2006, bylo nás tam asi 20 holek z celé zaměřené části ČR v projektu.

Zdravotně sociální pomocníci

Hlavním úkolem zdravotně sociálního pomocníka je pomáhat, radit a předávat povšechně známé informace z oblasti péče o zdraví osobám nebo skupinám obyvatel, které, dle jemu dostupných informací a zkušeností krajského koordinátora romských poradců, tyto informace postrádají.
Bylo to, super 19 holek z různých částí ČR. Seznamování nám šlo dobře, jsme ženy, tak se máme pořád o čem bavit. Cítila jsem, že někam patřím, ta změna, prostředí, lektoři, kteří nám říkali jak důležitá je naše osoba v sociálně slabé lokalitě, byla jsem úplně, někde jinde…..

Ano, chci to dělat….
Moje rozhodnutí, bylo definitivní už ted jsem věděla, že se mi to tady bude líbit a že , chci a musím vydržet, i když vím že to bude těžké. Ne jenom pro mě ale také pro mého syna, manžela a celé okolí, proto že vím jaký mají názor nato, když žena z naší komunity studuje anebo pracuje od dětí.

Snad to nebude tak zlé…
Dny plynuly a já jsem se stotožnovala s novou prácí, lidma a vším co mi moje nov postavení přinášelo. Nejhorší bylo, když jsem musela odjet od rodiny na školení, které bylo povinné a žádné výmluvi se nepřímali. Jedíné co se dalo omluvit, byla nemoc anebo péče o nemocného. Nepatřila jsem k těm co se školení vyhíbali, tešila jsem se na každé setkání všech ZSP, lektorů, vedení a tomu že se zase něco nového dozvím a naučím. Nejhorší pro mě bylo, že tam se mnou nabyl můj syn, výtky ze strany manžela, rodiny, nekonečné výčitky, nadávaky, moře slz provázeli moje nové zaměstnání.

Stojí, mi to zato…
Touto otázkou jsem se zabívala pořád, na jednu stranku jsem byla štastná a na druhou jsem si vyčítala, obvinovala a začínala mít pocit že dělám nco špatného, co se u nás, teda myslím v naší komunitě nemá. Setkávala jsem se také s kladným přístupem k mé práci, ale to bylo spíš ze strany majority, byli nadšení že i romska žena může pracovat a zárověn se vzdělávat. Poznání a kladný přístup od někerých lidí, mi dávalo sílu a nutilo jít dál, i přez to, že mi hodně lidí ubližovalo verbálně.

Musím to vydržet…
Opakovala jsem si pořád dokola, i se slzamy v očích, když jsem odjížděla na školení s vědomím, že budu od syna čtíři dni prič, byli to hrozné chvíle0 ,plné úzkosti, strachu, bezmocnosti ale také štěstí, nových cílu, poznání,seberalizace.

Moje problémy…
Moje představa, že se vyřeší moje rodinné problémy, tím že začnu na sobě pracovat vymyzela, spíš naopak. Problémy byli větší a všechno se otočilo proti mně i moje rodina, které se nelíbilo že jezdím na čtiři dni prič z domu a spím jinde něž doma.

To se nedělá…
Slyšla jsem pokaždé, když jsem přišla k mé sestře, od které jsem chtěla slyšet, něco jiného, než to co jsem poslouchala od rodiny manžela, výčitky se časem začali stupnovat a já jsem v očích rodiny byla »Kurva« proto že jezdím na školení za chlapama. Nikomu jsem nedokázala vysvětlit, že to tak není, že nic takového nedělám a že by mně to ani nenapadlo, marně. Na školení jsem mněla kolem sebe dobré lidi, kteřý mně v mém trápení podporovali a stáli za mnou. Mněla jsem možnost o svých problémech mluvit i s odborníkmi a začala jsem si uvědomovat, věci které jsem si předtím nechtěla připustit.

Moje manželství, nefunguje…

Udělala jsem pár kroků jinak ale nebudu to tady rozepisovat, to co se událo před nástupem do zaměstnání, počas zaměstnání by bylo nadlouho, tak jenom v skaratce.

Jdem od sebe…
Od té doby, co jsem si uvědomila že moje manželství nefunguje, upynuli dva dlouhé roky, plné trápení, slz, nervů, bezmocnosti a poznání. Po rozchodu s manželem, jsme si myslela že umřu, nezvlánu to, budu sama, lidi si na mně buodu ukazovat prstem a co mně trápilo nejvíc byl můj syn.

