DOUČOVÁNÍ IRENKY, 6. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Každou středu, někdy i v pondělí, když se chystala písemka, jsem chodila doučovat Irenku, je v šesté třídě. O doučování její maminka zažádala, protože hodně času stráví v práci, v restauraci, hned pod jejích bytem, a nestíhá Irence pomáhat se školou tak, jak by chtěla.

Když jsem šla Irenku navštívit poprvé, měla jsem trochu obavy, jestli Irenka o doučování vůbec stojí, jestli to není jen přání její maminky. Došla jsem do restaurace, kterou jsem našla podle adresy, a tam jsem našla velmi sympatickou paní, která mě hned zavedla do jejich bytu. Sama bych ho nenašla. Po uzoučkém točitém plechovém schodišti jsme vyšli na střechu restaurace o poté jsme se dostali ke dveřím jak od kotelny. Za nimi se skrývala chodbička vedoucí do útulného bytečku. Irenka byla první schůzku nemocná a když sem přišla, musela jsem ještě nějakou chvíli čekat, až se osprchuje, upraví, navoní… Během celého tohoto procesu na ní maminka volala, ať už jde, že nejde na přehlídku. Trochu mě to znervózňovalo, měla jsem dojem, že se Irence do doučování vůbec nechce. Nakonec přeci jen Irenka vyšla a letmo mě pozdravila: „Brýden“. Ještě dlouho chodila po bytě, hledala aktovku, potom žákovskou, pak jednotlivé učebnice. Když se konečně posadila vedle mě, seznámili jsme se a domluvili jsme se na tom, že mi bude tykat. Maminka odešla. Začali jsme se bavit o škole a o všem možném. Z povídání jsem pochopila, že Irenku už zajímají kluci a ke škole má spíše negativní vztah, protože jí hodně věcí nejde a zároveň jí trápí, že z několika předmětů propadá. Trochu jsme se seznámili a Irenka byla otevřenější. Sama začala navrhovat, co můžeme spolu dělat a co zvládne sama. Ukazovala mi známky v žákovské, látku, co probírají ve škole a při listování v učebnici mě upozorňovala na věci, kterým nerozumí. To mi doučování hodně ulehčilo, protože jsem se vždycky na začátku hodiny dozvěděla, co je potřeba probrat a vysvětlit a co můžeme jen zopakovat. Maminka mi při prvním zkontaktování říkala, že Irenka jí vždy zapírá, že budou psát test nebo že bude zkoušená. Docela mě překvapilo, že mě Irenka řekla všechno, co věděla a jak jsem se brzy přesvědčila podle přibývajících známek v žákovské, informovala mě vždy pravdivě. Potěšilo mě, že mě bere jako přicházející pomoc a ne jako dvě nudné středeční hodiny.

Největší problém Irence dělá matematika. Téměř každé doučování, které zpravidla trvalo dvě hodiny, jsme museli minimálně polovinu času věnovat tomu, co naposledy v matice probrali. Nejhorší byli první hodiny, protože Irence utekl už samotný začátek matematiky. Měla velké problémy s násobilkou a všechno musela počítat na prstech. Hned první hodinu jsme si udělali tabulku, kde měla přehledně malou násobilku rozepsanou. Dostala za úkol si jí dát na dobře viditelné místo a každý večer si jí několikrát přečíst. Ještě další dvě hodiny jsme museli pracovat s touhle tabulkou, protože ve škole probírali dělení pod sebou a neznalost malé násobilky nám prakticky znemožňovala jakýkoliv další pokrok. Irenka si často rychle zapamatovala postup různých matematických úkonů, avšak vždycky jsme narazily na problém, že ho nedokázala sama spočítat. Dělalo jí třeba problém dopočítávat, kolik jí chybí do nějakého čísla. Nebo například věděla, jak se u dělení pod sebou postupuje, ale neměla základní představu o tom, co to dělení vlastně je. V takovýchto situacích jsem si hodně pomáhali obrázky, nebo jinak. Například jsme dělili drobné předměty na různý počet hromádek a podobně. Největší problém nastal, když jsme se dostali na převádění jednotek. Irenka měla základní nedostatky v jednotkách míry i váhy. Jak velký je centimetr a metr jsme si ukazovali na pravítku, na délce kroku a podobně. Když jsme se však dostali k jednotkám váhy, nastal problém, protože to bylo na Irenku příliš abstraktní. Nakonec jsme to zvládly pomocí přirovnání k jednotkám míry. Matematikou jsme se zkrátka prokousávali velmi pomalu a Irenka rychle ztrácela pozornost, protože jí to nebavilo. Proto jsme matematiku střídali s přírodopisem, který jí bavil.

