DOUČOVÁNÍ NATAŠI, 9. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Hned na úvod bych chtěla ohromně pochválit tvůrce předmětu Doučování dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, který mě při tvoření rozvrhu na 1. semestr zaujal snad nejvíce. Už samotný název napovídá, že se bude jednat spíše o praktickou zkušenost, která je pro budoucího pedagoga možná nejvíce potřebná. Ačkoliv mám s doučováním dětí dostatek zkušeností ze střední školy, říkala jsem si, že mi tento předmět dá přece jen mnoho nového.

Zda půjde pouze o dítě pocházejícího z chudých poměrů, popř. o dítě romské při mém výběru nehrálo v podstatě žádnou roli, ačkoli jsem neměla s obojím opravdu žádné zkušenosti. Jediným otazníkem nad mým výběrem bylo, zda zvládnu temperament romských dětí, který je pro tuto etnickou skupinu tak typický. Dítě jsem si vybírala jako poslední a narazila jsem na nejstarší patnáctiletou Natašku. V tu chvíli jsem její kritický věk vnímala na jedné straně jako nevýhodu, ale na straně druhé tady byla možnost navázat určité přátelství, a pak by to mohlo skutečně „klapat“. Za těch pár měsíců jsme dosáhly neuvěřitelného pokroku, ale musím se přiznat, že mě to stálo hodně sil a nejednou jsem měla pocity zbytečnosti a zoufalství, když jsem viděla, že z druhé strany nepřichází žádné odezvy a výsledky…

Natašku doučuju u nich doma na Bratislavské, kde jsme se sešly i poprvé. Byla jsem mile překvapena jejich příjemně a teple vypadajícím bytem, ačkoliv dům a nádvoří působily přinejmenším zchátrale. Samotná Nataška na mě působila hrozně mile, až přehnaně zdvořile, její stydlivost se díkybohu časem vytratila. I já jsem věděla, že musím zapůsobit hlavně svým chováním a ne znalostmi, abych si ji získala, aby mi mohla důvěřovat. To samé platilo o její rodině.

První schůzka byla hodně rozpačitá. Snažila jsem se, aby mě Nataška nepovažovala za nějakou přechytralou vysokoškolačku, která chce jen zaplnit čas, získat pár kreditů a která se na ni bude dívat jakoby z patra. Jednoduše jsem si ji chtěla získat, neboť i já jsem byla do té doby plná energie a chuti ji poznat a pomoct. V ten den jsme, tuším, probíraly anglická slovíčka, neboť to byl jediný učební materiál, který doma měla (s tímto problémem jsem se ale setkávala poměrně dlouhou dobu, kdy si Nataška nechávala a zapomínala veškeré věci ve škole). Kouzelná chvíle nastala, když z romského centra přišla její malá asi devítiletá sestra a hrdě mi ukazovala jejich pokojík zářící všemi odstíny červené barvy. Seznámily mě s jejich křečky a zbytek času jsme strávily povídáním si na koberci. Poprvé jsem tedy odcházela s příjemným pocitem a těšila se na příští týden.

Příští týden jsme se ovšem neviděly a nastala síť Nataškou zapomenutých schůzek, kdy jsem se ve dveřích setkávala jen s tatínkem, který neměl nejmenší tušení, kde Nataška je. Choval se v podstatě s nezájmem vzhledem k nepřítomnosti jeho dcery a ještě hůř k přítomnosti mě samotné. Nataščinu absenci jsem řešila pokaždé s Vámi i s Luckou, ale nemyslela jsem si, že je potřebné doučování zrušit, protože jsem jiné dítě nechtěla a věřila jsem, že si Nataška uvědomí mou důležitost, ve škole na tom nebyla nijak zvlášť dobře. Jejich chování jsem tedy akceptovala, také to, že jsem se na hodiny připravovala a každý týden jsem docházela, i když jsme věděla, že Nataška doma nejspíš nebude.

