DOUČOVÁNÍ BEÁTY, 5. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Stejně jako v podzimním semestru jsem si i v tom jarním opět zaregistrovala předmět Doučování dětí ze znevýhodněného prostředí. A co mě k tomu vedlo? Jednoduše dobrá zkušenost. Moje dítko školou povinné, Beátka, kterou jsem na začátku semestru začala doučovat, navštěvuje 5. třídu základní školy a já se s ní pravidelně už od září skoro každý týden setkávám, abych jí pomáhala se zvládáním a naučením se probírané látky ve škole. Za tu dobu už jsem měla možnost Beátku docela poznat a můžu srovnávat, jak se měnily její výsledky ve škole a hlavně přístup k učení.

Když jsem těsně před Vánoci končila s doučováním, měla jsem z celého půlroku dobrý pocit. Pocit dobře odvedené práce jak z mé strany, tak jsem měla radost i z Báry, protože si myslím, že za půl roku udělala kus práce. Hlavní bylo, že si dokázala lépe zorganizovat svůj volný čas, protože jsem se jí snažila neustále vtloukat do hlavy myšlenku, že nestačí se na učivo podívat o přestávce před hodinou, kdy mají psát písemku nebo večer před spaním, kdy už je po celém dnu unavená a oči se jí samy zavírají, ale chce to soustavnou přípravu. Na podzim mi vycházelo docházet za Beátkou skoro vždy dvakrát týdně, kdy jsme spolu trávily každý ten den hodinu, tudíž jsem se s ní jeden den něco naučila a další den jsme to pořádně zopakovaly. Jenomže tento semestr mi to rozvrhově zrovna ideálně nevycházelo, tudíž Beátku vídávám většinou jen jedenkrát týdně, ale zato na celé dvě hodiny.

A co se změnilo? Z Beátky se začíná pomalu ale jistě klubat pubertální dítko. Výkyvy nálad jsou na denním pořádku. Jednou by se učila i tři hodiny, jindy mám co dělat, abych ji přinutila a ona mě hodinu vnímala a soustředila se na to, na co právě má. To mi taky nedávno oznámila, že dostala ve škole poznámku… A na moji otázku, za co ji dostala, se nejdříve zdráhala odpovědi, že ani neví, ale nakonec z ní vylezlo, že se bavila v hodině s kluky a nedávala pozor. Také ale pozoruju Beátin strach z rodičů, protože když mi to říkala, rodiče to ještě nevěděli. Za chviličku ale přišla za Beátkou maminka oznámit jí, že odchází k babičce, a když se nemilou zprávu z úst své dcery dozvěděla, hned jí slíbila, že ji večer doma zmlátí. A o paní učitelce taky zrovna ve vší slušnosti nemluvila. Podle mého názoru tento matčin výstup nebyl vůbec vhodný, ať už vůči mně (co si o tom mám asi tak myslet? Výchovné metody nejsou opravdu ideální L), tak i vůči Beátě, protože zastávám názor, že výprask není úplně vhodným řešením takového problému. To se stalo na začátku doučování, a pak se celou dobu nemohla pořádně soustředit, protože věděla, že večer nebude doma zrovna dvakrát veselý.

Další změnou, kterou jsem s novým rokem zavedla, bylo doučování, jak říkáme „v klubu“. V únoru se totiž Beátině nejstarší sestře narodila dcera Maruška (po babičce J) a ta, ač bydlí se svým přítelem úplně jinde, každý den navštěvuje svůj bývalý domov a Beátka má o zábavu postaráno, protože chodí s Maruškou na procházky. To víte, hrdá tetička J A právě to je ten důvod, proč doučko probíhá v Pestré klubovně, která u nich v domě funguje a je výborným místem, kde romské děti z celého pavlačového domu, ale i z blízkého okolí tráví svůj volný čas pod vedením studentů, zabývajících se sociální pedagogikou nebo volnočasovým vyžitím dětí. U Dirdových doma je totiž velmi rušno, ať už je tam Beátina starší sestra Lenka, sestra s Maruškou nebo některá z kamarádek, bydlících v sousedních bytech. Zato ač do klubovny chodí kolem dvaceti dětí, je tam relativně klid a my se s Beátou můžeme v oddělené místnosti (malé knihovně) zabývat školními nedostatky v učení. Sice občas nějaké dítko vtrhne do knihovničky, když jde vyluxovat (většinou za trest, když nedodrží pravidla klubovny) či se přijde pochválit. Nedávno za námi přišel jeden prvňáček pochlubit se, jak se s Pavlem, což je jeden student vykonávající pedagogickou praxi v klubovně, naučil přečíst věty ze slabikáře. Ten dotyčný byl naprosto nadšený a musel nám své čtecí umění předvést a jeho radost ze zvládnutí přečtení pár vět byla obrovská. A právě kvůli těmto momentům mě učitelské povolání tolik láká – naučit děti nové věci a pomáhat jim při překonávání sebe samých…

