DOUČOVÁNÍ MARIÁNA, 3. a 4. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna

 

Rodina: úplná

Počet dětí: 1

Ve věku: 11 let (M)

 

Matka: Helena Koňová [1]

Věk: 29

Dosažené vzdělání: základní

Povolání: nezaměstnaná, částečný invalidní důchodce

 

Otec: Miroslav Czoka

Věk: 58

Dosažené vzdělání: základní

Povolání: dělník

 

VÝZKUMNÝ DESIGN

 A. KVALITATIVNÍ ČÁST I – VNÍMÁNÍ A POZOROVÁNÍ

l) Vstup do rodiny

V této romské rodině doučuji už druhým rokem a musím hned v úvodu říci, že jsem velmi spokojená. Už od počátků s rodinou velmi dobře vycházím, chovají se ke mně mile a vycházejí mi vstříc. Z první hodiny doučování si pamatuji, že když jsem přišla, Mariánova maminka byla trochu nervózní, protože Mariánův otec (žijí spolu s matkou jako druh a družka ve společné domácnosti, ale nejsou manželé [2]) si nepřál, aby k nim někdo do rodiny docházel, vlastně přímo tvrdil, že jejich kluk žádné hodiny navíc nepotřebuje, že se učí dobře… Později přistoupil na možnost pomoci při učení, ale jen pod podmínkou, že bude probíhat po vyučování ve škole. To však z časových důvodů (mých i školy) nebylo možné, tak jsem Mariánově mamince navrhla, že to zkusíme u nich doma a pokud jim to nebude vyhovovat,  domluvíme se na nějakém jiném, alternativním řešení.

Na první návštěvu jsem se tedy dohodla potají jen s Mariánovou matkou, a to tak, že přijdu v době, kdy otec zcela jistě nebude doma (řekla mi, že každou sobotu a neděli po 15. hodině chodí s kamarády na pivo a tudíž je to jisté) a moje návštěva tak určitě proběhne bez problémů. Zvolená strategie slavila úspěch, tak jsme pokračovali touto formou ještě v několika dalších setkáních. Asi po 2 měsících se však otec z hospody vrátil dříve, protože si uvědomil, že doma zapomněl peníze… V první chvíli jsem měla opravdový strach, když se ve dveřích objevila jeho zavalitá postava, že z toho bude více než konflikt s nevítaným hostem.  Marián se dokonce utíkal schovat pod postel, jak to u něj je obvyklé, když se bojí, ale nakonec se v panovi M. probudila ta část osobnosti, která naše počínání schvalovala. Po této návštěvě mi bylo jasné, že naše spolupráce v rámci celé rodiny bude fungovat, že tedy i otec přijal fakt, že budu do rodiny docházet, a to i přes svou temperamentní povahu, poměrně velmi klidně.

Do rodiny teď přicházím poměrně pravidelně jednou až dvakrát týdně na 60-120 minut, podle potřeby.

2) V rodině

Orientace na dítě a rodiče

S rodiči dítěte si rozumím celkem dobře, více s matkou, která bývá častěji doma a podílí se větší měrou na výchově syna a jeho přípravě do školy. Když jsem se jí ptala, jaká očekávání má od mého působení v rodině, říkala, že by chtěla hlavně pomoci s učením syna v předmětech, které jsou pro něj obtížné a v nichž nedosahuje takového prospěchu, jaký by si představovala, konkrétně tedy s angličtinou, českým jazykem a matematikou. Sama si k výčtu očekávání přidávám fakt, že matka sama si potřebuje udělat v některých věcech jasno a také vypozorovat určité postupy, které používám při vyučování, aby je sama mohla využívat při společné přípravě do školy ve dnech, kdy k nim do rodiny nedocházím.

Naše vzájemná komunikace probíhá poměrně hladce, bez viditelnějších komplikací, jsem dokonce mile překvapena, že je matka ke mně tak otevřená a mnohdy se mi svěřuje s velmi osobními věcmi, pocity nebo zážitky. Naopak pozoruji, že při komunikaci se synem má jisté problémy, patrné mnohdy už na první pohled. Matka často volí ironickou formu komunikace, které chlapec ještě příliš nerozumí a neví, jak si má matčino jednání vysvětlit, občas je v jejím hlase patrný poněkud výsměšný tón. Často se stává, že zdůrazňuje spíše synovy negativní stránky, než ty kladné (například: když chlapec přinesl ze školy v jeden den tři jedničky, z toho jednu z velmi těžkého diktátu z českého jazyka, a jednu trojku z matematiky, kde provedl jen čistě početní chyby z nepozornosti, ale probírané látce rozuměl, matka v mé přítomnosti konstatovala: „Ty fakt seš asi nenormální, ty seš úplnej debil, když nevypočítáš tak lehkej příklad, co umijou už děcka ve školce. Co si pak o tobě paní učitelka pomyslí?“).

Při komunikaci v rodině, která se ve velké většině odehrává ve směru matka-syn, je patrné převažující používání spíše jednoduché slovní zásoby, chudé a stereotypní, zaplněné poměrně značnou zásobou nespisovných slov a vulgarismů. U komunikace s otcem často nastává problém i s porozuměním, neboť pochází ze slovensko-maďarského pomezí a jeho jazykový projev je kombinací slovenčiny, maďarštiny, romštiny a češtiny. U matky i otce dochází k častému zaměňování slov (zejména těch podobně znějících apod.).

Neverbální komunikace je také poměrně strohá, u matky se objevuje částečně komunikace gesty a výrazem, u chlapce se neverbální složky komunikace snad téměř nevyskytují. Otec využívá zejména intenzity hlasového projevu.

