MULTIKULTURNÍ SOUŽITÍ

Etnocentrismus

S etnocentrismem jsme se my Romové setkali zejména v období minulého režimu, kdy stát proti Romům postupoval asimilačně. Naši kulturu posuzoval z vlastní perspektivy. Společnost byla přesvědčena, že kultura Romů je méněcenná a zaostalá a naopak kultura většiny je ta správná a hodnotná. Několik desetiletí se nás Romy společnost snažila převychovat bez ohledu na naše kulturní zázemí, zvyklosti naší komunity a náš rodný jazyk.

Jaká byla v tomto směru vize majoritní společnosti? Čemu jsme se měli v rámci asimilace přizpůsobit? Jaké jsme měli šance pro důstojný život, když romské děti chodily do zvláštních škol a neměly tak možnost studovat na středních a vysokých školách? Co s námi zamýšlela společnost, ve které jsme žili, ale naše děti neměly možnost dosáhnout alespoň základního vzdělání.

Společnost se vůči menšinám chovala etnocentricky a jejich rozdílnost vnímala negativně. Například, neuměl-li Rom dobře česky, tak to byl jeho hrubý nedostatek, protože jeho rodný jazyk byl vnímán jako jakási hantýrka. Děti v první třídě nemluvily dobře česky a to pro jejich učitele znamenalo, že jsou neschopní zvládnout učivo. Nikdo se nepozastavoval nad tím že romské děti vyrůstaly v jiném prostředí, než děti většiny a jejich rodný jazyk byla romština. Nebyla jim dána možnost naučit se česky před začátkem školní docházky, aby posléze mohly pochopit učivo základní školy. Společnost nerespektovala hodnoty jiných národností žijících u nás.

Etnocentristicky se nemusí chovat jenom společnost v obecném měřítku, ale také jedinci při obyčejném rozhovoru, kdy obě strany nekompromisně hájí své kulturní zázemí a chovají se k sobě netolerantně až nacionalisticky. Extrémní etnocentristé jsou nebezpeční. Jejich názory vedou až k rasismu a fašismu. U nás se takto prezentují zejména neonacisté, které jsme měli možnost vidět v pražských ulicích 10. listopadu v den výročí neblaze proslulé tzv. Křišťálové noci. Ti se rozhodli pochodovat pražským židovským městem. Historická židovská čtvrť zůstala však skutečně nedotčena. Nicméně centrum české metropole se proměnilo v policejní zónu a ojedinělé incidenty se v rozpětí několika hodin rozhořely v různých částech Prahy. Následující den naše deníky hodnotily nastalou situaci takto: „Komentáře dnešních deníků pozitivně hodnotí to, že se podařilo zabránit sobotnímu pochodu neonacistů pražským Židovským městem. Některé listy ale současně varují před přetrvávajícím nebezpečím pravicového i levicového radikalismu. Hospodářské noviny (HN) navíc upozorňují na rasismus v české společnosti namířený proti Romům, Vietnamcům a dalším lidem jiné než bílé pleti.

Komentátor Lidových novin píše, že plánovaný sobotní pochod 10. listopadu 2007 uskutečněný pravicovými radikály skončil masivní porážkou neonacistů. Poznamenává, že policie zpacifikovala neonacisty s takovým přehledem, že i přítomnost antify byla zbytečná. „Anarchisté ovšem nejsou obyčejní dobrovolníci. Často bojují, i když by vůbec nemuseli. A zabojovali si i tentokrát. Ničemu tím nepomohli. Policistům jen přidělali práci a v divácích vzbudili pocit, že náckové a antifa jsou jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Neprohráli tedy jen neonacisté,“ míní autor komentáře.

Podle komentátora Práva „náckové sice ztratili pár kapek krve, ale vydělali na tom“. „Zviditelnili se mocně a navíc asi svým hrdinským pochodem do jámy lvové osloví a přitáhnou do svých řad další mladé, frustrované a nevzdělané hochy, kteří s nimi sdílejí ideu Čechy Čechům. Nácků totiž stále přibývá. Mlátit je pendreky je jistě užitečná taktika, ale nic na tom nezmění. Až jich příště přijde víc, nebudou stačit těžkooděnci s pendreky. A pak bude další příště a zase nácků přijde víc a pistole už třeba nebudou mít jen plynové,“ píše autor. Upozorňuje rovněž na to, že radikálové jsou „napravo i nalevo“.