Domlouvání doučování ale opět nebyl z mé strany vůbec snadné. Selhala komunikace. Již před Vánoci při mé poslední doučovací hodině projevila Beátina maminka zájem o doučování i po novém roce. Tak jsem paní Dirdovou na konci zkouškového období kontaktovala a přes mobil se s ní domluvila, že pokud její zájem o doučování trvá, můžu za týden přijít. Ok, ujednáno, den i hodina. Na první doučko jsem se obzvlášť těšila, protože jsem Beátu téměř dva měsíce neviděla, tak jsem byla samozřejmě zvědavá, jak se mé svěřenkyni dařilo zvládání školních povinností. Bohužel marně. Nedozvonila jsem se a bylo mi od jedné dívky řečeno, že nejsou doma, protože nemají před domem auto. Toto hezky začíná, běželo mi hlavou. Stačila by jedna smska, že nemusím chodit. Ale té jsem se nedočkala, a tak jsem i trochu naštvaně odcházela domů. Troška zodpovědnosti a slušnosti by neuškodila. Sice to k Beátě nemám moc daleko, ale i přesto jsem si mohla naplánovat úplně jiný program. Po této nemilé zkušenosti jsem se rozhodla další den vyrazit za Beátou osobně a doufala, že ji zastihnu v klubu. Povedlo se, dostalo se mi milého přivítání a datum našeho prvního setkání na učebnicemi bylo domluveno. A protože se nedávno rozdávalo vysvědčení, hned jsem vyzvídala, jak dopadlo. Nejlépe tedy ne L. Dvě čtyřky z matematiky a vlastivědy… Takže jsme si hned stanovily cíl – společnými silami budeme bojovat o trojky z těchto předmětů. A snažíme se stále…

Jak už jsem napsala, největší důraz jsme při doučování kladly na matematiku a vlastivědu. V matematice se jednalo především o procvičování násobení a dělení celých čísel a když se k tomu v dubnu přidaly i čísla desetinná, šla z toho Beátě hlava kolem. Proto jsme hodně času věnovaly propočítávání různých typů příkladů, zkoušely různé postupy, abychom našly tu nejlepší metodu, jak se s novou látkou vypořádat. Největší zádrhel je ale v rychlosti, neboť Beátka často nestíhá vysokému tempu v hodinách. A právě v tom je pramen mnoha neúspěšných písemek, protože nestíhá dopočítat všechny příklady. Velké rezervy vidím zejména v násobilce, stále si v není úplně jistá, což je velký nedostatek, jenž jsem se snažila neustálým opakováním na příkladech odstranit. Také počítání s přechodem přes desítku není nijak slavné (učivo 2. třídy L). S vlastivědou je to trošičku složitější. Celý 5. ročník je zaměřený na poznávání dějin. A můžu-li soudit, některým špatným známkám, které Beátka dostala se ani nedivím, protože z heslovitého zápisu učiva do sešitu bych měla i já problém se něco obstojně naučit. Proto se spolu připravujeme na testy z učebnice, kdy si čteme texty a to nejdůležitější vždy několikrát zdůrazňuji a nechávám prostor Beátě, aby svými slovy dokázala o dané problematice hovořit. A jako každému druhému se ani mé svěřenkyni nevyhnuly problémy s mateřským jazykem českým. Zjistila jsem rezervy ve vyjmenovaných slovech a když jsem je jednou chtěla pěkně všechny odříkat, narazila kosa na kámen. Proto jsem na následující hodinu připravila přehled všech vyjmenovaných slov a nekompromisně je dala Beátě se za úkol naučit a vypracovat i pár cvičení. V angličtině jsem narazila na velké mezery v základních znalostech, proto se stále dokola snažím opakovat ty nejzákladnější slovesné tvary a na to navazovat další učivo. Bohužel ale největší problém shledávám v tom, že mimo mne nedokáže Beátě nikdo učivo, kterému nerozumí, pořádně vysvětlit. Sice se s ní občas učí tatínek, ale při následném přepočítání tatínkem vypočítaných úkolů jsem zjistila, že jsou špatně, takže tatínek moc nepomůže. Největší problém vidím v rodičích, kdy by oni sami měli být více důslední a dohlédnout na dceru, aby si opravdu zopakovala probírané učivo. Další nedostatek při výchově shledávám v malé motivaci, kdy si Beáta často nevěří, hned mi oznamuje, že se to nemá šanci naučit, že je to „moc těžký“. A stačilo by tak málo, povzbudit, pochválit i za malý pokrok či úspěch, ne jen vyhrožovat výpraskem za špatnou známku. A mám to vyzkoušeno, snažím se nešetřit pochvalami a věřte, že to pomáhá a hned se učí líp.

A co mi doučování dalo a vzalo? Vzalo mi kolem čtyř hodin týdně, kdy jsem s Beátou bojovala s mezerami v učivu a připravovala cvičení na konkrétní problematiku. A dalo mi obrovskou zkušenost, kdy jsem se musela naučit vycházet s dítětem, někdy dokázat zklidnit Beátin temperament, donutit ji se soustředit a umět stejné učivo vysvětlit několika způsoby. Rozhodně času stráveného doučováním nelituji, protože jsem se dostala do kontaktu s lidmi z romského prostředí a mohla si udělat vlastní obrázek o této menšině žijící v naší republice a také si vyzkoušet nelehké učitelské povolání přímo v praxi.