Orientace na  dítě

Chlapec je na svůj věk (11 let) podle mého názoru introvertního ladění, spíše samotářský typ, často s hodně povrchním prožíváním, zájmy a motivací. Ve volném čase se nepravidelně věnuje čtení a docházení do fotbalového kroužku, ale převážnou většinu ho pak tráví před televizní obrazovkou[3]. Co se týče hodnocení po intelektuální stránce, řekla bych, že je to žák poměrně intelektově vyspělý, avšak ne příliš bystrý, mnohdy v přemýšlení zpomalený až těžkopádný. Na některé úkoly mu stačí chvilinka a má je hned v pořádku vyřešené, o jiných, podobně obtížných, je schopen přemýšlet i několik minut a bádat nad jejich správným řešením. Jeho oblíbený postup u příkladů nebo úkolů, které se mi zdají již na první pohled obtížné, je odhadnout (avšak většinou zcela mimo reálné hodnoty) výsledek, podívat se na mě nebo na maminku, jak na jeho tip zareagujeme, a podle toho uzpůsobit odpověď, pozměnit ji nebo říci zcela opačnou.

Pozornost je schopen soustředit na činnosti, které ho baví, a to i několik desítek minut (například u doplňování mluvnických cvičení v českém jazyce, do kterých se doslova v poslední době „zamiloval“), u jiných, pro které není dostatečně motivovaný nebo v nich není dost úspěšný, jen několik okamžiků a pak chce přejít k jiné práci. Ve škole ho baví především český jazyk, tělesná, výtvarná a hudební výchova, v letošním školním roce projevuje pozitivní hodnocení i k anglickému jazyku, který jim do rozvrhu nově přibyl.

Zdá se mi, že mě Marián přijal velmi rychle, za celou dobu, co docházím do rodiny, se mi nestalo, že bychom spolu měli nějaký konflikt. Hlavní přínos své práce vidím v tom, že v Mariánovi i jeho mamince probouzím smysl pro pravidelnost v činnostech, zodpovědnost za splnění zadaných úkolů, oba směřuji k osvojování schopnosti učit se, pokouším se je vést i k samostatnosti, pečlivosti a trpělivosti. Myslím si, že díky mé práci v rodině se Marián staví k povinnostem souvisejícím se školou zodpovědněji, cítí se jistější, protože kdykoliv něčemu nerozumí, má se koho zeptat, má mu kdo poradit. Velký díl úspěchu, podle mého názoru, připadá na formování vztahu ke vzdělání jako takovému, i jeho jednotlivým složkám. Oceňuji sama na sobě, jak se mi povedlo například probudit v chlapci lásku k českému jazyku. Než jsem začala v rodině působit, měl s tímto předmětem obrovské potíže, vycházela mu dostatečná, absolutně se neorientoval v psaní i/y ve vyjmenovaných slovech apod. Příčina byla velmi prostá – ve škole nepochytil zásady spojené s vyjmenovanými slovy a doma nebyl nikdo, kdo by mu s touto problematikou poradil, tak celou dobu vyloženě v diktátech tipoval a odhadoval, jakou variantu má vybrat. Stačila dvě odpoledne a z propadlíka se stal jeden z nejlepších žáků na češtinu ve třídě, dneska je to jeho oblíbený předmět, nedá na něj dopustit.

I ve škole si toho učitelé všimli, na třídních schůzkách se maminky ptali, jak je to možné, že se tak zlepšil, a také ocenili, že se svědomitěji připravuje do školy (i když občas nějaký ten domácí úkol či sešit zapomene).

Ačkoliv je Marián jedináček, není jeho pozice v rodině centrální, nemá ústřední roli. Hlavou rodiny je otec, i když se doma vyskytuje ze všech členů nejméně často, matka je mu ve všem zcela podřízená (jeden z mála případů, o nichž vím, že se vzepřela jeho vůli, byla situace, kdy si přála, abych za Mariánem docházela domů – dodnes nevím, jak to dopadlo ten den, kdy se to otec dozvěděl a já odešla domů…). Marián je neprůbojné dítě, nechá s sebou dost „zametat“, matka se k němu někdy staví způsobem, jako by to ani nebyl její syn. Často k němu má ironické poznámky, kterým chlapec nerozumí, využívá ho pro různé domácí práce, na druhou stranu se podrobně zajímá o to, co bylo ve škole, jeho úspěchy se před svými známými chlubí apod. Všimla jsem si, že Marián si o hodně věcí neumí říct, například když mu dopisuje pero, nedokáže maminku požádat, aby mu koupila nové, neořeže si pastelky sám a ani nepoprosí mamku, jsou ořezané až ve chvíli, kdy si toho všimne ona sama.

Jaká je sociometrická pozice ve třídě, mohu usuzovat jen z několika málo indicií. Myslím si, že má jen jednoho kamaráda, jinak ho ostatní děti spíše přehlížejí. Učitelé se k němu chovají stejně jako ke kterémukoliv jinému žákovi. Na třídních schůzkách mamince říkali, že se příliš nezapojuje do kolektivu, je nevýrazný, nemá žádné zásadní kázeňské problémy.

Co se týče kamarádů, myslím si, že jich Marián moc nemá, ve třídě se nejvíce baví s Dominikem (bílý chlapec, bydlí ve vedlejším domě, chodí spolu ven, do fotbalového kroužku, když byl Marián nemocný, nosil mu Dominik úlohy a sešity apod.), jinak s ostatními spolužáky moc nekomunikuje. Když chodí ven, je to většinou s dětmi z okolních domů, je mezi nimi několik romských dětí, i několik přímých příbuzných. Vnímá kamarády jako velmi důležité a je mu líto (i když mi to nikdy přímo neřekl), že jich má tak málo. Jednou mluvil o dětech z fotbalového kroužku, něco v tom smyslu, že „dokud nebudu mít kopačky jako oni, nebudu moci být jejich kamarád“. Přátelství ale vnímá asi hodně silně, protože nedávno mi vyprávěl, že „se díval na film o indiánech a líbilo se mu, jaký vztah spolu měli Vinetou a Old Shatter Hand“. V kuchyni mají papouška Frantíka – učí ho mluvit a považuje ho za svého nejlepšího kamaráda.