Neumřela jsem jdu dál…
Dneska žiju se synem, kterému je devět let s celou situací se vyrovnal a máme krásný vztah. Pracuji nadále jako ZSP, už třetím rokem moje skušenosti a vědomosti jsou o poznání větší jako před třemi roky. Začala jsem se více zajímat o problémy romů tak jsem se stala terenní sociální pracovnicí v Společenství Romů na Moravě v Brně s pobočkou v Bruntále, vztopila jsem do Komunitního plánování MéÚ, vedu volnočasové aktivity, pro děti z vyločených lokalit-taneční kroužek,-doučování,-výtvarní výchova,-výuka PC. Spolupracuji s DD ve Vrbně Pod Pradědem a Miloticích. Před rokem jsem začala kurz asistent pedagoga a od září, mně přijali na Střední pedagogickou školu a Střední zdravotníckou školu v Krnově, v oboru Sociální péče.
Tak, to je moje cesta vzděláním…těžká, trnitá, plná útrap a štěstí v neštěstí, které mi hodně vzalo, naučilo mně, že v životě není nic zadarmo, že žít se musí i když máme oči plné slz, že život není procházka růžovou zahradou, že i když něco končí, něco nové začína, že život je hezčí když dokážeme podat pomocnou ruku, rozdávat úsměv, vyvolat úsměv na tváři dětí.

Ted už vím že život je krásný, děkuji všem svým známím, přátelům a lidem, kteří u mě stáli v mích nejtěších chvílích. Děkuji, že jste.


DENÍK PRAXE

ZŠ,DD,ŠJ,ŠD Vrbno pod Pradědem
ZŠ Rýmařovská, Bruntál

Svojí odborní prax jsem začala v Dětském domově a Základní škole ve Vrbně pod pradědem. Dětský domov navštěvuji už delší dobu jako dobrovolník a také spolupracuji jako Zdravotně sociální pomocník. V Dětském domově je spousta vychovatelů, kteří se opravdu snaží dětem z větší části romských, vytvořit rodinné prostředí i když je to někdy těžké. Děti různého věku, mají odlišné zájmy, odlišné problémy, odlišné chování a prožívaní. Každý z vychovatelů musí být ne jenom pedagog ale kamarád, rodič, vzor, někdy je těžké všechno skloubit v jedno. Pracuje tady i romský vychovatel, který pracuje na škole jako romský asistent Pavel X., jeho práce je z mého hlediska, zajímavá, pestrá a každopádně potřebná pro všechny.

Vzájemná spolupráce pedagogů s romským asistentem, přináší kladné výsledky, pro školu jako takovou ale i pro rodiče a žáky.
Romský asistent je styčným bodem mezi žáky, rodiči a pedagogy, protože ze své pozice může napomoci mnoha zbytečným konfliktním situacím jako jsou třeba:

  • nedůvěra majoritě
  • komunikační bariera
  • změna názoru Romů na vzdělání
  • vzor pro romské děti.

Romský asistent na škole, je nápomocný hlavně romským dětem, kterým se nedostane ze strany rodičů péči jakou by potřebovali. Práce asistenta je moc důležitá, ne jenom pro rodiče, děti, pedagogy, ale pro celou společnost, tím že je:

  • pro děti vzorem toho že i ,,ROM,,může svojí pílí ,snahou a dodržováním společenských norem dosáhnout lepšího životního stylu,
  • rodičům dokáže vysvětlit jak důležitá je školní docházka,vzdělání pro jejích děti,spolupráce rodičů se školou,
  • pedagogům pomáhá lépe vycházet s dětmi i rodiči,
  • společnosti je asistent prospěšný tím že ,mnoho dětí dosáhne lepšího prospěchu v škole ,lépe využijí volný čas, tím se zabrání patologickým jevům u dětí a jednou najdou dobré pracovní uplatnění.

Praxe: 05.02.2008

Ve třídě kam mně vzal romský asistent, bylo sedům dětí, třída byla smíšená. Byli tady děti s mentálním postižením, romské i neromské děti.
Ve třídě se mi moc líbilo, děti byli vstřícné , otevřené a plné nadšení že za něma přišel někdo novéj.
V hodině hudební výchovy, jsme si s dětmi zazpívali několik písniček, například »Skákal pes přes oves«, dětem se písničky líbili připojili se někdo tleskal a jedno dítko dokonce hrálo na flétnu.
Moc hezké…

