DOUČOVÁNÍ LUKÁŠE, 1.třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna

Do předmětu Doučování dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, jsem se přihlásila díky mé kamarádce, která už rok doučovala jednu romskou holčičku a moc si tuto činnost pochvalovala. Mě lákala představa, že získám nové zkušenosti, že budu mít kontakt s dětským světem a budu mít pro změnu nějaký praktický předmět.

Na doučování, jsem si vybrala prvňáčka jménem Lukášek. Od paní Štěpařové, jsem se dozvěděla, že minulý semestr, už chlapečka doučovala jiná doučovatelka, takže Lukáš už ví, jak to chodí a má zkušenosti.

Dorazila jsem na první doučování. Otevřít mě přišla maminka Lukáška. Hned ve dveřích se na mě vyvalila kupa dětí. V bytě byla i nějaká teta i se svými dvěma dětmi, která hlídala i Lukáškovu sestru. Maminka mě zavedla do dětského pokoje, kde byl Lukáš a hrál si s autíčkama. Maminka Lukáše začala kárat, že se měl nachystat, nachystat aktovku, vytáhnout úkoly a nic neudělal. Maminka to udělala sama za něho, pak nás seznámila, zeptala se, jestli ještě něco nepotřebuji a nechala nás v pokoji samotné. Chvíli jsem si s Lukáškem jen povídala, aby se překonaly první ledy a navzájem se poznali. Když poprvé Lukáš promluvil, zděsila jsem se. Lukášovy nešlo vůbec rozumět, neuměl vyslovovat ř, š, č, a ještě další písmenka (nejsem logopedka, tak to jen tak nepochytímJ). Po čase jsem si zvykla a už jsem mu rozuměla lépe, ale stejnak jsem nechápala to, jak může být v první třídě. Poté jsem se dozvěděla, že dnes je to, už s přijímáním dětí do první třídy jiné, než když jsem nastupovala já do první třídy.

Poté jsem se chtěla pustit do prvního úkolu z českého jazyka. Zdál se lehký, myslela jsem si, že budeme s ním rychle hotovy. To jsem se ale hodně spletla. Lukáš, pořád jen mluvil, odbíhal, kroutil se, chtěl mě něco neustále ukazovat. Pořád jen opakoval: „Počkejte, ještě toto udělám, ukážu, přinesu, odnesu…“ Udělat jeden úkol nám zabralo více jak 45 minut ale hlavně tento úkol vysál kus mé trpělivosti a naděje, že to bude zábavné a jednoduché doučovat Lukáše. Po přestávce, která v podstatě trvala celou dobu od mého příchodu, jsem se chtěla vrhnout na další a naštěstí poslední úkol a to z matematiky. Matematika šla svižněji a lehčeji. Koukala jsem, že Lukáš s matematikou nemá problém. Aspoň nějaká radost. Po matematice, jsem po Lukášovi chtěla, aby mě něco přečetl z jeho oblíbené knihy. Avšak k tomu už ten den nedošlo. Zbytek času jsme si hráli jeho improvizovanou hru na vrtulník. Po hodině a půl jsem se s radostí s Lukášem rozloučila a dozvěděla se, že maminka není doma, se kterou jsem nutně chtěla mluvit o Lukášovi. Byla tam jen ta teta s dětmi. Odcházela jsem smutná a s pocitem, že doučování byl ztracený čas. Nic jsem neudělala, celou dobu jsme si jen hráli.

Další schůzky byli podobného rázu. Až na to, že já jsem si zvykla a přizpůsobila na spolupráci s Lukášem. Po pár schůzkách, jsem už vymýšlela vojenské, dobrodružné, hry, které Lukáše bavili, a zároveň díky nim něco procvičoval. Jednou jsme hráli na zlého kouzelníka, který mě zaklel do věže a Lukáš byl moje poslední naděje na záchranu. Aby mě Lukáš mohl zachránit, musel plnit úkoly. Úkoly typu – Musíš se dostat do služeb zlého kouzelníka. Máš štěstí, kouzelník zrovna přijímá nového písaře, ale aby si tě vybral, musíš mu prvně dokázat své písařské schopnosti. Napiš mu na papír své jméno atd. Tato hra Lukáše moc bavila, ale určitě neměl takovou radost jako já. Radost z toho, že jsme spojili hru s učením.