Orientace na sociální prostředí

Z pozorování mi vyplývá, že rodina není zcela vyhraněná jako typicky romská, alespoň to nelze říci o všech aspektech života. Co se týče otázky romství obecně, není tato problematika (až na výjimky, například konflikt ve škole z Mikulášské besídky [4]) v rodině řešena. Zdá se, že povětšinou je rodina nastavena jako spíše majoritní („bílá“), sdílí základní hodnoty obdobné s většinovou společností, romského ducha nejvíce asi vnáší otec – používá někdy romštinu, má příbuzné, kteří udržují romské tradice a kulturu.

Vybavení bytu není v ničem odlišné od typické české domácnosti, je čistý, vždy upravený, snad jen, že je prostší… Všimla jsem si, že v bytě nevisí žádné obrazy, na zdi je připevněna jen polička s hrníčky a na ní je vystavena Mariánova fotka. Nad vstupními dveřmi visí malý kříž s Ježíšem, matka nosí křížek i na řetízku. Knihovničku nebo něco takového v bytě nemají, chlapec má všeho všudy asi tři knihy pohádek a jednu starší encyklopedii o lidském těle, ve značně dezolátním stavu. Je zvláštní, že ke knihám i čtení obecně má vybudovaný poměrně silný vztah, ačkoliv v bytě moc knih nemají a nikdo ho doma asi k této činnosti ani nikdy moc nevedl.

Co se týče vztahů v rodině, zdá se mi, že ačkoliv je Marián jedináček (matka v souvislosti s velkými zdravotními problémy s páteří má zakázáno mít další dítě), vůbec se tak nechová. Navíc jsem si všimla, že pokud do rodiny zavítá některý z příbuzných se svými dětmi, nedělá Mariánova matka rozdíl mezi vlastním dítětem a ostatními. Celkově lze říci, že v rodině jsou silné vztahy a rodinná pouta mají charakter pevných celoživotních svazků, které mnohdy určují chování jednotlivých členů. Rodina je pro všechny téměř posvátnou institucí.

Když jsem se zajímala, jak tráví rodina volný čas, dostalo se mi odpovědi, že maminka bere syna často na procházky, jinak že buď chodí s kamarády ven nebo je doma u televize, moc dalších společných aktivit asi nemají. Otec se do společného volného času nezapojuje. Celé dny tráví mimo domov buď kvůli práci, nebo je s kamarády v hospodě.

Nerada se bavím s lidmi o penězích, ale i z toho mála, kdy jsme na toto téma narazili, jsem zjistila, že k financím má rodina poměrně zvláštní vztah. Příjmy rodiny tvoří převážně sociální dávky (podpora v nezaměstnanosti, částečný invalidní důchod, přídavky na dítě apod.) a výdělek otce, často ovšem za „nelegálně“ vykonanou práci, většinou manuálního a sezónního charakteru. Několikrát jsem si povšimla, že peníze jsou pro rodinu velmi důležité, ale mnohdy si neuvědomují jejich cenu, utratí velkou sumu za něco, co nepotřebují, co není natolik důležité, aby do toho museli tolik investovat [5].  Vztah k věcem je podobný – často si koupí něco, co není bezpodmínečně nutné, Marián si mnoha věcí neváží a mnohdy se stane, že jsou některé jeho hračky, učebnice či součásti oblečení v katastrofálním stavu.

Tradice v rodině jsou podobné těm, které se zachovávají ve většině českých rodin (například vánoční či velikonoční zvyky apod.). Další podrobnosti jsem zatím nezjistila.

Orientace na vnější prostředí

Marián není uzavřen v romské komunitě, stýká se s bílými i romskými dětmi, má kontakty se všemi etniky v okolí svého bydliště (vím, že má například spolužačku vietnamského původu). K učitelům a vedoucím, k autoritám obecně, zachovává odstup, bere je jako osoby, které musí poslouchat a respektovat, jejich slovo má stejnou váhu jako slovo rodičů. Nejvíce asi respektuje svého otce a svého strýce Vladka, matku bere jako ochránkyni, její slovo je až po vyjádření otce (eventuelně strýce). Pokud má nějaký problém, jde s ním ale nejdřív za maminkou, ta pak většinou řeší danou otázku s otcem za Mariána (ten se ho v takových případech bojí a v mezních situacích se dokonce utíká schovat, protože od otce následují tresty, mnohdy i fyzického charakteru).

Ke mně osobně má celá rodina zvláštní vztah. S otcem se příliš často nepotkávám, nijak zvlášť mu sice nevadím, ale ještě asi příliš nepřekonal fakt, že jsme ho s jeho paní určitým způsobem „obelhávaly“ ohledně mého docházení do rodiny. Když mě potká na ulici, slušně mě pozdraví, nedávno jsme si dokonce společně vypili v kuchyni kávu a popovídali. Matka mě velmi respektuje a dá na mé rady, mnohdy ale přeceňuje mé schopnosti a síly a myslí si, že když jsem vystudovala vysokou školu a jsem učitelka, že vím a umím naprosto všechno, že dokážu i nemožné. Ohledně vztahu s Mariánem jsem přemýšlela od začátku, jaký postoj k němu mám zaujmout – jestli jako paní učitelka, která mu bude pomáhat s úkoly, nebo kamarádka… Myslím, že volbou kompromisu mezi oběma pozicemi jsem to ulehčila nejen sobě, ale i chlapci – v rámci školních věcí jsem opravdu více paní učitelkou a pro Mariána je snadnější zaujmout ke mně určitý postoj, založený na respektu k autoritě, v ostatních oblastech (a někdy i ve školní problematice), jsem spíše tou kamarádkou, co s ním chodí plavat, kreslí si s ním obrázky, hraje s hračkami, nosí dárky, povídá si.

