Yoenia Kroková

REFLEXE Z PROJEKTU »RODINA OD VEDLE«

O tomto projektu jsem se dozvěděla od Jiřího Daniela, když jsme se jednou potkali na Masarykově Universitě, kde jsem chodila na kurz pedagogického asistenta. Jiří se přišel podívat na jednu z našich hodin. Na začátku mě seznámil s hlavním cílem projektu a nabídl mi, abych se také účastnila. Souhlasila jsem s tím, ale ne proto, že mě to lákalo, bylo to proto, aby rodina cizinců navštívila rodinu českou. Ale můj manžel je Rom, takže to nebylo přesně to, o co se žádalo. Zvítězila zvědavost a dnes vůbec nelituji, že jsem se tak rozhodla. Dodnes si pamatuji ty přípravy na ten den, kdy jsem se měla seznámit s dotyčnou rodinou. Ráno mi volal Jiří a prosil, jestli k nám nemůže přijít kameraman a jeho kolegyně, protože rodina, která měla být celý den natáčena, se projektu odřekla a bylo nutno mít nějaký záznam. Není co dodat. Prostě jsem mu chtěla pomoct a opět jsem souhlasila, aniž bych věděla, co s sebou takový dokument přináší. Celý den jsem měla kameramana za zády, což způsobilo, že jsem na oběd s českou rodinou šla trochu nepřipravená. Naši hostitelé byli po celou dobu milí a většinu času jsme si povídali o Kubě a trošku o naší rodině a samozřejmě i o nich. Pravdou je, že jsem se necítila úplně uvolněná. Nevím, jestli mi nepomohlo i to, že po celou dobu oběda nás natáčela kamera. Člověk, který není zvyklý být středem pozornosti, trošku znejistí, když se kolem něho točí někdo s kamerou. První zkušenost nebyla příliš dobrá, dnes si nevzpomenu ani na jméno rodiny, kterou jsme navštívili, ale ne proto, že by to byla jejich chyba, spíš proto, že jsme si nebyli blízcí. Neměli jsme stejné zájmy, mluvili jsme o banálních věcech. To neznamená, že by to byla špatná rodina, naopak, krásná domácnost, inteligentní lidé, kde jsem se cítila jako v rodině pohody a porozumění.

Když Jiří zavolal podruhé, opakovalo se to samé jako poprvé, už jsem věděla, co mě čeká, ale tentokrát jsem vařila já, nebyla žádná kamera, a co nejlíp bylo to u mě doma. Přišla k nám slečna se svým přítelem a můžu říct, že jsem byla naprosto spokojená. Na její jméno se nikam nemusím dívat, pamatuji si to. Je to Martina Šatinská. Zůstali jsme spolu v kontaktu i potom, co projekt skončil. Byly jsme spolu na obědě a občas si telefonujeme. Pomohla mi při nostrifikaci diplomu, který jsem potřebovala už od doby, co jsem přijela do ČR. Kvůli nějakému byrokratovi předtím nebylo možné, aby byl platný a tak jsem se tedy vzdala naděje, že diplom, který jsem za své studium získala, tady budu moci použít. Díky tomuto projektu jsem se seznámila nejenom s rodilými Čechy, ale také se skvělými cizinci jako je Gloria Da Costa, Nino, Miriam Fadil a Ljiljana Batovanja.

Ale hlavně jsem se blízce seznámila s Jiřím Danielem, s člověkem, kterého obdivuji, protože překonal obrovskou bolest nad ztrátou své blízké osoby a dokázal, že i když je Rom a tady v České Republice je proti této komunitě odpor, když chce a bude se snažit, dosáhne toho, o čem jiní jenom mluví nebo sní.
Je úplně jedno, jaká je jejich barva kůže, ale důležité je co mají v hlavě, a co z nich vyzařuje. Abych řekla, co si myslím o českém národě, není nutno, abych navštívila českou rodinu, protože ti, které jsem navštívila určitě neměli předsudky proti cizincům, ale co jsem zjistila za celou dobu, co tady žiji, je, že cizinci mohou žít tady. Někteří o nich budou mluvit ve zlém, ale celkem je tolerují, ale proti Romům nemá většina ani špetku pochopení. Vidím to denně na ulici, v práci a kamkoliv přijdu. Neříkám, že ve svém způsobu jsou Romové viní sami. Lidi se na ně dívají špatně, ale proč házet všechny do jednoho pytle, když víme, že mezi nimi je spousta dobrých rodin. Vypadám jako Romka, nestydím se za to a jsem ráda, že mezi ně patřím.