Pondělí, 4. 8. 2008
Časně ráno se setkáváme s dr. Dumbou. Ten nám podepisuje inzerát na výběr kandidátů pro podzimní pilotní kurz pro první místní potenciální pedagogy centra. Inzerát pak jeho lidé, za naší počáteční drobné asistence, rozvěšují a dávají na strategická místa města.
Po deváté hodině přichází zástupce pana Labãa, pan Sérgio. S ním jdeme na Ředitelství péče a znovuzařazení do společnosti. Hlavní představitelku tohoto oddělení provinční vlády akorát zastihneme ve dveřích jejího sídla při odchodu na další jednání. Domlouváme se na jedenáctou hodinu; pokud by sama nestihla přijít, budeme rovnou zavedeni k ředitelce sirotčince. Po jedenácté hodině nás už paní ředitelka sirotčince, pozoruhodná dona Alda, provází po svém království. Do areálu spadá i školka pro čtyř a pětileté děti. Těch je přes tři sta. Samotných chovanců sirotčince nejrůznějšího věku je momentálně šedesát devět. Pod vedení dony Aldy spadá i komunitní centrum, kde např. probíhají různé kurzy pro mladé (počítačový kurz, kurz šití, kurz stříhání vlasů aj.). Dojednáváme s ní, že hned od zítřka tam s dětmi a mládeží začneme pracovat. Každé úterý a pátek od devíti hodin do dvanácti a od dvou do pěti hodin.
Cestou ze sirotčince náhodně potkáváme jednoho z bratří Marištů, domlouváme s nimi schůzku na dnešní čtvrtou hodinu. Poté ještě jdeme k sestře Regině, jež má na starosti sportoviště v areálu naproti domu Člověka v tísni. Tamní hřiště bychom si chtěli na určitý počet hodin týdně pronajímat. Donu Reginu však doma nezastihujeme, setkání se odkládá na půl druhé. Cena za hřiště nás nemile překvapí: nejprve $ 70 za den, vzápětí $ 50, ale pouze na část dne. Poděkujeme, a že dáme vědět… (Nedáme! A pokud ano, tak jedině ze slušnosti.)
Setkání s Marišty začíná až v půl šesté v jejich sídle. Přinášíme jim dvě špatné zprávy. Jednak že centrum se opravdu nyní nemůže jmenovat podle nich, jednak (zlá zpráva především pro nás) že čeští manželé bydlící v domku u Marištů po pěti letech rušného angolského soužití upřednostňují poklidné soukromí bez dalších spolubydlících. Naše honba za bydlením (a provizorním centrem) pokračuje tedy dál. Show must go on!
Úterý, 5. 8. 2008
Natěšení na děti jdeme na devátou do sirotčince. Jenže dnes bohužel (alespoň pro nás bohužel…) oficiálně začíná předvolební kampaň. Je tedy neoficiálně vyhlášen státní svátek, nebo minimálně den pracovního klidu. Převážná část lidu se zúčastní předvolebního mítinku vládní strany MPLA. Město je oděno do červené, černé a žluté (pěticípé hvězdy). Lid zdarma dostal trička, čepice, vlaječky. Díky tomuto nečekanému volnu se vrháme na šest banánových krabic plných nejrůznějších výtvarných pomůcek, papírů, učebnic, her atd. Po zhruba šesti hodinách třídění, mytí a ničení pozůstatků po myších před námi stojí tři čisté, vytříbené krabice. V rámci odpoledního odpočinku jdeme k zemědělcům a s nimi předběžně domlouváme přednášky o pedagogice pro učitele jejich střední školy.
V podvečer nám Veronika přináší dobrou zprávu, nový tip na bydlení. Sedáme do auta a vyrážíme k právě rekonstruovanému domku. Ten i jeho umístění (ve středu města) se nám zamlouvá. Majitel však požaduje nájemné šest měsíců dopředu, aby v rychlosti dokončil úpravy domu. Vzhledem k tomu, že v současnosti tu jsou nájmy nemalé, definitivní rozhodnutí odkládáme na příští den.
Středa, 6. 8. 2008
Dopoledne se věnujeme přípravám na naše první vyučování angličtiny v sirotčinci, které je výjimečně posunuto na středu kvůli včerejší rušné předvolební kampani. Pořádně se posilníme místním vařeným kuřetem s rýží a vyrážíme. Ačkoliv máme s výukou začít ve dvě hodiny, děti se pomalinku trousí tak, že začínáme až o půl třetí. Necháváme je svobodně si zvolit svého učitele. Ke Kláře se nahrnuli samí mladíci ve věku šestnáct až dvacet tři let. Vlastimilovi zůstali ti mladší spolu s několika málo děvčaty. V obou případech se jednalo o začátečníky. Vlastimilovi žáci měli výhodu v tom, že jim vše bylo vysvětlováno v portugalštině. Ti Klářini byli rovnýma nohama hozeni do výuky v angličtině, ale naštěstí se obě strany maximálně snažily o porozumění a hodina tak mohla v klidu probíhat.
Po výuce, nadšeni a plni dojmů, se vydáváme za majitelem domu, který jsme včera navštívili. Dům si znovu prohlížíme, tentokráte za světla, a dojednáváme s donem Aurelianem Franciskem podrobnosti a podmínky pronájmu. Don Aureliano je ve všem nanejvýš vstřícný, a tak se zdá, že nic nebrání tomu, abychom dům pronajali. Vzhledem k tomu, že rekonstrukce domu ještě není dokončena a on momentálně nemá finance na to, aby dům mohl opravit, zaplatíme mu nájem dopředu na tři měsíce (říjen, listopad, prosinec). Do té doby asi budeme muset zneužívat vstřícnosti Člověka v tísni, pokud s tím oni samozřejmě budou souhlasit (předběžné svolení již máme). Večer se tedy ještě jednou tážeme Ivy, Vladimíra a Veroniky, zda by bylo možné u nich další měsíc pobývat, a vysvětlujeme jim důvody. Oni bez problémů souhlasí.