DOUČOVÁNÍ SÁRY, 5. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Předmět Doučování dětí ze znevýhodněného prostředí jsem si vybrala hlavně proto, že jsem nikdy v dřívějšku neměla možnost pracovat s dětmi z romského prostředí. Očekávala jsem především získání zkušeností a poznání romské mentality. Z nabízeného seznamu dětí mi do oka padlo jméno Sára Dirdová. A proč zrovna ona? Vedly mě k tomu zejména dva důvody. Zaprvé to bylo místo bydliště, protože bydlela hned ve vedlejší ulici (asi tři minuty cestou pěšky), čímž by mi odpadlo dlouhé cestování tramvají. Druhým důvodem byl fakt, že Sára navštěvuje 5. třídu základní školy, takže bych díky absolvovanému gymnáziu neměla mít žádné problémy s vysvětlováním učiva.

První návštěvu v rodině jsem měla domluvenou na 29. října. Den předtím se mi ale ozvala Zuzka z Domu naděje, který sídlí v domě, kde Sára bydlí, že došlo v Sářině rodině k úmrtí, tudíž se mám první návštěva odkládá. To to pěkně začíná, říkala jsem si. Další datum jsem si telefonicky domluvila s paní Dirdovou, maminkou Sáry, a zároveň jsem byla seznámena s další nepříjemnou událostí, a to že Sára ještě s kamarádkou byly svědky rasového útoku na člena rodiny, který útok nepřežil, takže se ode mě očekává ohleduplné jednání. Na první osobní schůzku s rodinou mě měla doprovodit paní ze Sdružení pěstounských rodin, bohužel ale nepřišla, takže jsem to musela zvládnout sama. Opět mě čekalo nemilé překvapení. Přišel mi otevřít Sářin tatínek, který mi oznámil, že kromě něj není nikdo doma a o doučování neměl ani páru. Ale přesto všechno nedorozumění se ke mně choval velmi vstřícně, byl rád, že se někdo našel, kdo bude jeho dceři pomáhat s přípravou do školy. Další den mi paní Dirdová volala, velmi se mi omlouvala a konečně jsme si domluvily mou první doučovací hodinu, která proběhla 14. října. Trošku s obavami jsem tehdy zvonila na zvonek, protože jsem zatím svou potencionální žákyňku neviděla. Už jen prostředí, kde jsme se měla pohybovat – starý pavlačový dům, ne zrovna v zachovalém stavu, na mně nezanechal po první návštěvě moc dobrý dojem. Celým domem se nesl takový divný zápach, uvnitř domu na dvoře se válely poházené staré boty, nepotřebné věci, ale hlavně odpadky. Na čistotu si nejspíš nepotrpí, myslela jsem si. Otevřít mi přišla velmi sympatická žena, paní Dirdová, která mě seznámila s její dcerou Sárou, pro kterou domluvila toto doučování. Se Sárou jsme představily a hned se pustily do práce. Zapůsobila na mě velmi mile, pořád se usmívala. Sice mi zpočátku vykala, ale domluvily jsme se na tykání, přece jen jsem chtěla, aby mezi námi byl spíše kamarádský vztah, než aby mi musela jako ve škole paní učitelce vykat. Mým úkolem se stala hlavně příprava Sáry na vyučování, procvičovat se s ní učivo, společně se připravovat na písemky, dovysvětlovaní toho, co ve škole nepochopila. Mezi největší Sářiny nepřátele ve škole patřila hlavně čeština, matematika a angličtina, proto jsme se snažila klást velký důraz zvláště na tyto předměty. Toto pololetí pro Sáru nebylo zrovna moc šťastné. V říjnu si zlomila nohu, tudíž ji měla v sádře a nemohla se pohybovat, takže nemohla skoro měsíc chodit do školy. Proto rodiče docházeli k paní učitelce pro úkoly a na mně bylo vysvětlování nového učiva, aby Sára nezůstala moc pozadu oproti dětem ve škole. Popravdě ale za dvě či tři hodiny týdne mého doučování se toho moc dohnat nedalo, proto se i rodiče museli zapojit do doučování. Tatínek se se Sárou pravidelně učil, dělal si s ní i úkoly, ale poté jsme to musela já překontrolovat, zda je to vůbec dobře vypracované. Stalo se mi, že jsem našla i chyby, a proto jsme některé úkoly, hlavně z matematiky, musely spolu přepracovávat a především vysvětlovat ten správný postup.