3) Zápis do deníku

DENÍK DOMÁCÍHO UČITELE: PRAXE – PODZIM 2005

Do dnešního dne jsem v průběhu podzimního semestru absolvovala 11 setkání v úhrnné časové dotaci cca 17 hodin. Hodlám i nadále pokračovat s průměrnou intenzitou 1,5-2 hodiny týdně.

Setkání č. 1: 1. 10. 2005 (16,00-17,30 hod.)

Na dnešní setkání jsem přišla do rodiny po více než dvouměsíční odmlce (poslední návštěva proběhla 23.8. 2005, kdy jsem s Mariánem dopoledne opakovala učivo 3. ročníku před začátkem nového školního roku, dala jsem mu připravená doplňovací cvičení do české mluvnice a sadu příkladů do matematiky. Odpoledne jsme spolu zašli na koupaliště, učili jsme se plavat a celkem nám to šlo).

Dnes jsme se tedy s Mariánovou maminkou domluvily, které dny nám bude společná příprava vyhovovat, a shodly jsme se, že nejlepší bude neděle odpoledne, protože je to den, kdy bývají zaručeně doma a Marián je zvyklý dělat domácí úkoly. Dala jsem jí své nové telefonní číslo na mobil a nabídla jí, že kdykoliv bude cokoliv potřebovat, poradit, či změnit nebo zrušit termín návštěvy, stačí napsat zprávu nebo zavolat.

Maminka mi uvařila kávu a nabídla mi tvarohový koláč (mimochodem moc dobrý!). Povídali jsme si o prázdninách, dověděla jsem se, že byli týden u rodiny na Slovensku a Marián pak byl týden na prázdninách u tety někde na Českomoravské vysočině, ale že se mu moc stýskalo, tak ho domů přivezli poměrně brzo. Paní H. zajímalo, co jsem dělala o prázdninách já, tak jsem jí povídala o táborech, které každoročně pořádáme, a navrhla jsem jí, že by v létě mohl jet Marián s námi. Matce se tato myšlenka líbila, ale namítala, že na to nebude mít asi dost peněz, tak jsem jí navrhla, že by se to dalo nějak udělat, aby zaplatila nižší částku; poté souhlasila[6].

Potom jsem zkontrolovala, jak si Marián poradil s cvičeními, které jsem mu přinesla o prázdninách. Příjemně mě překvapil v českém jazyce, kde měl všechna cvičení doplněná téměř bez chyby, v matematice byla ale spousta chyb, navíc neměl hotová všechna cvičení. Když jsem se ptala proč, maminka mi odpověděla, že ho to nebavilo, že si nemohl vzpomenout, jak se to počítá a že mu to nešlo, tak už se k tomu nevrátil. Řekla jsem jí, že je potřeba dohlížet, aby se syn naučil plnit zadané úkoly a když si s něčím neví rady, má mi zavolat nebo má poprosit paní učitelku ve škole apod. Matka souhlasila a vynadala synovi stylem: „Vidíš, já jsem ti to říkala, že se paní učitelka bude zlobit, teďka si o tobě určitě myslí, že seš neschopnej spočítat takový lehký příklady.“Odvětila jsem, že si nic takového nemyslím, že je mi jasné, že si kluk nemohl vzpomenout, protože to už brali ve škole dávno a my jsme to spolu moc neopakovali, ale matku moje odpověď moc neuspokojila.

Naší další činností byl domácí úkol do čtení, kdy jsme měli přečíst úryvek z čítanky, což Mariánovi nečinilo žádné problémy, se čtením neznámého textu se vyrovnává velmi dobře. Druhou úlohou bylo naučit se básničku, což byla otázka asi 10 minut, protože Marián se ji už učil dopoledne sám, doporučila jsem mamince, aby si ji s ním večer ještě zopakovala.

Posledním bodem našeho učebního odpoledne byl první úkol z angličtiny – naučit se abecedu (vyjmenovat a zazpívat). Při tomto úkolu jsem pozorovala, že chlapec je na jazyky hodně nadaný, že má schopnost dobře si pamatovat zejména slyšené (tzv. odposlouchání), že ho cizí jazyk baví. U zpívání jsem si všimla, že zpívá velmi čistě, ale jeho projev je značně nesmělý, jako by se bál prezentovat se nahlas.

Návštěvu jsem ukončila prosbou, zda-li by mi mohl Marián do příště namalovat obrázek muže nebo ženy, který jsem potřebovala do školy pro hodnocení dětské kresby, a také domluvou na další setkání.

Celkový pocit z této návštěvy jsem měla poměrně dobrý.

Setkání č. 2: 9. 10. 2005 (16,00-17,30 hod.)

Toto setkání se už od počátku odvíjelo ve velmi příjemném duchu, maminka mi nabídla čaj a ochutnávku nového receptu buchty s jablky (byla fakticky výborná). Marián mi dal obrázek chlapce, poděkovala jsem mu a dala mu za odměnu čokoládu.

V přípravě do školy jsme se zaměřili na vlastivědu, protože Marián nebyl schopen ve škole z výkladu učitele pochopit, co je to nadmořská výška a tím pádem nedokázal splnit domácí úkol zaměřený na procvičení tohoto učiva. Pokoušela jsem se mu to vysvětlit tradiční formou, ale moc se mi to nedařilo, tak jsem zvolila formu nákresů, přirovnání k něčemu, co si dokázal představit a čemu rozuměl, až se nakonec záměr vyplnil a chlapec učivo pochopil. Celý proces ale trval déle, než jsem předpokládala, bylo složité s ním spolupracovat, při prvních neúspěších už nechtěl o vlastivědě ani slyšet. Nakonec jsem ho motivovala tím, že pokud se nám to podaří naučit, přejdeme k angličtině, na kterou se očividně těšil (poznala jsem to podle toho, že ji měl přichystanou nahoře, což u něj znamená, že tuto činnost by chtěl dělat ze všeho nejdřív).

