PROČ PRÁVĚ TOTO TÉMA?
Mám pro to jednoduché vysvětlení. Úplná volnost výběru tématu mi nabízela nekonečnou škálu nápadů. Ty jsem posléze musela trošku „zkrotit“ a dát jim určitý řád a smysl. Určitě by se má závěrečná práce měla ubírat tím směrem, kterým jsem se vydala v září. A to bylo mé rozhodnutí, dále se vzdělávat a specializovat se v obru pedagogiky zaměřené na romskou problematiku. I toto s sebou nese spoustu námětů a i mezi nimi se těžko vybírá. Přitom každé z nich by zasloužilo, aby se nad ním člověk zamyslel a věnoval mu pár řádků. Vezmu-li tedy studium samotné a zamyslím se nad tím, co mi dalo, obsáhnu z většiny soudků témat alespoň kousek. Dovolím si tedy být pro příštích pár stránek takovým milým, velkým, hodným, zlým,… prostě kritikem. Snad se nikoho nedotknu. Jsem upřímný člověk, a proto mi jde i upřímné psaní pěkně od ruky. Nechci jím nikomu ublížit, spíš naopak – poukázat na pár věcí z pohledu obyčejného studenta, který již téměř prošel celým kurzem romského pedagogického asistenta a napomoci svým následovníkům, kantorům,… v jejich další činnosti.
JAK TO TEDY VLASTNĚ VŠECHNO ZAČALO?
Jsem neobyčejně – obyčejná holka z města a z toho vyplývá, že jsem se ve městě necítila zas až tak dobře. Miluji přírodu, své občasné chvilky melancholie, které spolu s ní mohu báječně prožívat. Nevyhledávám velkou společnost lidí a také si málo koho připustím blíže ke své osobě. Vím, že mezi lidmi je hodně neupřímnosti a jakmile ji vycítím, nemá u mne dotyčný moc velké šance. Dokáži s ním přes větší či menší vnitřní překážky hovořit jen pracovně. Neobklopuje mě tedy moc přátel. Mám jich malinko, ale jsou báječní. Přítel – to je u mne člověk, kterému je možno se svěřit, kdykoliv a bez obav, ten, který vám nabídne pomocnou ruku, dokáže mlčet, když je potřeba, můžete se před ním rozplakat, dělat cokoliv bez zábran.
Pak jsou známí, těch máme poměrně dost každý z nás, ale nedokážeme s nimi ty báječné věci jako s přáteli. Proč jsem rozvedla právě tohle? Dozvíte se později. Mějte prozatím tyhle řádky pro tuto dobu uchované v paměti.
Našla jsem si kuriosním způsobem svého milovaného přítele, který mi dal poznat, co je to kouzlo venkova. Uděláte pár kroků a jste obklopeni přírodní nádherou. Tohoto přítele jsem nějaký čas poznávala a připadalo mi, že ho znám již spoustu let od samotného začátku. Vzala jsem ho k sobě, tedy nejblíže, co to jen šlo a rozhodli jsme se žít spolu až do smrti smrťoucí.
Poznala jsem, že život na vsi s sebou nese určitá specifika, se kterými jsem se doposud nesetkala. Nejvíce mi vadilo, že mi byl brán kus mého soukromí. Lidé zde vědí o tom druhém spoustu věcí. Lidé ve městě takto nečiní- jsou většinou jen na tom svém písečku a o problémech, úspěších,… třeba jen svých sousedů, nemají ani potuchy. Vesničané se snaží jakkoliv zjistit cokoliv o tom či onom. Dochází tu tedy i často k jakýmsi informačním zmatkům, což může vést k neoprávněnému poskvrnění „drbané osoby“. To, že autobusy zde jezdí jen v pracovní dny ráno a večer, že v obchodě je pečivo k dostání do 8 hod. ranní,… jsou věci, které mne nikterak netrápí a dá se s nimi naučit žít.
