Násilí a tresty ve výchově

Dítě se rodí do života poměrně chudě vybavenými vrozenými vzorci chování, o to více je vrozeně schopno adaptovat se na podmínky, v nichž od narození žije a učit se všemu, co pro svůj život potřebuje. Přirozeným rámcem pro toto učení je rodina a to, čemu se dítě naučí je v podstatě určováno působením a vlivem rodiny. Rodina dává dítěti pocit bezpečí a je citově velice závislé na rodině. Rodina obecně vzato, dává dítěti určité návyky a působí na vytváření představy dítěte o sobě samém. Dítě je na své rodiče ve všem odkázané, proto je kvalita rodinné péče o dítě rozhodující v jeho vývoji a následné utváření samotné osobnosti.

Obecně míníme rodinou takové prostředí, kde je dítě milováno, především matkou. Přesto se v reálném životě setkáváme s rodinami, kde nejsou děti milovány a zahrnovány láskou, ale to naopak trpí, v horším případě je týráno. Mě osobně velice zajímá co vede rodiče k tomuto chování, respektive týrání dětí. Proč své dítě vlastně fyzicky či psychicky týrají? Začala jsem se o tento vážný problém trošku více zajímat a vlastně i psát tuto moji práci. U takovýchto rodičů, dá-li se jim takto říkat, může být jako jedna z příčin porucha osobnosti, jejich psychický stav nebo špatné sociální podmínky atd. Dále jako jednu z příčin bych určitě poukázala na partnerský vztah mezi rodiči. Jestliže si rodiče vzájemně nerozumí, ubližují si nebo se dokonce fyzicky napadají, má to také samozřejmě velký dopad na dítě a jeho psychiku. Další možnou příčinou je nedostatek lásky,citu, které dítě velice potřebuje. Jestliže toho se mu od rodičů nedostává nebo jen od jednoho z rodičů, který si to třeba ani neuvědomuje, je to vlastně také týrání a vůči dítěti citové zanedbávání. Může se také jednat o rodinu, ve které hraje velkou roli alkohol, drogy atd.

Vlastní zkušenosti, které má dítě z dětství, jsou velice podstatné v jejich pozdějším chování k vlastním dětem. Již mnohokrát jsem se setkala s rodiči, kteří mi na své chování k dítěti odpověděli, že oni byli také trestáni a nijak jim to neublížilo. Způsob chování k dítěti určují také sociální podmínky, v nichž rodina žije. Mnozí rodiče zanedbávají své děti, jelikož jsou časově vytíženi, a tak vlastně nemají na dítě čas. Jejich kariéra je pro ně vším. Vztah rodičů k sobě navzájem je také velice důležitý. Je častou příčinou negativního chování k dítěti. Rodiče si vlastně přes dítě řeší své problémy. Dítě je vtahováno do sporů svých rodičů, a tak se stává takovým prostředníkem mezi rodiči. Rodiče si vylévají vztek na dítěti, které třeba patří partnerovi. Nakonec záleží i na tom, jak bylo dítě počato, jestli bylo chtěné či nechtěné. Tyto okolnosti také velice ovlivňují chování rodičů k dítěti. Fakt, že bylo dítě příčinou manželství, z něj může učinit terč nevraživosti jednoho z rodičů, (zvláště toho, který byl přinucen). I samotné dítě může být příčinou jeho týrání. V takovémto případě se jím stává, protože je absolutně bezmocné, závislé a slabší. Neříkáme ale, že rodiče musí být zrovna sadisti, ale stačí jen, že je dítě po ruce a hned je na kom vylít si vztek. Podobné chování může být i na delší dobu, pokud rodič dává dítěti za vinu, že mu jakýmsi způsobem překazil něco, co chtěl udělat nebo se mu dokonce jeho příchodem na svět změnil život. Už jsem se zmiňovala o nechtěných dětech, které rodiče chápou jen jako přítěž a závazek, který si byli nuceni na sebe vzít.

Teď bych chtěla zmínit typy dětí, které nějakým způsobem své rodiče provokují. Jsou to děti, do kterých rodiče vkládaly nebo vkládají své většinou nerealizované předpoklady, a nebo proto, že jsou postižené. Postižené dítě je ale vždy velikou zátěží v rodině. Ne všichni rodiče se dokáží vyrovnat s tím, že mají zdravotně postižené dítě. Vždyť každý určitě máme představu o tom, jak by mělo naše miminko vypadat. Pak najednou přijde na svět postižené dítě, a když je potom o něco starší, rodiče mu dávají najevo, že nesplňuje to, co vlastně chtěli, a tak ho zavrhnou. Je velmi důležité uvědomit si, že většina následků fyzického týrání dětí vlastními rodiči není dáno tím, jak tyto rodiče trestají, a v jaké míře, ale na tom, jakým způsobem bylo nebo je dítě trestáno. Fyzické násilí se projevuje nejčastěji přehnaným tělesným týráním dítěte. Často jsem vídala, jak bylo dítě např. kopáno nebo jak jím bylo cloumáno. V mnoha případech ale nejde už o trest, ale samotné zacházení s dítětem jako běžným způsobem. Takové chování může znamenat, že samotní rodiče jsou k sobě hrubí. Sexuální násilí a zneužívání dítěte je také fyzické násilí. Jejich negativní důsledky jsou všude velice závažné. Psychické násilí se projevuje především slovně. Dítě je rodiči podceňováno, zesměšňováno apod. Psychické násilí však může mít také podobu citového vydírání, kdy rodiče dávají dítěti najevo pocit viny a vyžadují vykoupení této viny. Psychicky dítě strádá rovněž v rodině, kde nemá základní psychické potřeby. Především pocit neuspokojování citového přijetí, lásky, bezpečí atd. Tohle všechno může vést k narušení osobnosti dítěte. Psychická deprivace se týká rovněž potřeby dosáhnout určitého sociálního přijetí a potvrzení vlastního sociálního významu. Zesměšňování dítěte, odmítání uznat jeho přednosti a zdůrazňování chyb, způsobuje sociální deprivaci dítěte.

Tohle téma jsem si vybrala záměrně, jelikož jsem sama matkou tří dětí, a nikdy bych svým ani cizím dětem nedokázala ublížit. Představa, že dítě leží zbité nebo od krve někde v koutě mě prostě hrozí, a proto jsem se chtěla o takovýchto rodičích zmínit a ukázat, jak to ubližuje těmto dětem. Velice Vám děkuji, že jsme mi naslouchali nebo si práci přečetli.

S pozdravem Irena