V angličtině jsme se učili počítat do deseti, pro zpestření jsem mu vytvořila kartičky s číslicemi (později i s dalšími probranými slovíčky), určené k procvičování.

Poslední částí našeho programu byla matematika, s níž se Marián moc „nekamarádí“. Opakovali jsme sčítání a odčítání pod sebou, jednoduché dělení a několik příkladů složených (více matematických operací, například sčítání a násobení). Nakonec jsme se pokoušeli sčítat jednoduché příklady do desíti v angličtině, Mariánovi se to moc líbilo.

Na další setkání jsme se domluvily s maminkou na 15.10. 2005 v 16,00 hod.

Setkání č. 3: 15. 10. 2005 (16,00-18,00 hod.)

Když jsem přišla na domluvenou hodinu, Marián nečekal jako tradičně v kuchyni za stolem, ale ležel ve vedlejším pokoji v posteli. Když jsem vcházela dovnitř, maminka mi oznámila, že „kluk má neštovice, a proto dostal ze školy hromadu věcí na opakování, takže s tím potřebuje pomoct.“ Uvědomila jsem si, že jsem neštovice ještě neměla a že by to mohlo být nebezpečné, ale nakonec jsem se odhodlala, přece už jsem přežila i horší věci…

Většinou bývá zvykem, že se převážnou část informací dozvídám od maminky, mnohdy za syna mluví, i když se táži přímo jeho, ale tentokrát se Marián rozpovídal, tak jsem ho nechala. Mluvil o tom, jak je to fajn být doma, že se těší, až ho v pondělí po škole přijde navštívit spolužák Dominik ze školy a přinese mu úkoly atd. Taky mi (snad poprvé za celou dobu, co do rodiny docházím) řekl, že dostal špatnou známku – čtyřku z matematiky, protože neuměl vypočítat slovní úlohu. Mamka to opět okomentovala oblíbeným způsobem, ve smyslu, že „má doma blbečka, co nic neumí.“ Tak jsme se vrhli na počítání slovních úloh – zjistila jsem, že hlavní problém není v tom, že by nerozuměl, jak se úlohy počítají, ale že si neumí představit, co vlastně počítá (zdá se mi také dost divné dávat dětem úlohy o tom, že zahradník sází určité počty určitých barev tulipánů, nebo o tom, že prodavačka prodává různé typy koberců apod.). Proto jsem si vymyslela vlastní slovní úlohy, které navazovaly na zkušenosti, které chlapec má, například o rozdělování bonbónů ze sáčku mezi kamarády, nebo o nákupu svačinky do školy – protože vím, že Marián každé ráno dostává 20 Kč na nákup svačiny). Když jsem zvolila tento způsob, slovní úlohy se mu počítaly snadněji, lépe si dokázal uvědomit, co vlastně počítá, co je neznámou.

V českém jazyce si měl zopakovat vyjmenovaná slova po b, l, m a p, takže když jsem řekla, že si napíšeme diktát, přivítal to s nadšením, protože je to jeho oblíbená činnost. V celém textu (cca 20 vět) měl asi jen 3 chyby v gramatice a 4 v interpunkci (což je skvělý výkon, když uvážím, že ještě před rokem z českého jazyka málem propadal!).

Nakonec jsme přešli k vlastivědě (což ve zpětném pohledu nepovažuji za příliš šťastné, protože chlapec byl už poměrně unavený a nedokázal se plně soustředit). Úkolem bylo vypsat nejvýznamnější pohoří v ČR a vyhledat jejich nejvyšší vrcholy i s nadmořskou výškou. Při práci s mapou jsem si povšimla, že je jeho počínání velmi neobratné, navíc že maminka nemá o této oblasti sebemenší ponětí. Zadání se nám nakonec podařilo splnit.

Před odchodem jsem poprosila maminku, aby se s ním v průběhu týdne více zaměřila na slovní úlohy a více je orientovala na zkušenosti z praxe, a slíbila jsem jí, že příště (23.10. 2005) přinesu atlas světa a budeme si prohlížet mapy, aby se Marián více sžil s mapami.

Setkání č. 4: 23. 10. 2005 (17,00-18,30 hod.)

Marián ještě pořád nechodí do školy a leží doma s neštovicemi. Maminka mu říká „muchomůrka“, protože je „puntíkovaný od pudru“. Všichni jsme se tomu zasmáli…

Na úvod jsme si prolistovali atlas, který jsem donesla, prohlíželi jsme si kontinenty, ukazovala jsem mu jednotlivé typy map apod.

Potom jsme si napsali diktát na opakování zbytku vyjmenovaných slov (s, v, z), neměl v něm skoro žádné chyby, dokonce za ně chtěl nějaké věty navíc!

Potom jsme se téměř hodinu věnovali matematice, zejména slovním úlohám, protože kamarád Dominik, který za Mariánem docházel se zadáním domácích úkolů, vyřizoval, že až se vrátí Marián do školy, bude zkoušený v matematice na slovní úlohy. Tentokrát nám to šlo už lépe, vypočítali jsme jich kolem deseti.

Pak jsem zkontrolovala, jestli má opsané všechny zápisy podle sešitů od spolužáka, dva mu chyběly, tak jsme je doplnili.

Ještě jsme si vyzkoušeli převádění jednotek, domluvila jsem se s maminkou na příští termín a šla jsem domů.

Setkání č. 5: 30. 10. 2005 (16,00-17,00 hod.)

