Náboženství
V Angole je nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství. Z toho 80 % katolíků a 20 % protestantů. Z dob socialistického působení zůstal i ateizmus a ve srovnání s ČR se dá říci, že poměr věřících a ateistů je opačný. Místo tu mají i tradiční praktiky náboženských kultů (desetina všech věřících). Ty ale z měst vymizely úplně.
První návštěva mše
Navštívili jsme největší katolický kostel, který leží hned vedle trosek kostela na náměstí (znáte z fotografie). Vypadá jako obrovská stodola, takže nás udivilo zjištění, že jde o katedrálu. Mše v neděli začínají v 7.00, 9.00 a v 11.00 hodin. Lidí je uvnitř nespočetně a k ještě většímu počtu pomáhají „posunovači“, kteří v průběhu celého obřadů nabádají (pro mě nepříjemným způsobem), aby se lidé posunuli a uvolnili tak místo dalšímu návštěvníkovi, který doposud čeká venku. Nevydrželi jsme tam moc dlouho, možná kvůli nezajímavosti způsobenou jazykovým deficitem, možná kvůli obrovskému počtu lidí. Liturgie se víceméně podobala tomu, co známe Evropy – čtení, modlitby, přímluvy, ale díky angolské potřebě vše protahovat se pro nás mše stala neúnosnou…
Protestantská bohoslužba
Jako evangelík jsem si nemohl nechat ujít místní protestantskou bohoslužbu, a tak jsme dopoledne naší třetí neděle prožili v kostele. Dopoledne myslím doslova a to bohoslužba začínala v 9.00 – z kostela jsem se vypotáceli někdy o půl druhé. Nemám potuchy, jestli takovou neděli místní protestanti absolvují každý týden, nebo zda délka byla způsobena blížícími se Velikonocemi. Zpočátku se vše vyvíjelo tradičně, četlo se ze Starého a Nového zákona, proběhla Svatá večeře páně, zpívalo se, ale pak nás překvapila druhá, delší, část a to jsme ještě nic netušili o části třetí. V druhé části proběhlo něco jako kázání a tématem bylo budování svatyně (Ex 36-40). Na tom by nebylo nic divného, divná byla reprodukce faráře, který začal hrozně řvát a vysvětlovat jak stavbu samotnou, tak i poselství a ponaučení, které si z toho máme vzít. Do toho ještě jeho tlumočník překládal vše z portugalštiny do umbundu, což je místní domorodý jazyk, dá se říci jazyk venkova. No a toto trvalo asi dvě hodiny. Zadek bolel, hlava bolela, dýchat se nedalo a došlo i na piškvorky a šibenici. V průběhu tohoto proslovu, který spíš než kázání připomínal Hitlerův projev v Mnichově, farář několikrát zakřičel aleluja a my s radostí vyskočili, že budeme končit – jenže se řvalo dál.
Snažili jsme se zjistit něco o místních původních náboženstvích, ale nic jsme se nedozvěděli. Z vyprávění jen víme, že zde v lidech stále silně zůstává víra v animismus.
V kostele jsme se setkali s Američany, kteří zde delší dobu provádí misie a charitativně působí v oblasti zdravotnictví. Zpočátku se nám snažili vše vysvětlovat a překládali nám, co farář říká, ale časem i u nich došlo na šibenici, lodě a malůvky.
Trochu mě překvapilo, že v kostele sedí muži a ženy odděleně – muži v oblecích na levé straně a ženy v opravdu krásných pestrobarevných šatech a šátcích a na straně levé. Jen pár emancipovaných žen, včetně Jitky, se odvážilo přisednout si ke svým partnerům. V kostele byla hromada dětí, které kupodivu nezlobily a ty mladší byly dokonce svými matkami kojeny, a to bez jakéhokoliv studu.
Místní obyvatele jsem zatím stačil poznat jen na ulicích, v obchodech a ve škole (šlo především o děti) a působili na mě jako velmi temperamentní a neschopné udržet jakoukoli pozornost. Proto mě překvapila jejich výdrž v kostele, kde se nebavili, nepoposedávali jako my a dokonce se zdálo, že všechno poslouchají.
Trochu jiná mše
Jako poslední místo, kam jsme se chtěli v rámci exkurze podívat, jsme si vybrali katolický kostel (tzv. Univerzální církve), o kterém jsme věděli, že se v něm provádí poněkud extrémní praktiky. Prý zde často dochází k vymítání ďábla a lidé z kostela se vnucují a snaží se za každou cenu každého přesvědčit o jejich víře. Pro tyto zvěsti jsme se poněkud báli k budově přiblížit, ale nakonec jsme se odhodlali a vstoupili dovnitř. Na první pohled se nezdálo být nic v nepořádku, nějaká ochranka se nás opět ujala a posadila nás do lavice. Za kazatelnou stál kněz a se zpocenou tváří něco stále vykřikoval do mikrofonu. No, vlastně moc nestál, spíše běhal zleva doprava jako rockový zpěvák na podiu. Za ním stála řada stejně oděných žen (vypadali asi jako letušky), které měly zvednuté ruce, se kterými stále třepaly, zavřené oči a něco si brebentili. Jakou kulisu jsme slyšeli lacinou pop hudbu, pravděpodobně soundtrack z nějaké telenovely. Nikdo se k nám nechoval nepříjemně, necítili jsme se ohroženě, přišlo nám to všechno spíš komické, tak jsme asi za čtvrt hodiny odešli. Ve dveřích nás ještě zastavili, ptali se odkud jsme, jestli jsme věřící, kde bydlíme a jestli máme telefon. Zvali nás, abychom za nimi chodili každý den, a když ne, tak budou chodit klidně oni za námi. Milanovi sdělili, že je syn Boží a já vypadám jak Ježíš Kristus. Jsme u nich vždy vítáni a prý ani moc nevadí, že nejsme černí – za což jsme byli rádi.
Snažili jsme se zjistit něco o místních původních náboženstvích, ale nic jsme se nedozvěděli. Z vyprávění jen víme, že zde v lidech stále silně zůstává víra v animismus. I vzdělaní lidé, např. učitelé na školách rádi věří tomu, že přírodní jevy jsou spojeny s jakýmisi kouzly šamanů. Jsou přesvědčeni, že děti při písemkách používají neviditelné taháky. Někteří lidé praktikují něco jako woodoo a vzájemně se proklínají. Například jeden profesor katolického vyznání, který dokonce studoval a žil dlouho v Evropě, vyprávěl zaručeně pravdivý příběh o vesnickém čaroději, který v noci lítá nahý na kukuřici… Úmrtí v rodině pro Angolany často znamená prokletí od rozhádaného souseda, neúspěchy ve škole jsou zaviněny zapomenutím správného talismanu.
Život v Angole je velmi těžký. Je zde vysoké procento úmrtnosti novorozenců, délka života dospělých nedosahuje ani dvou třetin délky života lidí v Evropě, je zde chudoba, velké množství nemocí a samozřejmě všudypřítomné negativní dopady války. A právě vztah místních lidí k víře, především starších a mimo městských na nás působí tak, že si tyto těžkosti lidé lehčeji vysvětlují. Vše v jejich životě se děje z nějakého jasného důvodu, vše za odměnu nebo za trest. Proto není třeba nic moc řešit a něčím se trápit, prostě se někdy něco stane a tak to má být.
Příště se podíváme do našeho sociálně-pedagogického centra.
Boa noite!
Ondra a Jitka