Angolské školství
V Angole je základní škola sice podle zákona povinná, to ale neznamená, že tam opravdu všechny děti chodí. Pro některé je to úplně nemožné, ze zapadlých vesniček nemohou do školy docházet, nebo musí už od mala pracovat a pomáhat rodičům.
Situace v angolském školství je složitá, už jen proto, že děti do 15 let tvoří 70% obyvatelstva. Žáků, kteří by tedy měli navštěvovat základní školy, je obrovské množství, učitelů je samozřejmě nedostatek. Válka znemožnila lidem studovat, takže mnoho učitelů je nekvalifikovaných.
Učitelé chybí především na venkově. Tamější lidé jsou většinou negramotní a nemluví portugalsky, jen jejich jazykem umbundu. Vláda však už zahájila program na rozvoj školství a vzdělanosti na venkově, který dokázal do vesnických škol přivést několik tisíc nových učitelů. Prostředí vesnických škol je často improvizované, v lepším případě se učí například v kostele, někde však prostor pro výuku není vůbec. V rámci zmiňovaného programu, by si lidé v každé vesnici měli svépomocně za finanční podpory vlády, postavit vlastní školu. Dalším problémem vesnických škol je, že plat novým učitelům dorazí až po několika prvních měsících. Do té doby se o ně postarají vesničané, učitelé tedy pracují zpočátku jen za jídlo a nocleh.
V současné době probíhá reforma školství, která je naplánována do roku 2012. Hlavními cíly reformy je přejít ze čtyřleté povinné školní docházky na šestiletou, příprava pedagogů, rekonstrukce škol a výstavba nových, rozšíření nabídky středních vysokých škol.
V Bié, provincii asi se dvěma a půl miliony obyvatel, spravuje odbor školství Dr. José Francisco Dumba, který s námi spolupracuje a podporuje náš projekt. Od něj pocházejí i následující informace a čerstvá statistika z prvního trimestru roku 2006:
Zajímavé je porovnat, jak se vyvíjí angolské školství po válce. V roce 2002, kdy válka skončila, bylo v provincii Bié 157 414 studentů a žáků ZŠ, které vyučovalo 3 393 učitelů, zatímco v roce 2006 stoupl počet studentů na 825 259, s kterými pracuje 8 922 učitelů (obávám se, že ve statistice si nás čtyři nové ještě nestačili započítat). Jistě je skvělé, o kolik více lidí, dostalo šanci učit se a studovat, snadno si však lze také spočítat, že v současnosti na jednoho pedagoga připadá více než 92 studentů.
V Bié je celkem 1246 škol, z toho 1215 škol základních s nižším stupněm, 26 ZŠ s vyšším stupněm, 1 škola připravující studenty na univerzitu (obdoba našeho gymnázia) a 4 střední odborné školy. Univerzita zde není žádná, ale tady v Kuito funguje jakási odnož univerzity z vedlejší provincie Huambo, takže zde studuje několik set studentů obor psychologie / matematika.
V rámci základních škol, zde údajně existují i třídy pro děti se speciálními potřebami, do nichž chodí na 500 dětí. Fungují otevřené alfabetizační kurzy, které navštěvuje 33 614 lidí. Dospělí si mohou dodatečně dostudovat také nepovinnou 5. až 8. třídu ZŠ, o což projevuje v Bié zájem 37 425 lidí. Kurzy pro vzdělání učitelů navštěvuje 3000 lidí.
Škola
První organizace, se kterou jsme navázali bližší kontakty a uzavřeli něco jako slovní pracovní smlouvu, se stala místní základní škola. Escola Sao José de Cluny leží v centru města a bývala největší a nejmodernější školou ve městě. Říkám bývala, protože na ní válka zanechala rozstřílené zdivo, vymlácená okna a taky naprostou prázdnotu ve třídách – nejsou zde lavice, umyvadla, osvětlení… Vlastně nic.
Areál školy tvoří několik budov, velká zahrada a hřiště. Jenže z budov je zachováno jen vnější zdivo, takže se děti učí ve velkých holých místnostech, kde probíhá najednou výuka několika tříd. Chybějí tu i toalety, takže za poledního žáru to v okolí školy zrovna nevoní… Kdysi to tu však vypadalo luxusně, jak prozrazuje zahrada s okrasnými keři a soškami. Škola má i svůj bazén, který teď ovšem slouží za odpadkový koš a pochopitelně taky děsně smrdí. Nedávno se začalo s rekonstrukcí, vrácení školy do původního stavu však bude stát ještě spoustu peněz i času.
Ke škole je připojen i sirotčinec, kde žije 30 dívek, které přišly ve válce o rodiče. Učitelů je kritický nedostatek, takže se musí ve výuce improvizovat a hodiny často odpadají. Jejich vzdělání zdaleka nedosahuje potřebné úrovně a i nad metodami (např. používání rákosky) by český pedagog jen zakroutil hlavou. I přes to, že jde přece jen o alespoň z části vzdělané lidi, často se stává, že do školy prostě nepřijdou.
Celé zařízení spravují řád sester sv. Josefa z Cluny. Působí na nás s velice příjemně, kdykoliv je vidíme, tak mají dobrou náladu a pracují dlouho do noci. Kromě školy a sirotčince organizují různé akce pro veřejnost, např. kurzy vaření pro ženy, zpívání apod. Nás přivítali s otevřenou náručí, vychází nám v čemkoli vstříc a jen se bojí, že je brzy opustíme a budeme pracovat někde jinde.