Později nám oběma ale začalo docházet, že takový systém nemá smysl, protože jsem Natašku navštívila vždy tedy až po testu, kdy dostávala další a další pětky a napsání testů opravných nebylo většinou možné. Pak už jsem se tedy přímo zeptala, jestli je moje přítomnost alespoň trošku k něčemu a jestli by nebylo lepší vidět se opravdu pravidelně a budoucí zrušené hodiny, o kterých mi dá snad už vědět, jakkoli nahradit. Dočkala jsem se odpovědi, ve kterou jsem ani nedoufala, neboť jsem se Vám chystala napsat o doučování jiného dítěte a už jsem neměla nejmenší chuť takto bezvýsledně docházet. Nataška se mi přiznala, že doučovat potřebuje, protože jsem byla asi jediná, která má zájem ji se školou pomoct. Ohromně mě to povzbudilo a ne méně mě povzbudilo osobní setkání s maminkou, o které jsem už druhý měsíc nic nevěděla. Ta mi potvrdila, že Nataška další týden doma skutečně bude a omluvila se mi. Od té doby ji každý týden připomínám Nataščino doučování a skutečně to funguje.

S Nataškou jsme začaly pracovat na zlepšení jejího pololetního vysvědčení, neboť se rozhodla pokračovat ve studiu. Na začátku doučování mi řekla, že o střední škole neuvažuje. Nepřikládám jejímu rozhodnutí můj vliv, ale přece jen doufám, že jsem ji v tom alespoň částečně ovlivnila. Minulé setkání jsme celé věnovaly výběru střední školy a přišly jsme na spoustu přijatelných možností, jak pokračovat dál. Ačkoliv se většinou jedná o učiliště, společně s její maminkou jsme našly pár oborů, kde Nataška může získat i maturitní vysvědčení, a kupodivu se tomu nijak nebránila. Podmínkou pro přijetí je určitý známkový průměr, takže toto je právě náš cíl v následujících týdnech do konce prvního pololetí.

Celkově jsem u Natašky zaznamenala obrovské zlepšení a hlavně vůli něco dokázat. Přestala ke všemu přistupovat tolik apaticky a nezneúčastněně. Největší radost mám z nového přístupu její třídní učitelky, která Natašku vyučuje matematiku. Začíná vidět Nataščinu snahu a občas jí i dalším dětem poskytuje doučování a náhradní opravné testy, které si může napsat, až když bude opravdu připravená. Dříve jsem se setkávala spíše s opačným přístupem, kdy u Natašky používala hodnocení typu: „Já už se u tebe ničemu nedivím. To je klasické, že dostáváš pětky.“Bez pomoci a jakéhokoli zájmu.

K závěru samotného procesu doučování s Nataškou můžu jen napsat, že jsem opravdu ráda, že nám to oběma vydrželo a snad ještě nějakou dobu vydrží. Natašce jsem nabídla pomoc i po doučení předem daných 23 hodin. Zkrátka, když bude mou pomoct potřebovat, ale to je ještě opravdu hodně dlouhá doba. Mám dojem, že jsem se s ní a její rodinou hodně spřátelila, získala jsem si jejich důvěru a také Mikulášsky dárek. 🙂 S Nataščinou maminkou také často probíráme problémy, které jim doma v poslední době nastaly a velmi si toho cením…

Co se týče doučování jako mého předmětu, co jsem očekávala bylo opravdu splněno a mnohdy i předčilo má očekávání. Samotné supervize a přednášky jsou výborné a já sama jsem se na nich dozvěděla spoustu nového. Líbí se mi Váš nezávazný a přátelský přístup, který dává tomuto předmětu jiný ráz a jiného ducha než u předmětů jiných. Určitě bych se zasadila o jeho rozšíření i v příštích semestrech. Děkuji Vám tedy mockrát za své zkušenosti, které jsem získala, a kterých bude nepochybně ještě dost.