Po dnešním setkání jsem poměrně rozladěná, protože se setkání muselo zkrátit kvůli nezodpovědnosti matky. Marián měl narozeniny a maminka mu naplánovala oslavu s rodinou, ale mně to dopředu neoznámila, takže když jsem přišla, byli všichni velmi překvapení, co tam dělám. Marián neměl nachystané věci na doučování (a ani do školy, jak jsem se po chvíli dověděla), zato držel v ruce vysavač a luxoval, maminka chystala chlebíčky a otec seděl za stolem a kouřil. Paní se mi začala omlouvat, že mi zapomněla zavolat, že nemám chodit, že nebudou mít na doučování čas. Zeptala jsem se, jestli je Marián, připraven do školy, odpověděla, že ano, ale chlapec ve stejné chvíli, že ne – bylo mi jasné, že maminka nemluví pravdu. Tak řekla, ať jdu dál a udělám jen to nejpodstatnější, že po 17. hodině přijdou hosté a že do té doby musí být všechno hotové, nachystané a poklizené.

Jen zběžně jsem s Mariánem zopakovala nová slovíčka do angličtiny a udělala zápis do čtenářského deníku o knize Děti z Bullerbynu. Marián si chtěl napsat diktát nebo doplnit mluvnické cvičení, ale bylo už před pátou, tak jsem naznala, že je nejvyšší čas odejít.

Domluvily jsme se na další setkání, které proběhne 6.11. 2005 od 16,00 hod.

Setkání č. 6: 6. 11. 2005 (16,00-18,00 hod.)

Když jsem šla na dnešní doučování, vzala jsem pro Mariána malý dárek k narozeninám – knížku pohádek od Hany Doskočilové. Vybrala jsem ji z toho důvodu, že vím, jak rád Marián čte a že tento styl je mu přiměřený a určitě se mu bude líbit. Když jsem zazvonila, maminka otevřela a začala se mi sáhodlouze omlouvat za minulé setkání, že na mě byla nepříjemná, což bylo způsobeno tím, že měla hodně starostí s oslavou a že zapomněla, že mám přijít. Nabídla mi kávu a malé zákusky z oslavy. Dala jsem Mariánovi dárek, měl z něj upřímnou radost a hned si začal v knížce číst – přečetl mi nahlas celou pohádku na motivy maďarského přísloví: „Kůň ke koním, osel k oslům patří.“

Po celou dobu, co jsem dnes v rodině byla, maminka se snažila být milá, dokonce svého syna několikrát pochválila (snad poprvé za celou tu dobu, co do rodiny docházím!), a to za výsledky minulý týden, kdy dostal dvě jedničky z angličtiny, dvě jedničky z českého jazyka  a dvojku z matematiky.

Potom si postěžovala, že v matematice začali ve škole probírat nové učivo – „dělení pod sebe“. Podívala jsem se do učebnice, jaké typy příkladů si už zkoušeli, a zadala jsem Mariánovi obdobný. Vůbec nechápal, jak se takový příklad počítá, maminka nás pečlivě sledovala. Vysvětlila jsem mu postup, vypočítali jsme ho společně. Druhý příklad už šel snáze, ale sám ho celý nevypočítal. Všimla jsem si, že mamka jeví zájem o to, jak se takové příklady mají počítat, tak jsem jí navrhla, že by se to mohla také naučit. Souhlasila, učila jsem syna i matku. Po několika příkladech tomu už oba rozuměli, požádala jsem maminku, aby ještě večer nějaký příklad se synem vypočítala.

Návštěva se poněkud protáhla, protože paní mi začala povídat, jak byla tento týden na konkurzu o práci a jak ji zase nedostala. Bylo to místo v kanceláři, jen by zařazovala složky do kartotéky. Bylo jí to očividně líto. Sváděla to na protekci a diskriminaci.

Příští schůzka se uskuteční za týden v neděli v 16,00 hod.

Setkání č. 7: 13. 11. 2005 (16,00-17,30 hod.)

Od začátku jsme se s Mariánem připravovali na čtvrtletní písemku z českého jazyka a také z matematiky. V češtině jsme si zopakovali slovní druhy a napsali si opakovací cvičení na problematické mluvnické jevy, v matematice jsem zkontrolovala, jestli už zvládá dělit (dařilo se mu to celkem dobře), procvičili jsme ostatní matematické operace a vyřešily tři různě zaměřené slovní úlohy. Potom jsme chtěli udělat domácí úkol z geometrie, ale nemohl v učebnici najít, která úloha to je, tak jsem se mu podívala do deníčku, kam si zapisuje, jaké mají na další den domácí úlohy. Našla jsem tam různé sprosté obrázky a všelijaká neslušná slova. Nevěděla jsem, jak mám zareagovat, celou situaci „vyřešil“ chlapec sám, když viděl, čeho jsem si v deníčku všimla. Vytrhl mi sešitek z ruky a hodlal ho schovat do tašky. Maminka  to okamžitě zpozorovala, prohlédla si deníček a vlepila klukovi facku. Začala mu nadávat, jestli „je normální, kreslit si do sešitu takový sprosťárny, co to má za nevychovaný děcko, že je stejnej zmetek jako jeho fotr“ apod. Tato slova se mi poslouchala dost nepříjemně, pokoušela jsem se zakročit, ale matka mě nepustila ke slovu, křičela na kluka, který se mezitím málem rozplakal, ale snažil se to nedát najevo, proto jen tak tiše vzlykal. Zakázala mu televizi a řekla, že nepůjde ven, dokud si to neodpracuje. Poslala kluka do vedlejší místnosti kleknout do kouta. Když jsme zůstaly samy, pokoušela jsem se jí vysvětlit, že by měla reagovat mírněji, že její postup byl nepřiměřený, že by dítěti neměla fyzicky ubližovat. Uznala, že jednala ukvapeně, ale také řekla, že „to tak dělá běžně, že na něho nic jiného neplatí. Kdyby byl teďka doma tata, tak by ho dotřískal, že by si ani na prdel nesedl. A až přinde z hospody, tak toho fracka zmaluje.“ O tomto konfliktu jsem pak přemýšlela celý den, myslím, že jsem nezachovala zrovna profesionálně, měla jsem se chlapce zastat a vysvětlit mu, že co provedl, nebylo správné, ale nenechat mu ubližovat. Mrzí mě to.