Komentátor Mladé fronty Dnes se zamýšlí nad tím, proč existuje extremismus levice a pravice i po historických zkušenostech s nacismem a komunismem a jejich desítkami milionů obětí. Autor na adresu sympatizantů tohoto extremismu poznamenává, že „blbci vůbec nevědí, o čem mluví, co vlastně chtějí“. „Líbí se jim jejich jednota, pochod, svornost, síla v ulici. O mučení, utrpení, vraždění nevědí nic,“ píše a dodává: „Děti komunistů a nacistů – říkají si buďto národní mládež, nebo leninská antifa – pochodují ulicemi a zneklidňují nás svou naprostou iracionalitou. Jsou to světýlka příštího utrpení lidí. Ale co s nimi? Copak je můžeme vybít, když jsou tak krutě nepoučitelní? Lustigu, vezmi je do koncentráku, oni se tam budou pošklebovat. Co je hlavní záhadou jedenadvacátého století? Divíme se, že po tom všem, po té strašlivé zkušenosti, je ta hrůza zase zde. Je úkolem jedenadvacátého století pro tuto záhadu najít vysvětlení.“

Komentátor HN oceňuje na událostech 10. listopadu 2007 solidární demonstraci u synagog a na Staroměstském náměstí s izraelskými vlajkami, Davidovými hvězdami na klopách a s náladou připomínající listopad 1989. „Přišli i politici všech demokratických stran. V kolika západoevropských metropolích by se dnes – při jejich vztahu k Izraeli – taková uskutečnila? Jakkoli divně to zní, letošní výročí křišťálové noci bylo optimistické a Praha si ho připomněla nejlépe, jak mohla,“ píše.

Autor dalšího článku v HN ale upozorňuje, že skrze chvályhodné „celospolečenské vzepětí“ prosvítá alibismus. „Když tatáž fašounská parta, která se pokusila projít židovským městem, mašíruje proti Romům, nechává to většinu bílých Čechů, včetně politiků, v klidu,“ upozorňuje. Poznamenává rovněž, že „český rasismus je ve své většině nenápadný, hluboce zakořeněný v každodennosti“.

Enkulturace

Dnes žijeme v době, kdy postupně dochází k enkulturaci. Jde o proces osvojování si kultury ostatních národnostních menšin žijících u nás. Například majoritní společnost poslouchá romskou hudbu. Znají Věru Bílou Idu Kelarovou, skupinu Bengas a další. Nakupují jejich CD alba, navštěvují jejich koncerty a různé festivaly a naučili se vnímat Romy jinak, něž tomu bylo za minulého režimu.

Mnoho mladých lidí se zajímá o život Romů. Na některých školách se vyučují dějiny Romů. O zvycích i tradicích je možnost dozvědět se i na internetu a v různých časopisech a nejen romských. K tomuto procesu dochází i ze strany Romů. Obě skupiny například spolupracují na různých projektech s multikulturním zaměřením, snaží se pochopit jeden druhého a respektují navzájem své kulturní hodnoty. Ve školství se romské děti připravují na základní školu v nultých ročnících, pomáhají jim i romští asistenti, kteří nejlépe znají jejich kulturu, protože jim je vlastní.

Učitelé na školách procházejí různými projekty, které se zaměřují na multikulturní výchovu, která na našich školách donedávna chyběla.

Minulý rok jsem byla v Londýně na návštěvě u mých sourozenců. Jejich děti tam navštěvují základní školu, kam chodí děti různých národností. Obě mé neteře mají z tamní školy skvělé zkušenosti. Nikdo jim tam nenadával do cikánek špinavých, jako se to dělo, když chodily do škol u nás. Učitelka na ně byla také hodná a trpělivá. I když neuměly anglicky, po odjezdu z ČR, dnes tímto jazykem mluví plynule. Jedna ze starších neteří nastupuje na střední školu a učivo zvládá dobře. Všimla jsem si, že ulice Londýna jsou plné lidí různých národností. Vedle čínské restaurace najdete restauraci indickou a naproti mají krámek Turci se zeleninou. V čínské restauraci mezi sebou mluvili ve svém rodném jazyce, ale s námi hosty se domlouvali anglicky, byli usměvaví a zajímalo je, jaké jsme národnosti a jestli se nám u nich líbí a chutná nám jejich jídlo. Když jsme řekli, že jsme z Česka a Romové, tak se dál usmívali a vůbec neměli potřebu nás hlídat, aby jsme neokradli jejich hosty, jak se to děje mnohdy u nás. Národnosti žijící tam se navzájem respektují. V tomto případě by se dalo hovořit o kulturním relativismu, kdy se jednotlivé kultury nesrovnávají a nehodnotí se jako nižší či vyšší, lepší či vyspělejší, ale žijí vedle sebe v kontextu celé kultury. Takže v obchodě najdete vedle anglické prodavačky, prodavačku tureckou a nikdo se nad tím nepozastaví, protože jiné národnosti žijící v Anglii jsou nedílnou součástí tamní společnosti.