Praxe: 06.02.2008

V hodině jsem byla na pozvání pana učitele, právě mněli výtvarní výchovu, byla to stejná třída ve které jsem už byla den předtím.
Výtvarní výchova byla také moc zajímavá, ohromilo mně jak děti vnímají barvy, pan učitel dětem rozdal stejnou pohádkovou postavičku, na formátu A4 děti mněli vymalovávat. Každý obrázek byl jiný, výteční, jedineční…

Také pracovní činnost byla pro děti přínosem, také jsem to zkusila, není to jednoduché zacházet s nůžkami. Pán učitel i romský asistent ví jak s dětmi pracovat, je vidět že děti mají zájem a jsou moc šikovné. Líbí se mi, že asistent pracuje s každým dítětem, u každého se zastaví a nezapomene děti pochválit. Také jsem viděla, že spolupráce, mezi asistentem a učitelem je moc dobrá, doplňují se navzájem a společně dosahují lepších pracovních výsledků.

Také jsem mluvila s paní ředitelkou školy, o práci romského asistenta, je velmi spokojená a práci romského asistenta si moc chválí. Pochopila jsem že asistent je středem mezi školou, dítětem a rodičem.

ŠKOLA A DÍTĚ ↔ ASISTENT ↔  RODIČ

Praxe: 07.02.2008

Hodina matematiky v třídě se dětem moc líbilo, paní učitelka zvolila dobrou formu výuky.
Škola hrou, děti se baví a zapojují se do výuky bez problémů ani neví že tady tou hrou se učí něco nové.

Dnešní den jsem dostala pozvání od paní učitelky druhého stupně 5.A. hodina Českého jazyka.V třídě bylo dvanáct dětí, chlapců i děvčat, některé sledovali výklad paní učitelky a někteří se věnovali sousedovy, nebo si něco hledali v batohu a různě…Je obtížné zvládnout třídu plnou pubescentů ale paní učitelka to zvládla originálně.

Hodina geometrie, rozdíl mezi kostkou, trojúhelníkem, obdélníkem. Zajímavá hodina, paní učitelka rozdala dětem vzory aby si dokázali představit všechny rozdíly mezi těmato útvary. Překvapilo mně že děti se zapojili bez odmlouvání a zdá se že jích to i bavilo, spolupracovali a mněli spoustu otázek proč je tomu tak. Paní učitelka je zkušená a dokáže dětem vysvětlit skutečnosti, tak aby jí rozuměli. Asistent chodí mezi lavicemi a pomáhal dětem sestavit všechny útvary, malou pomocí se jím to nakonec povedlo. Moc hezká hodina, děkuji.

Ve třídě jsou děti 7.A, pan učitel Mucha a asistent mají hudební výchovu, zajímavé podání témata. Hrají na kytaru a zpívají písničky Karla Kryla, který zpíval písně proti komunizmu. Děti, zajímá vyprávění pana učitele a hraní na kytaru, které zvládl asistent excelentně.
Moc hezká práce, líbí se mi práce která má přínos, věřím že v dětech určitě zůstane aspoň malá stopa po dnešní hodině hudební výchovy, když uslyší v rádiu písničku od Karla Kryla.

Na této hodině se paní učitelka zaměřila na »VLAST«. Hodina Zeměpisu, asistent rozdává dětem pomůcky k výuce. Tím, že je ve třídě větší část romských dětí, se dostaneme úplně někam jinam, děti mají dilema, kde je jejích vlast když, jím Češi říkají že Česko, není jejích vlast…

Rasizmus: vznik, jeho význam
Moc hezký výklad od paní učitelky, pro děti moc zajímavé téma, protože s rasizmem se každé z nich setkalo anebo setká, je to smutné ale to tak. Rasizmus jako takový, je nesprávný názor na lidské rasy. Nikdo z nás nemůže zato, jaké barvy kůže se narodí.

V Dětském domově ve Vrbně pod Pradědem, jsem byla moc spokojená. Romský asistent i učitelé, vychovatelé, jsou lidi na pravém místě, svojí práci dělají dobře a svědomitě. Romský asistent který působí na škole ale i v domově, pracuje s dětmi i ve volném čase, co se mi vidí, moc dobré, protože může děti nasměrovat, usměrnit, zdravě popíchnout a zabránit patologickým jevům u dětí.
Také na ZŠ Rymařovská byli všichni moc ochotní a vstřícní, romský asistent Martin Greško, pracuje svědomitě a s plným nasazením. Moc se mi líbí spolupráce učitelů s romským asistentem, který pro ně není jenom »Romský asistent« ale »kolega«.

Děkuji Všem, za hezký přístup a krásné chvíle.