Nedaleko odsud je velká kolonie „jiných“ lidí. Všichni si tu na ně ukazují prstem. Pokud se jeden z nich objeví ve vsi, všichni zaměří svou ochranitelskou pozornost na své cennosti a zavírají své potomky za vrata. Říkám si proč? U nás také takoví byli, ale s takovým opatrným jednáním jsem se ještě nesetkala, nebo jsem si ho jako měšťák prostě nevšimla. Asi tu provedli něco otřesného. Mám se jich také bát? Ptám se, ale nikdo mi krom nejrůznějších nadávek na ně nic neřekl. Volám: „Tak provedli vám někomu něco?“
Jejda, tak to jsem teď asi brána jako oni! Neměla jsem se vůbec ptát. Nedá mi to, a tak vše proberu s mým nejbližším, proč je tomu tady tak? Odpověď: „ Tady? Vždyť to je všude, je to verbeš prašivá, všichni patří,…“ Přemýšlím… Pracuje s nimi dennodenně, tak asi ví, o čem mluví. No…ale co budu dělat v práci. Je jich tu pár ve školách v okolí, kde na ně budu pravděpodobně i pedagogicky působit. Jak? Prý kradou, podvádí, nemyjí se,… Chci s nimi vůbec pracovat? To bych ovšem musela změnit svou dosavadní profesi a vzdělávat se jinak. Jenže já pedagogickou práci miluji a nechci se jí vzdát. Beru si tedy zvláštní vydání učitelských novin, zaměřených na obory VŠ a pátrám stránku po stránce, po tom, co by mě po vystudování mohlo pracovně stejně naplňovat. Čistě náhodou se mi před očima mihl dlouhatánský název jakéhosi studijního oboru. Zaostřím tedy. DPS pedagogicko-psychologická příprava romských pedagogických a sociálních asistentů. Je to divné. Pedagogické fakulty jsem v prohlížení přeskakovala. Beru to dodnes jako jakési znamení „shůry“, které můj zrak při letmém procházení „neatraktivních“ stránek přilepilo právě na tato slova. Třeba se tu naučím jak na ně. Nikdo z okolí tuto specializaci nemá, proto to s nimi neumí, špatně se učí a mají jiné problémy. Poradím se s manželem a uvidím. Ale co jsem vyslechla,… „ Co blázníš! Těm není pomoci, to je ztracenej rok. Vzdělávat se můžeš jak chceš, ale je nepředěláš“. Zvláštní škola… Já si říkám, že má asi pravdu. Po týdnu mi to nedalo, zvedla jsem telefon, abych se o daném oboru dozvěděla něco víc. Po sdělení základních informací jsem si řekla, že do toho přeci jen půjdu. Poptala jsem se teda, co je potřeba splňovat /doložit k přihlášce/. Po otázce, zda-li mám absolvovanou ZŠ a mé odpovědi, že ano, že mám po SŠ nějaké DPS, se dotyčná v telefonu tak trochu zarazila a oznámila mi: „ Toto studium je pro Romy. Mám tu již podané nějaké přihlášky a upozorňuji Vás na to, že to jsou jen samí Romové.“ Vyplynula mi z toho informace, že „bílí“ tam asi nemají co dělat. A její úvodní slovo, kdy mi bylo sděleno, že se student naučí tak nějak pracovat s těmito dětmi, mi nepřipadalo, že by se mi to do života nehodilo. Nadchlo mne. „ To se tedy nemohu přihlásit?“ Ptám se. „ No, víte… asi ano…ano, ale jsou přihlášeni jen Romové…“ Vzpomněla jsem si na podnebí ve vísce, ve které přebývám. Ta dotyčná na druhé straně drátu je asi taky bílá, jinak by tak nemluvila. Nebo má na mysli opačnou diskriminaci??? To ne. Jen mi naznačuje, že bych se měla možná bát. Poděkuju, pokládám telefon a musím si sednout. Přemýšlím. Je to divné. Co když mají všichni kolem mě pravdu? Jsou to zlořádi. Ale proč by takoví šli studovat? Vždyť oni vzdělání odsuzují. Něco mi tu neklape. Bez ohledu na řeči jiných si tu přihlášku asi podám. Třeba mě ani nevezmou, když jsem bílá.