V angličtině šlo převážně o vyzkoušení ze slovíček. Sára se slovíčka z určité lekce dokázala bez problémů naučit, jen jsem jí musela pomáhat s výslovností, protože ji většinou měla špatně opsanou. Horší to již bylo, když jsme měla za úkol překládat text a k tomu vypracovat nějaké cvičení. Zjistila jsme naprosté nedostatky v základních znalostech gramatiky, takže jsme jí nejdřív musela vysvětlit aspoň to nejdůležitější z gramatiky a poté se s ní vrhnout na samotné cvičení. Postupem času si Sára osvojila mnou doporučené způsoby, jak překládat text, kde si psát neznámá slovíčka apod. a malý pokrok byl viditelný. Dalším problémem, s kterým jsme společnými silami bojovaly, byla matematika, u níž jsme proseděly snad nejvíce hodin. Sára zde sama cítila rezervy, takže se sama snažila o zlepšení. Přispívalo k tomu také, že za horší známky následovaly různé tresty. Zde se asi nejvíce projevilo Sářino malé sebevědomí, protože když jsem jí přečetla slovní úlohu, hned řekla, že je to těžké a to prostě neumí a nezvládne, proto jsem ji často musela povzbuzovat, aby se hned nevzdávala a bojovala a vždycky se nám nakonec společnými silami podařilo úkol vyřešit. Obrovskou radost mi třeba Sára udělala, když byla nemocná a já s ní měla pobrat římské číslice. Opět jsem se setkala s tím, že toto prostě nezvládne, ale stačilo pár pomůcek (jako např. lev couvá do manéže), při kterých jsme se i docela nasmály, a hned šlo do hlavy všechno líp. Ještě jsem do toho všeho zamotala pár letopočtů z vlastivědy a nestačila jsem se divit, co všechno si tato malá slečna pamatovala z minulých doučování. Se znalostmi v češtině to ale také nebylo nijak ohromující. Stále jsme procvičovaly psaní i a y, ale hlavně předpony s, z, vz. I přes neustálé opakování pravidel a vypracovávání různých cvičení týkajících se této problematiky k většímu zlepšení v prospěchu nedošlo, přestože při procvičování se mnou se Sára jen málokdy spletla. Ve vlastivědě jsme se kromě přípravy na testy věnovaly též vytváření projektu o Polsku v rámci učiva o Evropě. V tomto směru nám velmi pomohl Dům naděje (asi 4 místnosti v domě, kde je pro děti od 6 do 14 let vystavěná klubovna s dobrým zázemím a kde mohou děti trávit odpoledne ve společnosti zpravidla 2-4 vysokoškoláků, kteří zde s nimi tráví čas, hrají hry, kreslí, pořádají turnaje v kalču, pomáhají jim s úkoly atd.), kde jsou k dispozici počítače s připojením na internet, tudíž s hledáním potřebných informací k projektu nebyly potíže.

A jak bych celé půlroční doučování zhodnotila? Myslím, že to byla pro mne nová a zajisté dobrá zkušenost. Trošku jsem poznala pro mě dosud neznámé romské prostředí. V praxi jsem si vyzkoušela, jak je někdy těžké vysvětlování učiva, že mnohdy je potřeba několika způsoby říct jednu věc, aby došlo k pochopení. Ale hlavně se mi potvrdilo, že pokud se rodiče o přípravu svých dětí nezajímají, nemotivují je, dítě se samo nepřinutí vzít si učebnici a připravovat se. Určitě nelituju, že jsem si tento předmět zapsala, i když mě před ním mnozí mí známí varovali. Možná to bude i tím, že jsme si se Sárou vždycky dokázaly navzájem vyjít vstříc a domluvit se, i když někdy to byla díky Sářině dost temperamentní povaze docela fuška.