Irenka se často při vysvětlování látky z přírodopisu ptala na nejrůznější detaily a vydržela dlouho poslouchat. Přesto se několikrát stalo, že i po důkladném probrání látky a potom, co mi ji sama odříkala, dostala špatnou známku. Pamatovala si různě detaily, ale neměla o látce komplexní obrázek. Všechno měla pomotané. Uvědomila jsem si, že po tom, co projdeme jednu kapitolu, je mi schopná odpovědět na většinu věcí, na které se jí zeptám. Ale po projití více kapitol, nebo více částí učiva, už se jí všechno motá dohromady. Proto jsme museli přejít k opačnému postupu. Prvně jsme si řekli základní osnovu a potom až jsme se pomalu začali dostávat k větším detailům. Tento postup se osvědčil o něco více. Také jsem měla radost, že když si společně rychle projdeme jednu kapitolu, o které ještě moc neví, je schopná nalézt v textu odpovědi na různé otázky. Po tomto zjištění dostávala více úkolů na samostudium a mohli jsme se věnovat těžším a problémovějším předmětům.

Čeština Irence dělala často problém z toho důvodu, že měla zvykem požívat nespisovné koncovky u slov a nespisovně skloňovala. První češtinu jsme začali se vzory podstatných jmen. Narazili jsme na problém, že se jí nedařilo zapamatovat, které vzory patří k ženskému, které ke střednímu a které k mužskému vzoru. Tento problém jsme brzy vyřešili pomocí obrázků. Papír jsem rozdělila na tři díly. V prvním jsem jí sama nakreslila ženu, která drží v jedné ruce růži, v druhé kost a zpívá píseň. Irenka dostala za úkol nakreslit podobné obrázky k dalším rodům sama. Zvládla to dobře a poměrně rychle si vzory zapamatovala. Když se náhodou spletla, vždycky jsem jí nabádala, ať si ten obrázek znovu představí a na podruhé se vždy opravila správně. Docela mě překvapilo, třeba u nějaké nové látky, že Irenka ještě neměla zažitá určitá češtinářská pravidla a přesto říkala správně, jestli tam patří měkké nebo tvrdé i/y. Ptala jsem se jí, jestli hodně čte, ale to prý ne. Dodnes je mi záhadou, podle čeho tedy ve většině případů správně odhadla, co doplnit. S češtinou obecně nebyli větší potíže. Po vysvětlení většinou pochopila, co se po ní chce a dokázala naučená pravidla správně použít. Opět byl ale problém v tom, že když jsme udělali více věcí naráz, začalo se jí to plést dohromady. Proto jsme potom dělali vždy dvě věci, které od sebe byli dostatečně odlišné na to, aby se mohli zaměňovat.

Doučování mě většinou bavilo. Občas Irenka přišla se špatnou náladou a já jsem se bála, že se nebude soustředit na doučovaní. V takových případech jsem museli začínat lehčími a zajímavějšími věcmi a tím jsme vždy situaci zvládli. Většinou ale byla dobře naladěna a to se potom spolupracovalo se Irenkou dobře. Vždy mi nabídla kávu nebo čaj a na začátku jsme si popovídali o běžných věcech, kde třeba byli na výletě a podobně. To nás víc sblížilo a pod slovem doučování snad neviděla jen tu žalostnou matematiku. Teď jen doufám, že doučování bavilo i Irenku.