A teď k samotné práci. Měli jsme v plánu na škole zorganizovat volnočasové aktivity. Např. nějaké kreslení, modelování, sportování, apod. Nakonec se ukázalo, že hlavní problém má škola s nedostatkem učitelů angličtiny, resp., že nemají ani jednoho. Moc jsme s takovou prací nepočítali, spíše jsme se těšili na výše uvedené volnočasovky a hlavně ani jeden z nás není v angličtině tak zběhlý, aby ji mohl vyučovat. Když jsme ale zjistili na jaké úrovni žáci jsou, že neumí doslova ani do pěti napočítat, s výukou jsme souhlasili. V prvních dnech nás šokoval interiér školy. Ve třídách není většinou nic, co by připomínalo třídu v naší republice, děti nemají na čem psát, sedí většinou na plastových židličkách, které si nosí denně z domu, na plechovkách nebo na cihle, kterou sebrali po cestě. Někdy chybí i tabule, takže píšeme na překližku, stěny jsou bez omítky, natož pak, aby ve třídách byla nějaká výzdoba nebo fotka prezidenta.
Dalším problém je velikost učeben a počet žáků v nich. V jedné třídě je minimálně 40 dětí – jenže v jedné místnosti se často učí najednou tři skupiny. Není slyšet nic, navíc většina místností nemá okna, takže doléhá ještě zvuk ze dvora či ulice.
Dalším problém je velikost učeben a počet žáků v nich. V jedné třídě je minimálně 40 dětí – jenže v jedné místnosti se často učí najednou tři skupiny. Není slyšet nic, navíc většina místností nemá okna, takže doléhá ještě zvuk ze dvora či ulice.
Učíme 12 tříd přibližně 6 hodin denně a dokonce i v sobotu, kdy dobrovolně přichází zájemci o výuku angličtiny. Máme třídy od páté do sedmé, které se navíc dělí podle písmen A až F, což je rozdělení podle věku. Máme například pátou třídu, kde věkový průměr je 9 (5.A) a pátou třídu, kde je věkový průměr 14 let (5.F). Čím jsou děti mladší, tím lépe se s nimi zpravidla pracuje. V třídách A – C je většina dětí, které začaly chodit do školy v šesti letech a naučili se normálně psát a číst. Ve třídách F však jsou třeba i osmnáctiletí žáci, kteří mají ještě s psaním problémy a nedokážou se soustředit ani zopakovat jednoduchou větu, protože začali chodit do školy příliš pozdě. Je také citelně znát to, že vzdělání pro dívky nebylo po mnoho generací důležité nebo jim bylo odpíráno, asi právě to hendikepuje dívky dodnes. Bystré žákyně jsou výjimkou. Většinou jsou holky ve třídách opravdu tupější a pasivní. Hodiny tráví čučením do prázdna, žvýkáním papíru a okusováním propisek. Nedokážou reagovat na otázky, svůj stud řeší tak, že si nacpou ruku do pusy a nechápavě mlčí.
Děti nejsou zvyklé pracovat samostatně. Co jsme si všimli v hodinách našich kolegů, snad jedinou používanou metodou je memorování. Všechny hodiny jsou stereotypně stejné a od první vteřiny mají přesný řád.
Děti nejsou zvyklé pracovat samostatně. Co jsme si všimli v hodinách našich kolegů, snad jedinou používanou metodou je memorování. Všechny hodiny jsou stereotypně stejné a od první vteřiny mají přesný řád.
Když jsme poprvé přišli mezi děti a chtěli jsme se jim představit, okamžitě se prudce zvedly, přičemž se zhroutilo pár židliček postavených z cihel, sešity popadaly na zem a vypadalo to, že nastane hrozný chaos nebo vzpoura… Ale nic takového, děti vždy sborově pronesou své „ Bom dia senhora profesora“ a zase se vzorně usadí a čekají na rozkazy. Překvapilo nás to a pobavilo, protože na takové oslovení nejsme zvyklí, ale v těchto zaběhnutých rituálech, jakkoli se nám zdají zbytečné nebo zpátečnické, si nedovolujeme moc měnit.
Jinak se snažíme výuku všemožně oživovat a vybízet děti k aktivitě, k zapojení samostatného myšlení a fantazie. Žáci ale nejsou na takový přístup zvyklí a často nechápou, že mohou něco říct nebo udělat sami, prostě když mají nápad. Jde to pomalu, ale věříme že to půjde, zdá se že je naše hodiny baví. Snad i proto, že k nim máme spíš kamarádský přístup a taky nepoužíváme rákosku. Všimli jsme si, že jakmile uděláme při vysvětlování u tabule prudší pohyb nebo gesto, děti uhýbají a bojí se pohlavku.
V Angolských školách nejsou uniformy, ale bílé pláště, takže na první pohled to tam vypadá jak na konferenci laborantů. Bílé pláště musí mít i učitelé. V naší škole jich pro ně nebyl dostatek, tak se sem vyslal z Čech kuriozní sponzorský dar – jedna paní učitelka z brněnské základky sehnala pláště pro prodavačky od supermarketu Globus i s barevným logem a v těch tu teď chodí celý učitelský sbor.
Pokud máte k našemu článku, co říci, podělte se s námi o váš nápad nebo radu. Rádi odpovíme i na otázky, protože téma angolského školství jsme jistě v této reportáži nevyčerpali. Obracejte se na adresy obal@centrum.cz nebo jitule.zakova@seznam.cz.
V další reportáži vám přiblížíme okolí Kuita a napíšeme o prvním výletu.
Na počtenou
Jitka a Ondra.