5 | Reportáž 18. 5. 2006

Návštěva prorektorky Zuzany Brázdové

Už před odletem do Angoly jsme se setkali s prorektorkou Masarykovy univerzity prof. MUDr. Zuzanou Brázdovou, DrSc. Mluvili jsme spolu o projektu, o náplni naší práce, o tom, čeho potřebujeme dosáhnout při jednáních s vládními představiteli. Dostalo se nám také spousty doporučení a cenných praktických rad – paní prorektorka má totiž zkušenosti s prací ve válečných oblastech a v rozvojových zemích. Byli jsme za tyto informace velmi vděčni, protože naše setkání proběhlo pár dní před odletem, kdy se nám hlavou honily otázky a pochybnosti o tom, co nás v Angole čeká a na jaká rizika bychom se měli připravit.

Několik dní před příletem paní Brázdové jsme se setkali s provinčním ministrem školství Dr. José Francisco Dumbou, abychom naplánovali program její návštěvy. Během čtyř dní měla navštívit všechny důležité pedagogické a sociální organizace, včetně různých ministerstev. Podařilo se nám do tak již nabytého programu prosadit ještě návštěvu organizací, ve kterých pracujeme, nebo ve kterých je potřebná pomoc, a kde bychom se chtěli v budoucnu angažovat.

S dětmi v leposariu

 

Paní Brázdová dorazila 17. 4. do Luandy, kde našla zázemí, stejně jako my, na české ambasádě a setkala se s chargé d‘affaire Robertem Kopeckým. Mimo jiné navštívila i angolské ministerstvo školství a lékařskou fakultu místní univerzity. Po dvou dnech jsme ji vyzvedli na letišti v Kuito, kde ji čekala oficiální uvítací delegace. Na letištní ploše čekali ministři, novináři, kameramani, a když malé letadlo nejistě přistálo, paní prorektorka z něj vystoupila v elegantním kostýmku s ocelovou tyčí v ruce. Na první pohled se zdálo, že je to útočná zbraň, ale šlo jen o hřídel do motoru Michalovy Tatry. Z letiště jsme naštěstí nejeli do místního hotelu, kde měla být na přání guvernéra ubytována, ale zamířili jsme k nám domů, kde už měla nachystaný svůj pokoj. Když jsme se totiž šli do hotelu dříve podívat, zjistili jsme, že nejluxusnější hotel v Kuito nemá přívod vody, jediné ozdoby tvoří plastové květiny zabalené v igelitu, vstup na rozstřílený balkon byl z bezpečnostních důvodů zakázán a celá tato hrůza stála navíc 70 USD za osobu a noc. (A teď poznámka jen pro paní Brázdovou a lidi, co rozumí: Jsme si pochopitelně vědomi přínosu její návštěvy pro projekt, ale díky její neúnosné roztahovačnosti v jednom pokoji a okupování celé jedné postele, jsme byli nuceni spát čtyři lidi (z toho dva na zemi) v druhém pokoji. Stále dokola nám sice navrhovala, že může spát také na podlaze, ale uvědomovali jsem si, že přece jen nepatří mezi nejmladší a tvrdší podmínky by mohly mít tragické následky.)

Že by paní Brázdová měla spát jinde než v „reprezentativním“ hotelu se vládním představitelům moc nelíbilo. Ona se však všechny snažila přesvědčit o své dospělosti a svéprávnosti a navíc tvrdila, že chce být se svými studenty v dobrém i zlém. Její skromnost a odmítnutí angolského „luxusu“ byla zpočátku pro pana Dumbu a pro paní viceguvernérku nepochopitelná. Pak alespoň zkontrolovali její pokoj, aby se ujistili, že bude mít důstojné podmínky, protože se patrně obávali, že kdyby například její matrace byla moc tvrdá, okamžitě by to způsobilo mezinárodní ostudu.