Za pár dní po odeslání mi zazvoní telefon a kdosi mne zve na 1. přednášku. Tak a je to tady. Teď teprve mi došlo, co jsem to udělala…
UŽ JE TO TADY!
Už týden před odjezdem do Brna uvažuji nad praktickými věcmi. Kam si sednu? Dopředu či dozadu? Asi dozadu, aby se na mě ostatní nedívali, že jsem jiná. Co když se mi bude chtít jít na záchod? Přednášky bývají dlouhé. To si budu muset s sebou vzít všechny cennosti a vůbec po celou dobu je řádně opatrovat. Prý umějí krást, i když si toho ani nevšimneme. No nic, vezmu si jen ten nejnutnější finanční obnos a i ten si raději schovám pod spodní prádlo. Co když mě odsud „vyštípou“, protože jsem jiná než oni?
Manželova nervozita stoupá „ Pojedu radši s tebou nebo se na to vykašli. Přijedeš okradená možná i zbitá. Budou se ti mstít za ty, kteří je kdy zbili za to, že jsou tmavý. Málokdy se jim naskytne mít samotného bělocha k dispozici. Využitou toho. Řeknou si, že bílá stejně nemá co pracovat s jejich děckama a snažit se je předělávat k obrazu svýmu,… Já bych taky nechtěl, aby mýho syna učil tmavej.“
Tohle mne zarazilo. Můj syn a tmavej učitel. Učitel může být jen ten, kdo je vzdělaný, čistý, prostě by měl jít příkladem. Nemůže to být jen tak někdo. Tak proč by nemohl být černý, žlutý, fialový,… Prostě mám zmatek v hlavě. Ale pojedu. Pojedu sama s opatřeními. No a když to po 1. přednášce vzdám, poznám alespoň vlastně ten pocit, jaké to je být „jiný“ mezi „normálními“. Řeknu vám, musí to být stresující pocit. A já ho budu prožívat jeden den v týdnu na fakultě. Oni obráceně- po celý zbytek týdne.
A JE TU DEN „D“
Přijíždím do Brna a stále je cesty zpět. Ale jsem natolik přesvědčená a chci rozluštit tu záhadu, že jdu kupředu. Hlavní dveře fakulty jsem zdolala a pídím se dál. První patro a prosklené dveře. Nakouknu. No jo, tady to musí být. Je tam už tmavo. Něco mne zarazí a já tu kliku nezmáčknu. Udělám to bezděčně, dva kroky zpět a aby to nevypadalo blbě, dělám, že jsem si ještě někde něco zapomněla. Sejdu opět o patro níže, vidím nápojový automat a i když nekafuju, tak jsem si ho tam tehdy dala. Vypila jsem ho skoro na ex a šla si odskočit. Myji si ruce a před sebou mám zrcadlo. Koukám do něj a dávám si z očí do očí sílu: „Zvládneš to! Jo, zvládnu to, jdu tam hned teď!“ Naberu rázný, pravidelný krok do 1. patra. Chytám za kliku a vstoupím do té „černoty“. „Dobrý den!“ Přicházeli další a další i bílí, ale myslela jsem si, že čekají na jinou přednášku. Mým velkým překvapením při vstupu do učebny bylo to, že i ti bílí šli s námi. Nejsem sama a navíc ti tmavší vůbec nejsou špinaví a necivilizovaní. Vypadají fajn. Ale batoh si stejně držím u těla. Následuje seznamovací kruh, kdy každý z nás má prostor k tomu, aby ostatním v místnosti sdělil něco o své osůbce. Myslím si, že tehdy začal pan Horváth. Andělsky medový hlas a způsob vyjadřování. Sršela z něho něžnost sama. Týjo, to není prevít, to se pozná. Vedle jeho žena. Žádná hrubost z ní nesála a vlastně z nikoho kolem mne. Jak jsem mohla být tak naivní. Z toho dne jsem si odnesla velmi pozitivní pocit, úsměv na tváři a všechny cennosti, které měly důvod utrpět nějakou újmu.
