DOUČOVÁNÍ ERIKA, 1. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Předmět Doučování dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí jsem si zapsala proto, že jsem chtěla získat nové zkušenosti, zjistit více o romské mentalitě, získat praxi, ale především proto, že jsem měla chuť pomoci s učením dětem, které to potřebují a motivovat je do dalšího vzdělávání.

Ze seznamu jmen jsem si vybrala žáčka první třídy, Erika. Chtěla jsem doučovat dítě spíše z nižšího stupně základní školy, protože si nejsem jistá, jak bych vyšší ročníky zvládala (i když mám bratra v šesté třídě a občas mu se školou a úkoly pomáhám).

Po seznámení s rodinou vypadalo doučování nadějně. Maminka, „Češka“, tatínek, Rom, Erik se však styděl a raději se před námi schovával. Maminka nám poskytla několik informací. Erik má ve škole problémy s pozorností, neví, co se po něm chce, co má dělat, které cvičení právě dělají. Je to spíš uzavřený typ, protože je jedináček a je na svou matku velice fixován. Učitelka matce navrhla návštěvu Psychologicko-pedagogické poradny, avšak zatím ji nenavštívili a nechystají se. Matka s ním dělá domácí úkoly, ale neví, jak mu látku vysvětlit tak, aby to dostatečně pochopil. Vyměnili jsme si telefonní čísla, abychom se navzájem mohli kontaktovat, pokud by nastal nějaký problém.

Přemýšleli jsme tedy, jak s Erikem navázat kontakt, aby se mnou začal komunikovat a spolupracovat. Připravila jsem si tedy pro něho na začátek hry, pexeso, okopírované papíry, kde byla různá bludiště, obrázky, hledání nesmyslů, rozdílů apod.

Když jsem přišla na první doučovací hodinu, maminka mi oznámila, že Erik je u babičky. A že mi mohla zavolat ať nechodím, že se omlouvá. Že mi vlastně zavolat nemohla, protože ji předešlý den ukradli telefon. Napsala si ještě jednou moje telefonní číslo a příští týden naschle. Byla jsem z toho popravdě vykulená, překvapená, a když mi celá situace došla, tak i docela naštvaná. Ale prý se to stává.

Další týden mi maminka zavolala, že je Erik nemocný.

Naštěstí už příští týden nenastala výjimečná situace a poprvé jsem mohla doučovat. Měli jsme se učit v kuchyni, ale Erikovi se nechtělo, styděl se, neustále byl schovaný u své matky, na mě se nechtěl ani podívat, matka ho měla na klíně a seděla se mnou v kuchyni. Snažila jsem se s ním navázat kontakt, hledala jsem vhodná témata k rozhovoru (co rád dělá, jak bylo ve škole,…) a matka ho postupně ze sebe sundávala. Nakonec díky veškeré mé snaze začal asi po 20 minutách komunikovat, hledal cestu bludištěm. Postupně jsme se přes různé hry dostali až k domácím úkolům, kde jsem se mu snažila vysvětlit probíranou látku (matematiku). Ke konci už ztratil ostych skoro úplně, začal ztrácet pozornost, nedokázal sedět v klidu a vymýšlel různé naschvály. Také jsem napsala vzkaz třídní učitelce do sešitku, co přesně bych s Erikem měla probírat.

Další 2 týdny mi maminka Erika psala SMS, že je nemocný, ať nechodím.

Druhé doučování probíhalo v podobném stylu, jako to první. Ze začátku se mnou nechtěl vůbec komunikovat, asi čtvrt hodiny mi trvalo, než se mi začal odpovídat. Paní učitelka mi napsala vzkaz, že Erik nepoznává písmenka, že je třeba je s ním procvičovat. Dělali jsme různé úkoly z jeho písanky, měla jsem okopírované materiály, podle obrázků jsme si procvičovali písmenka. Nejvíce ho bavilo pexeso s písmenky, na kterých byly obrázky začínající daným písmenem. Ke konci opět začal být neposedný, nepozorný, trochu drzý a vymýšlel naschvály.

Další týden byl opět nemocný, poté měli prázdniny a tak byl u babičky, další týden byl státní svátek. Potom mi maminka volala, že Erika nejspíš přeřadí do přípravné třídy, ať nechodím, že neví, jak bude potřebovat v přípravné třídě doučovat, že se domluví s třídní učitelkou a ozve se mi. Bohužel se tak nestalo. Proto jsem se u nich zastavila, jak situace vypadá. Bylo mi oznámeno, že Erik byl v nemocnici, protože se sesypal ze školy, přestal jíst a pít. Doučování tedy teď nemá smysl, v novém pololetí se mi ozve. Ovšem o tomto silně pochybuji.

Z celkového počtu 9 týdnů jsem doučovala pouze dvakrát, jedenkrát jsem k nim jela zbytečně. Chování maminky na mě působilo spíš jako výmluvné, je zvláštní, že by byl Erik skoro každý týden nemocný. Matce ale musím připsat plus za to, že se vždy (až na jeden případ) snažila předem omluvit, zavolala mi nebo alespoň napsala SMS, ať zbytečně nechodím.

Doučování bylo z iniciativy matky, proto jsem od Erika nečekala vřelý přístup a počítala jsem s tím, že ho budu muset silně motivovat – to se mi pak také potvrdilo. I přesto, že matka chtěla svému dítěti pomoci, že sama mu látku nevysvětlí, připadalo mi, že její prvotní nadšení opadlo a pak už byly mé návštěvy spíše na obtíž – proto ty neustálé omluvy. Ke konci už s ní byla domluva velmi špatná (viz. problém s tím, aby se mi ozvala, zda mám Erika dále doučovat nebo ne).

Podle mého názoru je většina lidí ze sociálně znevýhodněného prostředí zvyklá pouze brát/přijímat, počítají s tím, že mají vše zadarmo. Neváží si toho, co jim společnost nabízí a za jakou cenu (za nic). Spousta matek ještě ráda zaplatí za to, aby jejich dítě bylo doučováno, pokud má ve škole problémy. Platí za doučování až 150kč za hodinu (možná i více), nikdo jim nenabídne bezplatné doučování. Chápu a beru, co je cílem tohoto projektu, ale smutné je, jak nabízené pomoci někteří zneužívají.

Vždy, když mi Erikova matka zavolala, že doučování se nekoná, mi bylo smutno z toho, že někde čeká další dítě, které potřebuje pomoc, a já jsem zatím „nevyžitá“.

Po těchto zkušenostech jsem se zašla svěřit Lucce a ta mi nabídla další dítě, dívku, která za ní přišla, že potřebuje pomoc. Mysleli jsme, že je sama motivovaná a tudíž bude věc brát vážně. Avšak na naši první smluvenou schůzku bohužel nedorazila.

Toto další zklamání mě opět demotivovalo, víc a víc. Ráda bych dětem pomáhala. Chci, aby mi tato práce přinášela radost a dávala smysl. Bohužel se tak zatím neděje…