Před sídlem ministerstva školství

 

Prvním bodem programu byla schůzka s viceguvernérkou, protože guvernér byl v době její návštěvy na pracovní cestě. V guvernérově paláci došlo k uvítání, oficiálnímu představení a stručnému popisu programu následujících dnů. Poté následovala návštěva na ministerstvu školství, kde paní prorektorka byla seznámena se základními fakty o místním školství a pak slavnostní oběd v restauraci. Podávané jídlo a obsluha se moc neslučovala s úrovní návštěvy. Vozíček s pitím se zastavil několik metrů od nás, poté, co byla zapnuta televize s telenovelou. Před sídlem ministerstva školstvíDramatická zápletka telenovely obsluhu zcela pohltila, takže jsme chvíli hladově pošilhávali po jídle, které zatím chladlo na pultě a pak jsme se raději obsloužili sami. Jídlo bylo sice pestré, na výběr jsem měli několik druhů, ale dohromady se z toho nic jíst nedalo. Hovězí nebylo k ukousnutí, kuřecí (spíš šlo o postaršího kohouta) bylo sekáno i s kostmi, takže se jen těžko ve směsi šlach, vnitřností, kůže a kostry dalo nalézt nějaké to maso. Jako příloha se podával funje, což je kaše z kukuřičné mouky, chutnající asi jako solamyl, takže nijak.

V dalších dnech jsme navštívili základní školu Escola da Nossa Senhora de Paz, kde učíme, brazilský řád Marištů, leprosárium, sirotčinec, střední zemědělskou školu vybudovanou Čechy, nemocnici, střední zdravotnickou školu, pobočku huambské univerzity, ale také provinční ministerstvo školství, zdravotnictví a sociálních věcí. (Nemohli jsem si nevšimnout, že po celou dobu schůzky na tomto ministerstvu byla v rohu jednací místnosti puštěna televize, ve které běžely opět telenovely a přítomní úředníci ji zaujatě sledovali nebo pochrupovali – viz foto.) V těchto organizacích jsme získali důležité informace a různé statistiky, které nám pomůžou k tvorbě našeho projektu. Měli jsme možnost nahlédnout do tříd přímo v hodinách a mluvit se studenty, vidět nemocniční pokoje, podívat se, jak žijí děti v sirotčinci a pozorovat je při hře, setkat se s nemocnými v leprosáriu – to pro nás bylo velmi zajímavé a důležité. Autentické zážitky a postřehy ze setkání s dětmi, studenty a pacienty jsou mnohdy přínosnější než mnohahodinové schůzky s řediteli organizací či ministry a jsou pro naši budoucí práci v Angole velkou inspirací.

Autentické zážitky a postřehy ze setkání s dětmi, studenty a pacienty jsou mnohdy přínosnější než mnohahodinové schůzky s řediteli organizací či ministry a jsou pro naši budoucí práci v Angole velkou inspirací.

Pan Dumba do programu zahrnul i dva výjezdy za město. Jedno odpoledne jsme strávili na hřbitově, který byl vybudován teprve nedávno, po exhumování válečných obětí. Leží na něm přibližně 7000 lidí, hroby jsou označeny jen anonymními čísly. Je zvláštní, že důstojné místo pro poslední odpočinek je vyhrazeno jen pro členy vítězné MPLA, přívrženci UNITA exhumováni nebyli a jsou pohřbeni většinou přímo v blízkosti místa, kde padli (například na zahradě domu českých zemědělců, kde jsme dříve bydleli, je zakopáno několik vojáků). Na hřbitově nás čekala skupina žen z organizace Mulheres Angolanas, vdov po vojácích, které vítali paní prorektorku a zpívaly. Paní Brázdová pak položila symbolicky věnec na první hrob. Prohlédli jsme si pomník, připomínající výjevy na bronzovém reliéfu kruté boje a válečné oběti. Zavedli nás i do kaple, jejíž stavba byla zrovna dokončena a pro veřejnost ještě nikdy nebyla otevřena. Nový prostor zel prázdnotou, jen na podleze ležela mrtvá sova. Zřejmě vlétla dovnitř při posledních pracích, dělníci si jí nevšimli a zamkli ji uvnitř, takže se pak umlátila o zavřená okna. Milan v sobě nezapřel veterinárního asistenta a přestože v tomto případě už bylo na nějaké ošetřování jaksi pozdě, hodlal si ptáka nenápadně odnést domů. Procházení mezi desítkami hrobů a z dálky doznívající monotónní zpěv žen na nás všechny zapůsobil a tísnivá atmosféra na nás doléhala. Pohled na Milana kráčejícího se sklopenou hlavou v zástupu lidí, jak za zády drží za křídlo velkou sovu, byl tak absurdní, až nás uvnitř lehce rozesmíval. Pařátky sovy máme dodnes položené za oknem, protože věříme, že nám přinesou obrovské bohatství, štěstí a věčnou slávu.