A ČAS PLYNUL DÁL
Nemohla jsem dospat pátku. Byl to jediný den, který jsem měla čistě jen pro sebe. O syna bylo dobře postaráno jinde, a tak jsem si tento den vždy maximálně vychutnala. Navíc jsem do Brna jezdila s pocitem, že zas budu v přítomnosti fajn lidiček. To potom člověk lehko hodí za hlavu, že musí vstát pře 4. hodinou ranní, kvůli autobusům, aby tam na devátou byl a zpátky po přednáškách sprintovat, aby byl doma posledním autobusem na večerníček, který si nemůžeme nechat se synem ujít.
PŘEDNÁŠKY
Jaký mám na ně názor? Jsou ty, které byly báječné, ale také ty, které člověku mnoho nedaly. Ale tak to bývá asi všude. Mezi mé nejoblíbenější patřily ty, které byly věnovány speciální pedagogice – do praxe daly hodně. Psychologie byla taková kouzelně tajemná jako je kouzelný a tajemný každý z nás a dá to pěknou chvilku, než se vzájemně poznáme. Myslím, že tu hltal každý z nás – hlavně příběhy z praxe. Co se týče přípravy dětí na výuku: hodně věcí mi ulpělo v hlavě, jsou důležité a užitečné/ p. profesor X. má své osobité kouzlo k předávání poznatků – hloubavé tmavé oči, tak akorátní plnost chlapa :-D/.
Tak a teď k těm slabším, nebo prostě těm, od kterých jsem čekala víc užitečného, praktického. Tento kurz není tak dlouhý, aby v něm byl prostor na nevěcné, složité, nepotřebné informace. Nechci tím říct, že to bylo špatně, ale možná by se to dalo dělat jinak. Třeba jen trošičku. Pan profesor Y. je jistě kapacita, ale mohl vzít v potaz více to, komu přednáší. Bylo tam hodně odborných termínů a hůře pochopitelných vět a souvětí, které by si člověk musel přečíst několikrát za sebou, aby je trochu pochopil. Zřídil pár týmových, krátkých, skupinových prací, ale melotarové výpisky jsou i pro mě docela tvrdým oříškem. Přiznávám, že i v hlavě mi neutkvělo moc. Pedagogika – fajn pan profesor Z., který má pro každého otevřené srdce a sociální práce – jeho povídání o ní samotné, bylo báječné. Asi proto taky, že si mnohým prošel. Pedagogika byla jen historie. Přitom by se dalo povídat o nejrůznějších vyučovacích metodách, prostě fíglech, jak dětem učivo do hlavy nejlépe dostat. Historii, kterou jsme si během půl roku diktovali, jsme si mohli formou samostudia někde sami sehnat. To druhé, užitečnější, bychom si sháněli horko těžko a asi z více pramenů. Přitom je to tak důležité. To samé platí o pedagogice volného času či sociální patologie. Málo hodin. Naučili jsme se základní terminologie chyběly takové nějaké fígle z praxe. Trocha jich tam byla, ale kdyby se mě někdo zeptal, nebo bych se ocitla v situaci, kdy bych našla u dítěte drogy nebo bych ho viděla zdeptaného šikanou, tak přesně nevím. Český jazyk a matematika byly asi skvělé, nemusela jsem je navštěvovat – plnila jsem si místo toho jakési domácí úkoly, ale myslím si, že dokázaly probrat co se dalo a lidem, kteří jsou už dlouho ze školy se mnohé znovu oživilo. Co mi chybělo, byl nějaký předmět věnovaný čistě romské komunitě jako takové. Zvyklosti, specifika,… Vím, že toto studium je určeno Romům a oni sebe, svou historii, tradice,… by asi měli už znát, ale třeba jsou i tací, kteří o tom nic moc nevědí. Spousta z nich byla třeba vedena k tomu, aby raději zapomněla na své romství. Neznají jazyk, významné osobnosti,… Pokud bych měla tyto děti ve třídě, určitě bych i před těmi bílými vyzdvihla něco z těchto tradic, osob, historie,… Něco jsem pochytila z toho, když se rozpovídali o svém soukromí, ale mnohé jsem si musela vyhledat a přečíst jinde. Dobrá byla například publikace Romové v ČR a kapitola v ní od p. Hübschmannové a vůbec její knihy o Romech /Můžeme se domluvit/. Pak jsem četla knihu Výpovědi romských žen, ve které vyprávěly o svém životě. Sehnala jsem si i jejich hudební tvorbu. A jen díky těmto materiálům a pár kontaktům s Romy na přednáškách, jsem leccos pochopila. Proč jsou „jiní“ a proč se hůře prosazují v naší společnosti. Jsou přitom tak kulturně bohatí a hlavně mají upřímná srdce.
