Rodina
Zajímavé je, že zde ani rodinné vazby nejsou tak pevné a tradiční, jak bychom předpokládali. Ani třeba rodinu na společné procházce, ve městě nebo na trhu na nákupech, jsme zatím neviděli.
Kvůli promiskuitnímu chování a téměř neexistující prevenci lavinovitě vzrůstá počet lidí s AIDS. Přestože kondomy jsou běžně dostupné v lékárnách, hormonální antikoncepce je dokonce zdarma, místní obyvatelé o jedno ani druhé nejeví zájem. Neoficiální zdroje (a jiné zde ani nejsou) říkají, že každý třetí Angolan je HIV pozitivní. Bude to znít možná tvrdě, ale dá se s mírnou nadsázkou říct, že to místním obyvatelům ani nevadí. Po několika stoletích nadvlády Portugalců a po nedávno skončené čtyřicetileté válce se jejich pohled na hodnotu lidského života změnil. Navíc tu délka lidského života jen málokdy přesáhne 45. rok, takže u nemocného nemusí choroba ani propuknout, nebo se ani neobjeví následky. Tím nechci vysoké procento HIV pozitivních i jiných nemocí nějak zlehčovat, uvědomuji si rizika i ztráty, které přináší.
Děti se o svoji zábavu a často i živobytí starají samy. Nebývá je vidět s rodiči, jen miminka nosí ženy uvázané v šátku na zádech a s tím živým batohem vykonávají různé práce. Na hlavě nosí těžké nádoby se zbožím, celé dny tráví společně na rozpálených ulicích, a když je třeba jen si přehodí dítě dopředu a za chůze ho nakojí. Jen co je to možné, postaví se děti na vlastní nohy. A tím myslím nejen to, že už není třeba, aby je maminka nosila na zádech – okamžitě zapadnou do party starších dětí a sourozenců, kteří se o ně spolehlivě postarají a také začnou pracovat. Sotva chodí, už nacvičují ladnou chůzi s lavory plnými vody na hlavě, další typicky dětskou prací je prodávání igelitových tašek na tržištích a ulicích a často také žebrota. Přes povinnosti a zodpovědnost, která je jim naložena, z našeho evropského pohledu předčasně, však africké děti zůstávají stejně hravé a veselé.
Blázni
Důsledky války jsou znát kromě rozstřílených domů i na lidech. Na ulicích se setkáváme s válečnými invalidy, většinou jde o amputaci dolní končetiny – následky už zmiňovaných nášlapných min – nebo s lidmi s nejrůznějšími deformacemi těla. Kromě toho ale jsou ve městě lidé, kteří válku psychicky neunesli a jako obranu si vytvořili vlastní svět. Nejde jen o vzpomínky na válku samotnou a bolest spojenu se ztrátou příbuzných. Někteří se projevují agresivně a ohrožují tak své okolí, ale většina působí spíš smutně a zároveň komicky, skákání a tančení po silnicích, neustálé pošeptávání něco pro sebe, spiklenecké poslouchání rádia apod.
Zajímavosti
Mezi černými obyvateli tohoto města naši pozornost někdy upoutají tzv. albíni, tedy černoši úplně bez pigmentu, celí bílí, včetně vlasů a obočí… Místní jim přisuzují velkou inteligenci a nejsou ve společnosti diskriminováni, ale upírají jim právo na pohřeb a pravděpodobně je jen spalují.
Dalším, pro nás zajímavým zjištěním je fakt, že i přes temperament a neustálé povídání a pokřikování místních obyvatel, zde není zdravení a děkování běžné. Děkovat jsem snad neslyšeli nikoho a pro nás klasické pozdravení dobrý den (bom dia) je slyšet jen málokdy a většinou s prodlouženým pozdravem s větami, jak se máte apod. Navíc je zde zvykem, že první zdraví ten výše postavený, takže ne jako např. u nás žák učitele, ale naopak. Důvodem je jakási pokora a úcta před staršími a výše ve společnosti postavenými lidmi, tj. nesluší se důležitějšího otravovat, když on nechce.
Příště se můžete těšit na reportáž, ve které budeme popisovat naši práci v místní škole, kde doposud působíme. Přiblížíme vám podmínky, v jakých se děti učí, školu samotnou, které chybí lavice, okna, vodovod i učitelé.
Pokud budete mít otázky k tématu, obraťte se na e-mailovou adresu obal@centrum.cz nebo jitule.zakova@seznam.cz, budeme rádi.
Até logo!
Jitka a Ondra