V sirotčinci

 

V druhém výjezdu šlo o celodenní výlet do města Andulo. Cesta byla velmi podobná našemu výletu, který jsme popisovali v minulé reportáži, jen s tím rozdílem, že vyrazila tři auta – se členy provinční vlády, námi a ochrankou. Podívali jsme se opět na nezajímavé termální prameny, setkali jsme se s vedením andulské radnice, podívali jsme se, jak Čínané staví obří zemědělskou internátní školu a dokonce jsme se projeli po letišti diktátora Savimbiho, které je doposud pečlivě hlídané armádou.

V závěru návštěvy bylo sepsáno memorandum, což byla pro náš projekt velmi přínosná událost. Jde o jakousi smlouvu mezi dvěma stranami, tedy provinční vládou a MU, kde je přislíbena vzájemná výpomoc a podpora. Konkrétní a pro nás užitečný výstup bylo přislíbení pomoci s hledáním prostor pro naše centrum, doučování portugalštiny pro nás a naše následovníky a pomoc při vyřizování prodloužení víz.

U tohoto bodu musíme poznamenat, že druhá strana na jeho plnění pravděpodobně pozapomněla. O prodloužení víz žádáme asi 6 týdnů a stále se nic neděje. Úředníci, kteří to mají na starost, se stále nesmyslně vymlouvají na své nadřízené nebo se nám vyhýbají, takže jsme tu několik týdnů nelegálně – což pro nás neznamená žádné nevýhody nebo nebezpečí ze strany cizinecké policie. Jen jde o typický důkaz neschopnosti a arogance místních úředníků, jejich zbytečné byrokracie a vědomé lhaní a neplnění slibů. V memorandu dále byla zmínka o projektu Zdravá škola, o prevenci před alkoholismem a tabakismem, o podpoře dalších kroků uskutečněných v našem projektu, což je velmi důležité.

Význam návštěvy paní prorektorky Brázdové je pro projekt výrazný. Nejen, že jsme díky ní mohli poznat místní organizace, politiky a učitele, podívali jsme se i do míst, kam bychom se z naší pozice mohli dostat jen těžko.

Význam návštěvy paní prorektorky Brázdové je pro projekt výrazný. Nejen, že jsme díky ní mohli poznat místní organizace, politiky a učitele, podívali jsme se i do míst, kam bychom se z naší pozice mohli dostat jen těžko. Díky informacím, kterých se nám v průběhu návštěvy dostalo, jsme získali přehled o tom, co je v provincii nejvíce potřeba, s kým můžeme spolupracovat, co můžeme nabídnout a vize našeho projektu získala zase jasnější podobu. Věříme, že sepsané memorandum nám v mnohém bude v budoucnu nápomocné, a že se na sliby jen tak nezapomene.

Ve škole, kde doposud působíme

 

Dumba, který měl celou návštěvu na starost, se své práce ujal na angolské poměry velmi zodpovědně. Všechny schůzky a setkání proběhly v naplánovaném čase, s čímž jsme se tu nikdy dřív nesetkali. Jeho styl komunikace je přátelský a osobní i při oficiálních situacích, kdy představitelé na jeho úrovni jsou často odtažití a vystupují rádoby vznešeně a důležitě. Pan Dumba nám byl především po celou dobu příjemným průvodcem a společníkem.

A to je vše! Příště narazíme jiný soudek – podíváme se do kuitských kostelů a seznámíme se s angolským náboženstvím.

Mějte se, na počtenou se těší

Ondra a Jitka.