CO BYCH RADILA „SLEPÝM“?
Poznala jsem spoustu nových přítel a vy již víte, co pro mne znamená přítel nebo známý. Pokaždé, když má člověk něco na srdci, poznáte už z jejich očí, že to jejich je vám zrovna otevřené a řeknou vám upřímně, co si o tom či onom myslí a klidně vám sdělí i věci nepříjemné, když si to zasloužíte.
Poznejte Romy jinak, aktivně. Promluvte s nimi „nejsou na světě jen ti zlí“- i my máme mezi sebou špinavé, necivilizované, zlé bílé lidi. Jen si představme sami sebe někde třeba v Japonsku. I když máme třeba VŠ, tak už jen to, že vypadáme jinak, že se snažíme mluvit jejich jazykem / pro nás cizí řečí, ve které jsme nevyrůstali/- vypadáme pro domorodce jak mírně postižení a budou na nás mít alespoň pro začátek či na delší dobu takový podezíravý odstuptivší náhled. I na postižené, ale jinak velmi chytré lidi se díváme jinak. Každý, kdo se odchýlí od normy, je brán hůře. Jsme hloupí. Přicházíme tak o poklady, které se v tom či onom nacházejí. Mají v sobě tolik bohatství na rozdávání a my jim nedáváme příležitost vyjít s nimi na povrch. Každý z nás by v této pozici za chvíli ztratil chuť bojovat.
To je divné, co? Tací konzumenti jsme a necháváme se o tato bohatství ochudit? Teď mne napadlo, že spousta z nás je i využívá, ale to je mnohdy spíše na úrovni otrocké a to taky není v pořádku. Měli bychom se naučit brát každého hned při prvním kontaktu, jako člověka sobě rovného a až ho poznám, pak ho mohu eventuelně soudit. Soud bez jakéhokoliv projednávání a prozkoumání věcí, není možný, nemůže fungovat.
Prostě informovanost mezi lidmi je mizerná a dosti zkreslená negativním směrem. Média mají velkou moc a i v tomhle sehrávají obrovskou úlohu. To mě mrzí a budu se snažit, když potkám nějakého odpůrce /odsuzovače/, mu jeho argumenty vyvracet podloženými skutečnostmi či příklady ze života. Vím, že na agresory nemám kuráž, ale takové ty mluvky bych mohla zvládnout.
ZÁVĚREM
Jsem ráda za to, že jsem mohla tento kurz absolvovat a doporučila bych ho všem těm, kteří se nacházeli v podobném názorovém rozpoložení jako já od začátku září loňského roku. Je mi moc líto těch, kteří se brání poznat pravdu a raději stále dokola melou to své-nevzdělanci, tvrdokamenové,… ti jsou pro mne tvrdým oříškem, ale věřím, že soustavným opracováváním se mi je podaří rozlousknout.
Moc děkuji všem lidičkám z kurzu, že mi otevřeli oči. Děkuji Q. Andělštější tvářičku a povahu jsem nepoznala. Stále zářící usměvavý pohled a vstřícnost za každičkou cenu. Až je mi jí někdy líto, když toho někdo zneužívá pro svůj prospěch. Přála bych jí, aby se taky někdy naučila říkat ne. Jsi moc fajn člověk a nezasloužíš si, aby ti někdo někdy ublížil.
Romové moji milí, hodní, už se vás nebojím a dokážu vás mít ráda!