Kateřina Hörlová

DOUČOVÁNÍ ADÉLKY, 5. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

19. 10. 2009 – domluva na doučování

Přijde mi otevřít Adélka – 10 let, 5. třída. Když vejdu do bytu, maminka mě uvítá a uvede do kuchyně. Tatínek je v pyžamu, sedí v kuchyni, kouří. Maminka chystá čaj, je velice příjemná. Ptá se, co ještě chci, co mi může nabídnout. Pracuje na základní škole a práce s dětmi je pro ni velice časově náročná. Musí si navíc ještě dodělat školu.

Adélka je ve škole velice šikovná, ale teď začíná mít prvním rokem němčinu, tak maminka chce, aby jí s tím ze začátku někdo pomohl, protože začátek je velice důležitý. Domluvíme se na hodině za 14 dní.

4. 11. 2009

Maminka je opět velice vstřícná. Uvaří čaj, na stole v Adélčině pokoji už stojí nalité skleničky minerálky a v misce sušenky. Až na záchod v celém bytě vůbec není cítit kouř, což je pro Adélku určitě dobré.

Začínáme domácím úkolem z matematiky – sčítání pod sebou. To Adélce moc jde. Prý to dělali už ve 3. třídě, takže je v tom zběhlá. Nezabere nám to proto téměř žádný čas. S touto látkou z matematiky Adélka vůbec nepotřebuje pomoct.

Přejdeme na němčinu, kde už je to horší. Hodně si plete čísla, ze začátku jí to nejde. Barvy také opakujeme. Problém má s výslovností. Z angličtiny je zvyklá na změkčené R, což v němčině není. Neustále ji proto musím opravovat. Přejdeme na základní fráze jako je „Jak se jmenuješ? Kde bydlíš? Odkud pocházíš?…“ Pletou se jí tázací zájmena – kde, jak, odkud…

Po chvíli jí to ale začne jít. Stále dokola opakujeme čísla, tyto fráze a barvy. Udivilo mě, že ve škole ani nedělali časování sloves a už se učí věty. Vysvětlila jsem jí proto zhruba základy, množné číslo atd. Na němčině jsme strávily dost času, Adélka si jí vůbec není jistá, opakujeme pořád dokola. Asi to je i tím, že ji podle mě němčina na rozdíl od angličtiny vůbec nebaví.

11. 11. 2009

Ze začátku zopakujeme němčinu, je to o trošku lepší, ale je potřeba to znovu procvičit. Strávíme nad tím proto chvíli čas.

Němčiny už bylo dost, a proto jsme přešly na angličtinu, která Adélku baví podstatně více. Chtěla jsem, aby neustále mluvila anglicky. I když něčemu nerozumí, ať se zeptá anglicky. Na to ale asi nebyla zvyklá, takže se neustále ptala a mluvila česky. Bavily jsme se o tom, co jí baví, co ve škole, jaké má kamarádky atd. Všude v pokoji má Adélka plakáty z High School Musical, tak jsem chtěla, aby mi popsala děj. To jí ale moc nešlo. Každopádně na pátou třídu je její angličtina dobrá. Všechno ještě dopilujeme.

18. 11. 2009

Adélka byla dlouho nemocná, a proto musí ve škole spoustu věcí dohánět. Během její nepřítomnosti ve škole děti opakovaly v angličtině slovíčka, která se týkají rodiny. Proto jsme se tedy také učily rodinné příslušníky. Nejprve jsme Adélce všechna slovíčka řekla v češtině i angličtině a poté jsem jí dávala krátké věty typu „Moje maminka se jmenuje Jana. Mám dvě sestry, ale nemám žádného bratra.“ Bylo zde pár slovíček, které si nemohla zapamatovat, ale to je jen otázka opakování.

Jako druhá na řadu přišla matematika. Sčítání pod sebou jí sice jde, ale v násobení, dělení a odčítání má mezery. Stačí ovšem jen připomenout, v čem dělá chybu a zbytek už dopočítá správně. Hodně času nám zabrala slovní úloha. Adélka ji vůbec nechápala, nevěděla, co se po ní chce. Proto jsem jí slovní úlohu převedla na jiný příklad. Podle mého názoru ji jen velmi mátla vysoká čísla – miliony, protože když jsem jí uvedla příklad, kde byly jen stovky, neměla s tím větší problém. Dlouho trvalo, než jí to bylo trochu jasnější. Ani při odchodu jsem si nebyla jistá, jestli to úplně pochopila. Učím ji dělit čísla desítkami a stovkami. Jde to jednodušeji, než si to psát složitě pod sebe. Chvíli trvá, než to pochopí, ale snad jí to usnadní práci.