Právě v tomto období jsem měla možnost vidět několik akcí, které mě opět donutily zapřemýšlet si, v jaké společnosti žiji a jakým způsobem se tato společnost mění. V době, kdy se celá Praha a naše bezpečnostní síly připravovaly na obranu demokracie a k potlačení neonacismu, který si zamanul pochodovat pražským židovským městem se právě v Praze konal Festival rozmanitosti – Dialog kultur 2007. Pětidenní festival, který pořádaly společnosti Člověk v tísni a Multikulturní centrum Praha, si kladly za cíl upozornit na šest základních typů diskriminace (diskriminace na základě pohlaví/genderu, věku, sexuální orientace, rasy a etnického původu, zdravotního postižení nebo náboženství a víry). Dále představil život a práci řady etnických a sociálních skupin a umožnil lidem různého věku, pohlaví, etnicity, vyznání a zdravotního stavu pracovat společně na projektech, seznamovat se a poznávat jiné kultury, přemýšlet o životech těch druhých a diskriminaci obecně a také trávit spolu chvíle volna. Prostor pro společné aktivity tak symbolizoval svět, ve kterém nedochází k diskriminaci a kde je nejdůležitější individuální identita, jinakost, rozmanitost a dialog.

Festival začal ve středu 7. listopadu a trval do neděle 11. listopadu v paláci Lucerna. Já a kolegyně jsme se zúčastnily slavnostního zahájení vernisáží výstavy Dokumentární fotografie a diskriminace a projekcí dokumentárního filmu Dvě matky a otec.

Kromě projekcí dokumentárních filmů a sociálních spotů se v průběhu pěti dnů uskutečnila řada worskshopů (možnost vyzkoušet si jaké je to být nevidomým či být na vozíčku), tematické fotografické výstavy (cyklus „Člověk a stáří“ Jindřicha Štreita, soubory ze soutěže Dokumentární fotografie a diskriminace), koncerty (HaChucpa, the Tap Tap, Pio Squad, Reskata a další), soutěže (polévková soutěž zástupců menšin a cizinců/ek), multikulturní odpoledne pro děti, literární maraton (Svatava Antošová, Alexandra Berková, Petr Haken, Vladimír Oláh a další), „živá“ knihovna, divadlo (divadelní soubor Rozkoš, Mamaya Papaya) a další aktivity. Karneval rozmanitosti – Dialog kultur 2007 bude probíhat v Paláci Lucerna a v přilehlých pasážích.

Rok 2007 byl Evropskou komisí vyhlášen jako Evropský rok rovných příležitostí pro všechny a festival bude probíhal v rámci Týdne rovnosti.

Jako první mě zaujala výstava Dokumentární fotografie a diskriminace, která se konala v prostorách Paláce Lucerna. Zaujalo ji mnoho lidí, takže tam nebylo možné projít. Ale obě jsme byly trpělivé a fotografiím jsme se dostaly. Na fotografiích bylo možné zapřemýšlet nad životy lidí, kteří byli různým způsobem v naší společnosti odsunuti na vedlejší kolej. Do života jim vstoupily sociální či zdravotní bariéry aniž by to většina z nich zavinila. Každý procházel a diskutoval a v tu chvíli mě napadlo, jakým způsobem zužitkují tyto poznatky a jak sami přispějí k tomu, aby naše společnost vnímala každého rovnocenně. Mně nejvíce zaujaly fotografie, které zobrazovaly život rodiny Kandráčových.Fotograf Jiří Doležel zdokumentoval život romské rodiny vystěhované na Jesenicko.

