Čtvrtek, 7. 8. 2008
Ráno nám Iva nabízí, zda bychom s ní a ostatními nechtěli odjet na pět dnů do Cuemby, kde má Člověk v tísni rozestavěno několik škol a navíc se tam nachází i „jejich“ agrární centrum. Moc nás tento návrh nadchne, máme však na pátek a příští úterý domluvenu výuku v sirotčinci a jiné úkoly. Jdeme proto do sirotčince, kde bez problému přesouváme výuku na další středu. Poté ještě vyrážíme s připravenou smlouvou o pronájmu domu za donem Aurelianem; bohužel ho napoprvé nezastihneme doma, to se nám podaří až napodruhé, kdy společně smlouvu podepisujeme.
Po návratu domů čekáme na schůzku s Marišty. Ti přicházejí v půl deváté. Mají zase několik nových požadavků. Opět se nás snaží přesvědčit, aby v názvu centra stálo již od začátku jméno „Marišta“. Dále chtějí znát další a větší podrobnosti o našem projektu. Přislibujeme jim, že upravenou, lehce zkrácenou verzi projektu pro ně přeložíme a sporné body se vynasnažíme dovysvětlit.
Pátek, 8. 8. 2008
Kolem desáté hodiny vyrážíme směr Cuemba. Jedeme dvěma vozy, které jsou docela plně naloženy. Mimo obvyklé věci s námi cestuje i dvacet slepic. (Názorů na počet slepic bylo víc… Číslo vždy převyšovalo původních dvacet…). Asi po čtyřech hodinách přijíždíme ke spadlému mostu na řece Cuiva, ten opatrně přejíždí jen jeden vůz, druhý zůstává na břehu blíž Kuitu. Po vyložení a přenesení věcí se vrací zpět. Natěsnáni v jednom autě pokračujeme náročným terénem zpestřeným o řadu trosek vojenských vozidel dál (právě v tomto kraji probíhaly nejzuřivější boje mezi MPLA a UNITA) a po dalších téměř čtyřech hodinách hopsání a kodrcání dorážíme skoro za tmy do Cuemby. Tam už na nás čeká výborná večeře. Znaveni cestou, plni dojmů (jak také jinak, že?), brzy uleháme, abychom nabrali síly na další den.
Víkend, 9. 8. — 10. 8. 2008
Ráno jedeme s Ivou vyplatit zaměstnance ze stavby školy v Japão, což v portugalštině znamená Japonsko (prý tu kdysi Japonci opravdu žili). Jedná se o malinkou vesnici asi o třiceti tradičních domcích z hlíny a větví. Pobíhají kolem nás nesmělé děti, které se jen uculují a koulejí na nás svými velkými kukadly. Když se pouštíme do jejich focení, jejich zakřiknutost náhle mizí a začínají pózovat jako profesionální modelové a modelky. Jsou neutěšitelně nadšení, když se vidí v malém displeji foťáku. Potom se chtějí fotit i decentnější starší. Při návratu do Cuemby dvakrát zapadáme do písku a musíme (tj. řidič) vykopávat auto. (Jednou jsme ale aspoň pomáhali tlačit. To auto, samozřejmě…)
Po obědě vyrážíme s kluky na prohlídku agrárního centra s drůbeží i zeleninovými záhony a hned nato k nedalekému vodopádu. U řeky to žije. Nejprve se po proudu umývají muži, pak děti a těsně nad vodopádem je místo pro ženy a praní. Jdeme na stráň, kde jsou zbytky betonového altánku, který původně patřil ke klášteru nějakého německého řádu, a za občanské války v něm rovněž sídlila UNITA. Je odtamtud nádherný výhled na vodopád, který je údajně hluboký 60 metrů. Po návratu z procházky vytahujeme míče a frisbíčko. V momentě jsme obklopeni kupou dětí. Nejprve si házíme a nakonec zkoušíme i fotbal. Vytvořit dva týmy je dost náročné, protože dětí je hodně. Začneme hrát v počtu deset na deset, po pár minutách, kdy už jen málokdo ví, s kým hraje, je dětí šest, potom zase víc, nakonec v zápalu hry děti zmizí i s míčem za roh, odkud se po pár minutách vrací, a hra pokračuje.
Večer nemáme žádný program, v poklidné a uklidňující vesnici se nic mimořádného neděje, elektřinu zde denně pouští jen od osmnácté do dvacáté první hodiny, bez dlouhých váhání přijímáme návrh vyrazit na místní diskotéku. Live is live!
V neděli ráno se blíže seznamujeme s vesnicí, opět hrajeme s dětmi fotbal a pak vyrážíme na místní trh. Při cestě vesnicí na nás neustále hloučky dětí pokřikují říkanku: „Hele běloch, baští banán, je to osel, táhne vůz.“ Jedno robátko zase před námi v zoufalém breku utíká. Prý tu malé děti straší tím, že si je odnese běloch (a ne čert). Odpoledne podnikáme výpravu do okolí těsně pod vodopádem, pak se ještě v řece příjemně okoupeme. Držíme se nicméně raději při břehu, protože domorodci tvrdí, že tam žijí krokodýli, navíc dále za vodopádem údajně viděli i hrochy.
Pondělí, 11. 8. 2008
Ráno sedá Vlastimil na motorku a vyráží přes Camacupu do Kuita kvůli úterním pohovorům s kandidáty na kurz animátora. Klára usedá s ostatními děvčaty do auta a vyráží opačným směrem do vesnic Massonde a Luando. Oba cestováním trávíme téměř celý den. Dnes se konečně začíná s fyzickou prací na stavbě centra na pozemku Marištů.
Úterý, 12. 8. 2008
V osm hodin mají začít pohovory. Vše se ale ležérně rozbíhá až o hodinu později. Ze šesti přihlášených se dostavují čtyři, vhodnými se zdají být jen dva. Po konkurzu Vlastimil usedá k překladům našeho projektu do portugalštiny, čemuž se věnuje do odpoledního příjezdu Kláry a Ivy. Večer se seznamujeme s další cizinkou. Půvabná Beatriz s jemně drsným šarmem typické Španělky zde v Kuitu pracuje pro Červený kříž.
Středa, 13. 8. 2008
Dnes nás čeká celodenní práce v sirotčinci. Dopoledne jsou to pětiletí „andílci“. Rozdělujeme je do dvou skupin. Jedna si staví a kreslí domek, druhá si venku cvičí a hraje s míči. Pak se skupiny prohazují. Odpolední angličtinou se snažíme vyjít vstříc všem. Zájemce tedy rozdělujeme do tří skupin. Klára od dvou do půl páté vede starší začátečníky, Vlastimil od dvou do půl čtvrté mladší začátečníky a od půl čtvrté do pěti (lehce) pokročilé. Mezi pokročilými však někteří nedosahují kvalit několika žáků Klářiných. The right to choice.
Po výuce se s přeloženým projektem zastavujeme u Marištů. Nečekaně se rozuzluje drobná rozmíška o název centra. Marištům nakonec postačí, když se centrum opravdu bude jmenovat jen Sociálně-pedagogické centrum, pokud k názvu přiřadíme z jedné strany jejich symbol, a z druhé můžeme klidně ten náš, tj. Masarykovy univerzity (nebo ČR).