Na konci jí napíšu na papír česky slovíčka. Jde mi o to, aby je neuměla jen vyslovovat, ale i psát. Ve výslovnosti ji musím také často opravovat, což je ale v tomto věku běžné. Divím se, že píše s chybami i slovíčko „otec – father“. Podle mě je to jedno z nejzákladnějších a děti by ho měly umět mezi prvními. Slovíčka Adélce opravím a naše dnešní doučování je u konce.

25. 11. 2009 – doučování odpadá

Dopoledne mi Adélčina maminka volá, že hodina musí bohužel odpadnout, protože je ten týden toho na ni moc a nestíhá. Velice se mi za to omlouvá. Já to samozřejmě chápu a přesouváme doučování na příští týden.

2. 12. 2009

Ze začátku zase zopakujeme anglická slovíčka, která se týkají rodiny, protože jen tak se to Adélce vryje do paměti. Poté procvičujeme věty s „there is“ a „there are“, v čemž není žádný problém. Následují dny v týdnu. Podíváme se na to, jak se píší, že je na jejich začátku vždy velké písmeno a že se pojí s předložkou „on“. Zdá se, že angličtinu Adélka chápe velice dobře. S němčinou je to nesrovnatelné.

Nechci je dnes ale němčinou zatěžovat, a proto ještě chvíli pokračujeme v angličtině. Děláme úkoly na doplňování otázek typu „Is this a pencil? No, it isn’t.“ Jediný problém má Adélka s tím, že si plete jednotné a množné číslo, ale většinou se po přeřeknutí ihned opraví.

Po angličtině se vrhneme s Adélkou na matematiku. Zase pár dní chyběla ve škole a nechápe dělení dvojciferným číslem, což paní učitelka nejspíš vysvětlovala během její nepřítomnosti. Tyto příklady jdou mnohem pomaleji než již zmíněné sčítání, což je pochopitelné. Po pár příkladech se ale zdá, že to Adélce začíná být jasnější.

Ke konci doučování se začneme bavit o filmu Stmívání, který zrovna běží v kinech. Do pokojíčku za námi přijde i maminka, která na filmu v kině s Adélkou byla a obě jsou z něho nadšené. Asi dalších patnáct minut si povídáme a smějeme se. V rodině se tedy cítím velice dobře. Ve dveřích se ještě narychlo naučím, jak se romsky řekne „Jak se máš?“ a musím jít. Škoda, že tuto frázi po pár metrech zapomenu..

9. 12. 2009

Minule jsme zanedbaly němčinu, a proto to musíme dohnat. Adélka má nějaké úkoly ze školy, a proto se do nich rovnou pustíme. Do cvičení má psát, kdo kde bydlí. V tom až tak velký problém není. Těžší to ale začíná být v okamžiku, kdy Adélku začnu zkoušet ze slovíček. Pár jich ví, ale když se dostanu k W-otázkám (wo, wer, woher, was, welcher, wie), začíná nám krušná chvilka. Zabere nám spoustu času, než se v těchto šesti slovíčkách začne Adélka alespoň trochu orientovat. Neustále se jí pletou. Snažím se jí dávat rady, co si má pod kterým představit – například u slova „jak“ by se jí měla hned vybavit fráze „Jak se máš?“, kterou zná už nazpaměť. I to ale moc nepomáhá. Nakonec to ale přece jen nějak zvládneme a je vidět jakýsi pokrok.

Další cvičení je doplňování dialogu. Zopakujeme přivlastňovací zájmena mein, meine, která se už učila a potom jdeme na samotné doplňování do textu. Zároveň po Adélce chci, aby věty četla nahlas. Výslovnost se jí trošku zlepšila. Další cvičení je dost podobné – doplňování členů rodiny k mein/meine. S tím už si Adélka dokáže docela dobře poradit, i když jsou jí některá slovíčka ještě neznámá.

Nechce se mi končit němčinou, a proto si na závěr zahrajeme „hru“. Po podlaze jí za sebe rozestavím několik papírů. Adélka si stoupne na začátek a já jí dávám opět slovíčka týkající se rodiny, která mi má Adélka říct v angličtině. Za každé správné slovíčko se může posunout dopředu, za špatné se vrací nazpět. I když je to jakási forma učení, dobře se u toho obě bavíme. Potom jdu domů s pocitem, že má Adélka dobrou náladu a není tím doučováním znechucená.

Nikdy jsem se více nebavila s Adélčiným tatínkem, vždy jsem se na všem domlouvala s maminkou.