Po tomto incidentu bylo vhodnější odejít, další setkání proběhne zase v neděli ve čtyři odpoledne.

Setkání č. 8: 20. 11. 2005 (16,00-17,30 hod.)

Dnešek se zpočátku nesl ve znamení dusné atmosféry, neboť jsem nevěděla, jak se mám po minulém konfliktu chovat… Matka ale jednala velmi přirozeně, o ničem z minula nepadlo ani slovo, začala tím, že „ze čtvrtletky z matiky měl dvojku a z češtiny taky, ale kdyby měl ještě jeden bod navíc, donesl by jedničku“ (což je úplně super, protože se ohromně zlepšil!).

Skoro celé setkání jsme tentokrát věnovali angličtině, protože se během týdne naučili velké množství nových slovíček. Naučila jsem oba hru na procvičování a zároveň zkoušení, které říkám Nebíčko-peklíčko[7]. Hra se Mariánovi i mamince líbila, hráli jsme ji čtyřikrát, získal jedničku, dvě dvojky a jednu trojku. Potom jsme vyráběli Bingo na slovíčka[8] a opět jsme ho hráli, tentokrát už jen jednou. Mariánovi i mamince se obě hry moc líbily a říkali, že si je ještě večer zahrají.

Potom přišla jedna z Mariánových tet, přivedla s sebou své tři větší děti (odhaduji mezi třemi a šesti lety věku) a v kočárku malou Marušku (cca půlroční). V té chvíli začalo být v malém bytě velmi těsno a také dost živo, tak nebylo možné v přípravě do školy dále pokračovat. Marián se navíc přestal soustředit, protože si chtěl hrát s dětmi.

Domluvila jsem se s maminkou, že ve čtvrtek ve tři odpoledne půjdu s Mariánem a ještě jednou dívenkou, kterou také doučuji, na krytý bazén plavat, děti se aspoň spolu seznámí[9].

Na další schůzce, zaměřené na přípravu do školy, jsme se domluvily na příští týden na neděli.

Setkání č. 9: 27. 11. 2005 (16,00-17,00 hod.)

Nevěděla jsem, jestli mám na doučování vůbec jít, protože jsem hodně nachlazená (z bazénu ze čtvrtka) a bojím se, abych ještě někoho nenakazila. Rozhodla jsem se, že se jenom zastavím a poptám se, je-li něco akutního, jinak půjdu domů a necháme to na příští týden. Když jsem zazvonila, vítala mě Mariánova maminka se slovy: „To je dobře, že už dete, sedíme tu už víc jak hodinu nad příkladama a nemůžem to spočítat…“. Bylo rozhodnuto za mě. Jen jsem paní H. upozornila, že jsem trochu nemocná, že se proto zdržím jen krátce. Uvařila mi čaj a my jsme se s Mariánem vrhli na matematiku. Začali ve škole počítat s velkými čísly (do 10 000), trošku se ztrácel v operacích s velkými čísly, protože si tak ohromné hodnoty nedokázal vůbec představit. Poradila jsem mu určité pomůcky, aby se mu lépe počítalo, zpočátku to vůbec nechápal, později jsme konečně dospěli do stavu, kdy byl sám schopen vypočítat lehčí příklady. Marián říkal, že nikdo ve třídě tomu nerozumí, tak jsem mu poradila, ať ve škole poprosí pana učitele, aby jim ještě jednou učivo vysvětlil.

Setkání č. 10: 4. 12. 2005 (16,00-17,30 hod.)

Když jsem přicházela do bytu, ve dveřích se objevil Zorro – byl to Marián v kostýmu, který si chystal na Mikulášskou besídku do školy. Maminka mi prozradila, že mu ho koupila, a to za téměř 400 Kč, což mi přišlo poměrně dost v souvislosti s finanční situací rodiny. Myslím si, že je sama dost šikovná na to, aby mu podobný kostým vyrobila sama s mnohem menšími náklady. Už poněkolikáté jsem si uvědomila, že romské uvažování je někdy trošku „nepraktické“, že si jakoby nedokáží určit, co je důležitější a potřebnější a nechají se strhnout momentálním pocitem. I tak jsem kostým pochválila, i když jsem poznamenala, že se mi zdá dost drahý, že by se dal ušít tak za třetinu. Maminka souhlasila, nahlas vyslovila myšlenku, že ji to vlastně ani nenapadlo, ale že by to uměla… Chtěla klukovi udělat radost… Chápu to.

Připravovali jsme si dramatický výstup Zorra na besídku, básničku a písničku pro Mikuláše, čerta a anděla. Děti totiž nedostaly žádný domácí úkol na víkend, tak jsme se této aktivitě mohli věnovat po celou dobu. Všimla jsem si, že Marián má talent na dramatické vystupování, hezky recituje a zpívá, ale je velmi ostýchavý a nesmělý, tak mluví a projevuje se velmi potichu. Umí být za všech okolností svůj.

Další setkání máme domluvené na neděli 11.12. 2005 už na 15,00 hod.

Setkání č. 11: 11. 12. 2005 (15,00-17,00 hod.)