Jak už jsme se zmínili, také Praha hostila Festival rozmanitosti. Jeho součástí byla výstava s názvem Dokumentární fotografie a diskriminace. Vítězem se stal fotograf Jiří Doležel, který nafotil život rodiny Kandráčových. Ta byla v loňském roce odsunuta ze Vsetína do zoufalých bytových podmínek na Jesenicko. A tak jsme společně s Mariií Vrábelovou pozvaly Jiřího Doležela k mikrofonu a ten nám řekl:

„Já jsem vlastně sledoval tu kauzu průběžně.“

Jaký jste toho měl dojem, když jste fotil?
„Z Kandráčových velmi pozitivní. Ale na druhou stranu jsem měl velmi negativní nebo nedobrý pocit z toho, co se jim stalo, jak to všechno proběhlo a jak to probíhá dál.“

Vlastně jste fotil bídu, to jste si uvědomoval?
„To jsem si uvědomoval, ale také jsem si uvědomoval to jejich pozitivní naladění, takže tam jsou v podstatě dvě roviny.“

Víte o jejich situaci teď v současné době?
„Stará Červená voda leží na hranicích s Polskem. V současné době je tam obrovská nezaměstnanost, neutěšená sociální situace. V domě Kandráčových je plíseň, a tak děti bývají často nemocné, protože je tam hrozná vlhkost. Takže nic moc.“

Když jste probíral fotografie, proč jste zvolil zrovna tyto a poslal je do soutěže?
„Já jsem původně vůbec neměl v úmyslu tuto soutěž obesílat, protože jsem se do toho pustil až v červenci a já nemám ve zvyku dělat projekty v rychlíku, takže tomu dávám čas až ta časosběrná kolekce dozraje. Ale pár dnů před uzávěrkou této soutěže mi to nedalo, sednul jsem k počítači a začal jsem se v nich probírat, a tak se mi tam vystrukturoval tento soubor. A když jsem si jej párkrát prohlížel, tak jsem uznal, že není až tak špatný, a tak jsem jej poslal a vyhrál.“

Postižená rodina se vernisáže také zúčastnila a Marie Vrábelová oslovila Žofii Kandráčovou.
„Když vidím tady ty naše fotografie, tak z toho mám špatný pocit. Stydím se za to, protože vidím, kam nás ten Čunek deportoval. A já nevidím důvod, proč bychom se neměli vrátit tam, odkud jsme přišli, tam, kam patří moje děti.“

Vy jste byli vystěhováni ze Vsetína už před rokem. Co se změnilo za ten rok?
„Za ten rok se nezměnilo vůbec nic. Je to čím dál tím horší. Děti jsou tam stále nemocné, nemůžou si tam zvyknout. My jsme také pořád nemocní. Ten celý barák je pro naše děti neobyvatelný a nehygienický.“

Co se na tom baráku změnilo? Je tam vlhkost, která jistě postupuje dál a dál.
„Ano, to se akorát zhoršilo, protože ta vlhkost postupuje dál a dál, víc a víc. V tom baráku natož v tom pokoji se zkrátka nedá žít. Ty děti tam nemůžou spát. Pro mě je ten barák zbořeniště.“

Chodí děti do školy?
„Dvě holčičky tam chodí do školky. Máme to daleko 1 nebo 2 kilometry, někdy jedeme autem, ale když manžel není doma, tak chodíme pěšky.“

A můžete investovat do oprav toho baráku?
„Ne, nemůžeme, protože na to nemáme finance.“

Lidé tady chodí kolem těch fotografií a třeba si řeknou, jak tady v tom můžou bydlet. Jaký je to pro Vás pocit?
„Ať to vidí celý svět, kam nás ten Čunek hodil, jak my žijeme. Všichni, celý okres, se za nás stydí. Tak ať s za to stydí i ten Čunek za to, kam nás dal.“

Tak reagovali Kandráčovi, kteří do pražské Lucerny přijeli z Jesenicka. Jak se jim bude žít dál v naší společnosti je v následujících měsících možná i letech na nich. Možná se jim podaří vrátit do rodného Vsetína, odkud je vyhnala souhra okolností živená předsudky společnosti. Mnozí to viděli jako skvělé řešení „romského problému a ti druzí to vnímali jako sprostou deportaci a porušování lidských práv. Realita je ta, že rodina je nešťastná a navíc zadlužená nevýhodným úvěrem.