Okolí Kuita
Většina území Angoly je pokryta rozsáhlou vnitrozemskou plošinou o výšce 1500 m. n. m. Jenom uprostřed země se zdvihá nejvyšší plošina Bié s masívem Morro Môco (2620 m.n.m.). Provincie leží v samotném srdci Angoly a tvaru srdce se i podobá a místní političtí činitelé se rádi chlubí, že má rozlohu Portugalska. Kuito leží téměř ve středu provincie Bié, stejně vysoko, jako vrchol Sněžky.
Příroda
Angola je bohatá země, nejen co se týče ropy a diamantů, ale i přírodní rozmanitosti. Na západě zemi omývá Atlantický oceán, na jihu jsou rozsáhlé pouště se vzácnými endemickými druhy rostlin a na severu pralesy. Bohužel v současné době není možné se bezpečně pohybovat po silnicích, natož pak ve volné přírodě, a to kvůli minám, které jsme zmiňovali už v minulých reportážích. Některé zdroje uvádí, že min v Angole zůstalo až 12 milionů, což by s trochou nadsázky znamenalo, že zde na každého obyvatele ještě jedna čeká… Pochopitelně tu působí zahraniční organizace, která tuto nejvíc zaminovanou zemi na světě min zbavuje. Největší problém nastává v období dešťů, kdy se po odplavení půdy objevují další a další miny a stává se, že i na frekventované silnici, kde denně projíždí stovky aut, vybouchne mina, jak se tomu kousek odtud stalo nedávno.
Bohužel v současné době není možné se bezpečně pohybovat po silnicích, natož pak ve volné přírodě, a to kvůli minám, které jsme zmiňovali už v minulých reportážích. Některé zdroje uvádí, že min v Angole zůstalo až 12 milionů, což by s trochou nadsázky znamenalo, že zde na každého obyvatele ještě jedna čeká…
Dlouhá válka nešetřila ani místní zvířata. Většina z nich byla v době bídy a hladu prostě snědena, ta která unikla lovcům, zas nepřežila v zaminovaném prostředí. V současné době se snaží vláda původní faunu obnovit a například slony dováží z Namibie, aby je vrátila aspoň na jih Angoly, kde válka nebyla tak zuřivá, a krajina tudíž není minami tolik zamořená.
Náš výlet
Po měsíci pobytu zde jsme se rozhodli vyrazit na výlet. Bylo nám vcelku jedno, jakým to bude směrem, hlavní bylo se dostat alespoň na chvíli z města. Největším problémem se ukázalo sehnat auto. Z místních tu auta mají jen ti movitější, které osobně neznáme a různé organizace si nemohou dovolit auto půjčit, nebo ho ani půjčit nesmějí. Další variantou vycestování bylo využití místního minibusu (candongeira), ale doprava je víc než nepohodlná a navíc se stává, že candogeiro, které bývá vždycky přeplněné, přepadnou střelbou přímo do oken lupiči a cestující okradou. O tomto jsme pochopitelně jen slyšeli – přepady se stávají daleko od města a většinou v noci.
Jako vzpomínka na železniční dopravu, tu zůstala jen odstavená lokomotiva a vagony. Většina trati, která vedla napříč celou Angolou, je zaminovaná, nebo má vytrhané nebo zdemolované kolejnice.
Nakonec naši skvělí domácí Michal a Veronika sehnali auto (Toyota Land Cruiser) od brazilského řádu Marištů a v šest hodin sobotního deštivého rána jsme vyrazili severně na město Andulo. Program pro nás byl překvapením, cíl cesty jsme neznali. Cesta začala pro nás už známou děravou silnicí do vesnice Kunje, kam jsme se zemědělci jezdili traktorem pro naftu. Ve vesnici jsou zbytky obřích továren na zpracování kukuřice, cihelna (pálené cihly a střešní tašky se tu téměř nevyskytují) a dokonce i vlakové nádraží, které pochopitelně už není dlouhé roky v provozu, koleje rezavějí a zarůstají trávou. Jako vzpomínka na železniční dopravu, tu zůstala jen odstavená lokomotiva a vagony. Většina trati, která vedla napříč celou Angolou, je zaminovaná, nebo má vytrhané nebo zdemolované kolejnice.
Z Kunje jsme pokračovali po silnici dál na sever. Po krajích cesty byly vidět vraky tanků a obrněných vozů, které nám znovu připomněli, jak strašná musela nedávno skončená válka být. Stejně tak na nás působily červené kameny podél silnic vyznačující zaminovaná území. Představa, že za těmito kameny leží nespočetné množství min, nás děsila. Byl to zvláštní pocit – nemoci ani z legrace vstoupit někam, kde nebyl plot ani přímý zákaz. Přesto jsou místní obyvatelé nuceni do těchto míst chodit. Jejich jedinou obživou často bývá výroba dřevěného uhlí a surovinu pro něj (malé stromky) nacházejí právě tam.
Odminovávání
Viděli jsem i tábor britsko-americké organizace odminovávačů (HALO Trust) – pár vojenských stanů stojících u cesty a připravené červené tyče k označení právě prohledávaného území. V Angole se vyskytuje několik druhů min. Např. protitankové, na jejichž spuštění lidská váha nestačí a protipěchotní (některé druhy jsou „skákací“, tedy že před samotným výbuchem vyskočí půl metru nad zem, aby rozsah zásahu byl co největší). Podle organizace je zde každá čtvrtá mina Československého původu. Samotní hledači mají speciální boty, vesty, helmy a štíty na obličej, ale toto speciální oblečení je spíše pro výbuchy vzdálenějších min nebo proti částečnému výbuchu – kdyby došlo k 100% výbuchu, žádné pomůcky by nepomohly. Pochopitelně mají i moderní detektory nejen kovu, ale i přímo min. Práce je to přinejmenším mravenčí a připomíná spíš práci pro zahradníka nebo archeologa. Nejdříve se musí opatrně vysekat hustší porost, poté tráva, pak se vyhrabávají kořínky, mezí tím se stále pomocí přístrojů hledá přesné místo miny. Pak dochází k opatrnému odhrabávání půdy (jako při archeologickém nálezu) a při nalezení se kolem miny vykope díra (jako při přesazování stromku) a mina se z půdy vyjme. Poté už je neškodná a převeze se k likvidaci.
