Čtvrtek, 14. 8. 2008
Dnešek jsme pojali jako úřední den. Chvíli po snídani vyrážíme s připravenými dopisy potřebnými k prodloužení víz za dr. Dumbou do jeho úřadu. Zastihujeme ho ve dveřích, přijít o chvilinku později odjel by do Luandy a my bychom se s ním mohli sejít až za týden. Poté nakupujeme bloček s doklady, které je nutné mít u sebe, chcete-li cokoliv koupit (v obchodech jen výjimečně vedou paragony, většinou však doklad nedostanete – české účetní by zde zažívaly peklo).
Ve dvanáct hodin zveřejňujeme výsledky konkurzu. Vybrali jsme dva z kandidátů. Ostatním jsme poděkovali a doporučili jim, aby se v budoucnu, budou-li mít zájem, přihlásili na jiné z našich kurzů.
Večer se dozvídáme neradostnou zprávu, jež nám znovu dává pocítit stálou přítomnost už poměrně dávno (šest let) skončivší války. Před týdnem v pátek, v den, kdy jsme jeli do Cuemby, na místě, kde Číňani staví nový most přes řeku Kwanzu a kudy jsme chvíli předtím projeli, dva čínští dělníci narazili na minu. Jednoho to roztrhlo vejpůl, ten nepřežil, druhý přišel „jen“ o jednu končetinu. Pochopitelně pracovali na území, které již údajně bylo bezpečné, odminované.
Pátek, 15. 8. 2008
Dopoledne vyrážíme do sirotčince, kde trávíme téměř 3 hodiny. V první části se věnujeme kreslení s dětmi. Vezmeme-li v úvahu, že za rok budou tyto děti nastupovat do školy, jejich připravenost je pramalá. Většina z nich má špatný úchop tužky, ruku nemají dostatečně uvolněnou na to, aby mohly kreslit nebo psát. Jediné, v čem jsou opravdu výborné, je pohyb, říkanky a zpěv. Za jejich nedostatky stojí především velký počet dětí ve třídě (v místnosti ani ne 4 krát 4 metry je vměstnáno téměř 50 dětí), ty mají na starost dvě učitelky. Jedna z nich se jmenuje Marta, je to rázná paní středního věku, která se na nás sice pořád usmívá, ale na děti spíše jen křičí. Inu, pořádek musí být.
Po ukončení práce s dětmi nás Marta bere do domečku ze dřeva a vlnovky, kde mají třídu pro výuku dětí. Je to nevelká, tmavá místnost s tabulí a několika lavicemi. Ukazuje nám i sešity, které děti používají na kreslení, jednoduché matematické úlohy apod.; tyto sešity se pak dají učitelům v první třídě, aby věděli, jak na tom dítě je. Z některých kreseb je patrné, že je vyhotovil dospělý a dítě je jen pastelkou počmáralo (o vybarvení se moc hovořit nedá), objevují se tu i hlavonožci, ale občas jsou obrázky obstojné, individualita dětí naštěstí úplně potlačována není.
Po obědě a přípravě na výuku se zase vracíme do sirotčince, kde se věnujeme výuce angličtiny starších dětí a dospívajících. Unaveni odcházíme domů.
Dnes rovněž začínají oslavy sedmdesátého třetího výročí založení města Kuito.
Víkend, 16.—17. 8. 2008
Nikterak megalomanské oslavy založení města pokračují, což pociťujeme především na stálých výpadcích proudu, neboť ten je směrován do ohniska oslav.
Přijíždí mladý architekt Luděk, pracující pro Člověka v tísni v Cuembě a okolí. S ním probíráme plán našeho centra a konkrétní pokroky na staveništi. Snaží se nás uklidnit, že centrum zas tak malé nebude (průměr největší místnosti v budově je šest metrů).
Pondělí, 18. 8. 2008
I dnešek byl především úřednický. Hlavním cílem bylo vyřídit prodloužení našich víz. To se nám po nemalých komplikacích nakonec nepodařilo. Nicméně přiblížili jsme se značně. Prý zítra ve čtrnáct hodin.
Rovněž jsme opět navštívili naše budoucí bydliště. Na rekonstrukci domu se poměrně pilně pracuje, už je zavedena elektrika, zhotoveny rámy pro stropy, nakoupeny krásně hladké dveře. Pan budoucí domácí je fajn. Osmělil se nás požádat, zda bychom mu z České republiky nepřivezli pořádné digitální rádio. Že už měl jedno od Číňanů, ale to že nic nevydrželo. Stejně prý jako boty. Sim, sim, to známe… Nutno podotknouti, že rádio si chce zaplatit, nejedná se o žádný bakšiš, nic takového…