Naše zatím poslední setkání se uskutečnilo minulou neděli. Přijela jsem z víkendového kurzu dramatické výchovy, tak jsem se těšila, jak mi bude Marián povídat o besídce. Jenže hned u dveří jsem se dověděla, že Marián si moc besídku neužil. Když přišel převlečený za  Zorra, mnohé děti mu záviděly, že má tak hezký kostým, a v zápalu hněvu mu jedna spolužačka řekla: „Ty černá hubo, kdes to vzal, tos musel někde ukrást, ne?“ Marián se rozplakal a šel z besídky domů. Doma to řekl mamince, která hned druhý den šla do školy a mluvila s třídním učitelem. Ten jí řekl, že s onou dívkou už mluvil, i s jejími rodiči, že se moc omlouvají, že už se to nestane. Když mi to Mariánova maminka říkala, vůbec to nevypadalo, jako že mluví z pohledu svého romského původu. Myslím si, že se sice za svůj původ nestydí, ale nějak zvlášť si ho nepřipouští. Vzpomínám si, že mi kdysi minulý rok říkala, že „ze začátku vodila Mariána každý den do školy a vyzvedávala ho ve škole, protože kousek odtud bydlí Cikáni, a tak se bojí, aby mu něco neudělali.“ Zatím nevím, jak se mám k tomuto problému postavit, jestli si o tom nemám promluvit s třídním učitelem, mám-li do toho vůbec nějak zasahovat.

Konflikt z besídky jsme řešili poměrně dlouho, potom jsme dělali zápis do čtenářského deníku a kreslili obrázek pod text. Opakovali jsme početní úkony s velkými čísly a napsali jsme diktát, zaměřený na vyjmenovaná slova a vlastní jména (to opět udělalo Mariánovi velkou radost).

Na poslední setkání před Vánocemi jsme se domluvily s maminkou na 18.12. 2005 na 16,00 hod. Mám pro Mariána dárek, knížku krátkých anglických pohádek pro malé děti.

4) Zaměřená skupina

Zatím jsem se účastnila pouze jednoho sezení dne 1. 12. 2005.

 

 Poznámky:

[1] jména rodinných příslušníků jsou smyšlená

[2] Jejich vztah je poměrně značně specifický, neboť ačkoliv jsou spolu v pokrevním příbuzenském vztahu (muž je jejím strýcem), vychovávají jako rodiče (druh a družka) svého syna.

[3] Podle svých slov by si ze všeho nejvíc k Vánocům přál počítač, aby na něm mohl hrát hry. Jsem přesvědčená, že kdyby byla finanční situace v rodině lepší a rodiče by mohli pořídit synovi počítač, strávil by svůj veškerý volný čas právě u něj, přestal by chodit do fotbalového kroužku a zhoršil by se mu prospěch ve škole. Také komunikace v rodině by ustrnula na bodu mrazu.

[4] Viz dále v reflexi z návštěvy v rodině dne 11.12. 2005.

[5] Vzpomínám si například na příhodu z loňských Vánoc, kdy si koupili obrovského, pětikilového kapra, cestou z nákupu se zastavili ještě u známých,  avšak než přišli domů, kapr lekl. Tak matka šla koupit druhého, o něco menšího (asi čtyřkilového), což mi přišlo pro tříčlennou rodinu až příliš. Pak se matka divila, kolik porcí jim zbylo po Štědrém dni, tak spoustu jídla odnesla příbuzným. Na začátku roku se pak divila, že už nemají žádné peníze a musela si půjčit od své matky.

[6] Musím říci, že se o penězích a finančních otázkách při docházení do rodiny nerada bavím, protože vím, že rodina žije v tzv. sociálním bytě, který na přechodnou dobu poskytuje město Vyškov rodinám v tíživé sociální situaci, že žijí víceméně ze sociálních dávek a že Mariánův otec pracuje zejména formou sezónních (nejčastěji výkopových či zednických) prací, mnohdy na černo, bez řádně podepsané pracovní smlouvy. Jednou jsem se minulý rok pokoušela tuto složitou situaci s maminkou řešit, ale k ničemu to nevedlo, spíše jsem měla pocit, že stav těchto věcí dává za vinu všem jiným, jen ne sobě a své rodině.

[7] Spočívá v tom, že vyberu pět slovíček, které má žák přeložit z češtiny do cizího jazyka. Když se mu podaří správně přeložit všech pět, postupuje o „patro“ výš, když udělá jednu chybu, má dalších pět slovíček v daném patře (a opět pokračuje stejným způsobem), když udělá více než jednu chybu, sestupuje o „patro“ dolů. Pokud se posune od středu o 3 stupně nahoru, dosahuje Nebíčka, pokud o 3 stupně dolů, padá do Peklíčka. Hru lze i oznámkovat: pokud se ze 4×5 slovíček dostane do Nebíčka, dostane jedničku, pokud spotřebuje 5 nebo 6 sad, je hodnocen dvojkou, pokud více nebo zůstane na střední úrovni, dostane trojku, jestliže se spadne na cestu do pekla, je možno hodnotit čtyřkou, nebo nehodnotit raději vůbec.

[8] Vytvoříme si tabulku o třech řádcích a třech sloupcích. Na karty z tvrdého papíru si napíšeme všechna známá slovíčka (zpočátku je lépe zařazovat jen podstatná jména, později je možno doplnit i ostatní slovíčka, potom je také možno pracovat s tabulkou 5×5 políček). Žák si napíše do tabulky slovíčka v angličtině, učitel (v našem případě maminka) losuje z pytlíčku slovíčka a říká je v češtině (je to napsané na zadní straně karty) , dítě se je snaží najít ve své tabulce (při překladu si vlastně procvičí všechna tažená slovíčka).  Pokud má slovíčko v tabulce, škrtne si ho. Cílem je vyškrtat řádek, sloupec, úhlopříčku, všechna slovíčka. Hru je vhodné hrát především ve třídě s více dětmi, doma je možné počítat například, kolik slovíček bylo vytaženo, než se dítěti podařilo vyškrtat řádek, sloupec, úhlopříčku nebo všechna slova.  Karty je pak možno používat i na běžné procvičování slovíček.

[9] Návštěva plaveckého bazénu byla bezproblémová, děti spolu řádily v dětském bazénku. Nevěděla jsem, jestli je obě naráz zvládnu, tak jsem si na pomoc vzala svého bratra. Taky se hodil jako dozor do pánské šatny… J