Po cestě
Projížděli jsme otevřenou savanou s vysokou trávou, křovinami a stromy, kde široko daleko není vidět větší lidské sídlo, kromě mnoha osamocených rákosových chaloupek u cesty. Přesto nás míjelo dost lidí, kteří s různým zbožím každé ráno vychází pěšky do města nebo větší vesnice na tržiště. Byl vidět velký rozdíl mezi muži ve městě a muži ve vesnicích. Zatímco muži v Kuitu většinou nedělají nic nebo pracují jako policisté či hlídači, vesničany bylo vidět např. s dítětem v náručí, nosící dřevo a jinak pracující.
Potkávali jsme také děti, které házely do výmolů před kola našeho auta klacky a zarovnávaly hrboly v cestě motykami. Jejich hrané úsilí však nebylo příliš účinné – na vyspravení cesty by byla nutná nějaká těžká technika, dětské ruce a pár klacíků silnici, zničenou mnoha dešti, nepomohlo. Děti přesto pořád řvaly, že si za svou práci zaslouží peníze, skákaly do cesty a nechtěly nás nechat bez úplaty projet.
Guvernér a bunkr
Přesto, že z Kuita do Andula je to jen 120 km, cesta nám díky hroznému stavu silnic zabrala tři a půl hodiny. V asfaltu byly díry zalité vodou a místy silnici tvořil jen rozbředlý jíl, po kterém by běžné evropské auto mohlo jen stěží jet. V Andulu právě probíhaly místní oslavy a my jsme tak měli možnost se poprvé osobně setkat s guvernérem provincie Tatim. Trapné to bylo v tom, že jsme byli výletně oblečení, navíc vcelku špinaví a v Angole je zvykem, že se lidé oblékají velmi slušně, když jdou do ochodu či školy, natož pak, když se setkávají s tak vysokým představitelem, jako je guvernér. Naštěstí pochopil, že šlo o náhodné potkání a jen se nám zasmál. Jedním z překvapení naší cesty byla návštěva podzemního bunkru, který je významný tím, že se v něm nějakou dobu skrýval diktátorský velitel UNITA Jonas Savimbi. Právě setkání s guvernérem nám umožnilo, podívat se dovnitř, protože osobně pověřil místního úředníka starostky, aby nám dělal průvodce. V bunkru nebylo mnoho k vidění, šlo o pár prázdných chodeb a místností, jen v koupelně zůstalo originální umyvadlo a dokonce i záchodová mísa, na které sám Savimbi seděl. Říká se, že se pod podlahou jedné z chodem nacházel diamantový poklad – nic jsme však nenašli 🙁
Možná že byl onen sekretář zblblý tím, že ho pověřil úkolem sám guvernér, možná tím, že neviděl mnoho bělochů, každopádně se s námi loučil hodinu, tiskl nám vroucně ruce, psal si naše telefonní čísla, naše jména a celkově dělal z našeho výletu diplomatickou misi.
Termální prameny
Z Andula jsme vyrazili po stále horších a horších cestách dál do pustší přírody, kde nás čekalo další překvapení – termální lázně. Vlastně šlo spíše o dvě díry v zemi, ze kterých vyvěrala teplá voda, která měla přibližně 45 °C. Prameny byly odděleny a ke každému vedla zvláštní cestička, na které upozorňovaly cedulky „muži“ a „ženy“. Na místech sice byly zbytky po jakýchsi stavbách, ale viděli jsem jen čvachtající se děti ve zkalené vodě a místní vesnické ženy peroucí prádlo. Nevyužití těchto pramenů vidíme v místě, kde se nacházejí. Tedy daleko od jakékoli civilizace, v lesích mezi vesničkami. Že jsem daleko od civilizace jsem poznali i na vlastní kůži, když jsme nemohli od pramenů vyjet autem a teprve náhon na všechny čtyři kola a pár černých rukou nás z bláta vysvobodily.
Po cestě nazpět jsme ještě zastavili u bývalé přehrady. V místech, kde voda vytékala z protržené hráze postavili místní lidé desítky, snad čtyři m2 velkých, slaměných domků. Teprve po nahlédnutí dovnitř jsme pochopili – šlo o vodní mlýny, kde si angolané melou kukuřici. Lidé se zde koupali, prali, myli si kola, motorky i náklaďáky. Navíc krásně začalo svítit slunce, tak nám bylo líto, že jsme museli jet rychle nazpět kvůli vrácení auta.
Možná nám po cestě bylo trochu líto, že krajina, kterou jsme jeli, není krajinou typicky africkou. Máme tím na mysli výskyt zvířat, která by se v savanách měla vyskytovat. Většinu cesty totiž tvořila jen vysoká tráva, nízké stromky a slamy. Jsme ale velmi vděčni, že jsem za tento den mohli poznat zas o trochu víc z této země a zas trochu v jiném světle.
Nu, to bude pro dnešek vše. Před několika dny nás zde v Kuitu navštívila prorektorka MUDr. Zuzana Brázdová, DrSc., takže vás v příští reportáži budeme informovat o průběhu a úspěších jejího pobytu.
Mějte se fajn!
Ondra a Jitka.