Po čase jsem se dozvěděla důležitou informaci a to, že Lukáš trpí syndromem AD(H)D. Pro mě tato informace byla zásadová, protože to změnil i můj pohled na Lukáše. Uvědomila jsem si, že zato jak se chová, nemůže a že se třeba i snaží být pozorný a klidný. Tím se vysvětlil i opožděný vývoj řeči. Lukáš bere i nějaké prášky proti AD(H)D. Jenže jednu dobu dostával vyšší dávku, po které mu pak bylo ve škole špatně, tudíž často chyběl a pak jsme to spolu museli dohánět. Co bylo někdy nadlidský úkol to stihnout za 2 hodiny.

Na každé doučování jsem se snažila něco zábavného připravit. Jednou jsem vytvořila pexeso na naučení měsíců v roce. První hra ho bavila, i když mu to moc nešlo, ale podruhé to už vzdal, protože znovu prohrával, co on těžce nese. Je zvyklý že semnou vyhrává, protože ho většinou nechám asi jako každý dospělý. Říkala jsem si, že se ty měsíce nikdy nenaučí a že to pexeso nebyl asi, tak nejlepší nápad. Když jsem přišla o týden později, dozvěděla jsem se z Cipísku (něco jako žákovská + deníček), že dostal z měsíců 1. Za tu 1 jsem si trochu připsala svůj podíl a hned jsem měla velkou radost a byla jsem na motivovaná na další aktivity s Lukášem.

Naše doučování probíhalo jako na horské dráze. Jednou Lukáš dostával 1 a byl moc šikovný, jindy jsem odpočítávala minuty, protože jsem měla pocit, že jim z pekla utekl čert. Ale jak jsem psala, zvykla jsem si na jeho způsob práce a časem už to bylo jen lepší a lepší. Každé doučování jsme hráli spontánní hru, do které jsme zapojili vypracování úkolů a procvičení učení. Poslední 3 doučování hrajeme na Pearl Harbor, protože má takovou PC hru. Já jsem kapitánka a on je můj pilot, který pro mě plní tajné mise. Jeho postel je jeho letadlo. Nakreslíme si mapu a on vždy musí doletět na nějaké stanoviště, které mu vyznačím, kde poté musí vyluštit šifru, aby dokázal, že je náš člověk a ne zrádce. Šifra je složená ze 4-5 úkolů například: Napiš svoji adresu, vyjmenuj 10 zvířat, udělej 10 dřepů, řekni co je dneska za den (tento úkol je pro něho oříšek, vždy mu s ním musím pomáhat), nakresli kočku, vypočítej příklad atd. Když správně vyřeší šifru, dostane tajný materiál, který musí odvést zpátky na velitelství. Cestou ho pronásledují stíhačky a vrtulníky, kterým musí uniknout atd. Tato hra ho moc baví, jen mě se nelíbí, že je z válečného prostředí ale co jiného může bavit kluka v 6 letech.

Jinak musím říct, že Lukáš je moc milý kluk, hned mě otevřel svoje srdce a vložil mi veškerou důvěru. Ale působí na mě, jako kluk, který má málo pozornosti od maminky. Potřeboval by, aby se mu maminka více věnovala a dohlížela na učení, byla více důsledná, protože Lukáš nemá neustále úkoly, nebo je má špatně vypracované, nebo nemá pomůcky, ale je pravda, že je na dvě děti sama, tak to nemusí mít lehké, ke všemu, když Lukáš je spíš jak za 3 děti.

Ke konci úplného doučování a to v květnu, jsem začala sledovat vážně posuny a zlepšení. Hlavně ve čtení, z čeho jsem měla velkou radost a to byla pro mě ta nejlepší odměna.

Rozhodně jsem ráda, že jsem si tento předmět vybrala, sice moje očekávání byla trochu jiná, ale za to víc mě to dalo zkušeností. S Lukášem jsem objevila svoji chuť překonávat překážky a nevzdávat se naděje. Hlavně doufám, že Lukáš na tom bude s učením a pozorností čím dál tím lepší.