DOUČOVÁNÍ TOMÁŠKA, 1. třída

Všechna jména zúčastněných osob byla změněna.

Od začátku října doučuji Tomáška, před tím, než jsem se do doučování přihlásila, měla jsem představu o tom, že budu doučovat holčičku tak do 10 let. První holčička už byla zamluvená a když už i druhá volba nevyšla, přijala jsem jako výzvu doučování kluka s LMD. Jeho maminka, mi předem psala, že Tomášek je k tomu ještě velmi tvrdohlavý a že potřebuje někoho hodně trpělivého.

Když jsem mluvila s Tomáškovou maminkou, vypadala docela ustaraně a říkala, že má strach, že Tomášek nezvládne 1.třídu. Vytvořila jsem si určité představy o tom, že doučování nebude příliš snadné.

První setkání s Tomáškem bylo dost náročné, neměla jsem žádné zkušenosti s doučováním. Vůbec jsem nevěděla, co na Tomáška platí. Než jsme vůbec napsali dva domácí úkoly, uplynuly asi dvě hodiny. Navíc jsem ani nevěděla, co vlastně mám Tomáška učit, v čem se potřebuje zlepšit.

Za ty dvě hodiny jsem zjistila, že Tomášek nemá problém se čtením nebo počítáním, přišla jsem na to, že je docela chytrý chlapec a já sama nevidím důvod, proč by neměl dodělat 1. třídu. Na každou dvouhodinovku doučování s sebou beru maňáska, Tomášek si na něj hned zvykl. Maňásek nám pomáhá, Tomášek je ten, který ho doučuje, napovídá a vysvětluje mu, co a jak spočítat nebo přečíst. Maňásek má lepší autoritu, než já.

Při dalším setkání mi paní učitelka napsala do deníčku, že Tomášek má problémy s grafomotorikou, a proto, ať procvičujeme psaní a kreslení. Bylo vidět, že Tomášek si vyloženě nevěří, když jsem po něm chtěla, aby mně něco nakreslil, odbyl mě slovy, že kreslit neumí. Snažila jsem se ho povzbudit. Nakonec se s menším ostychem vrhnul do díla. Ze začátku mi přišlo téměř nemožné udržet Tomáškovu pozornost, pořád se vrtěl, poskakoval a myslel na všechno ostatní, jen na učení ne. Možná to bylo i tím, že jsme nepracovali u psacího stolu ale na gauči s přisunutým malým konferenčním stolkem. Když Tomášek psal, tak skoro ležel. Taky mě docela překvapilo, že Tomášek potřebuje po každých deseti minutách práce alespoň čtvrthodiny přestávku. Docela mě to zdržovalo a mrzelo mě, že nevidím okamžitý výsledek své práce. Přemýšlela jsem, jak efektivně vyplnit pauzy, které Tomášek požadoval a přitom ho udržet v klidu, aby se moc nerozdováděl. Napadlo mě, že bychom mohli hrát pexeso a tak jsem zavolala i jeho sestru, jenže jsem netušila, že se Tomášek se sestrou budou pošťuchovat a že je pexeso vůbec nebude zajímat. Později, když jsem odmítla s Tomáškem hrát na počítači, tak mi řekl, že je zbytečné abych tam byla a ať už raději jdu domů. A tak jsem si vzala věci, Tomáškovi jsem klidným hlasem řekla, že se na něj budu těšit příště a odešla jsem.

Mamince jsem napsala sms, že by Tomášek potřeboval svůj psací stůl a židli, že takhle u gauče se mu určitě těžce pracuje. Maminka vypadala, že by jí to moc neobtěžovalo.

Příště už měl Tomášek uklizený pokoj a mohli jsme pracovat tam, taky jeho sestra zůstala u babičky, takže nás nikdo nerušil. Tomáškova maminka mě ještě poprosila, jestli bych s ním neprocvičovala logopedii. Byla jsem z toho docela v rozpacích, já sama totiž pořádně vyslovovat a mluvit neumím, tak jak to můžu učit někoho jiného. Doposud jsem vůbec neměla zkušenost s procvičováním logopedie.

Tomášek se na práci moc nesoustředil, pořád chtěl hrát nějaké hry na počítači nebo si hrát s autíčky, ale rozhodně nechtěl obtahovat písmenka. Připadala jsem si hrozně bezmocná, vůbec jsem nevěděla, co na Tomáška platí. Zkoušela jsem snad skoro všechno, odměnu v podobě bonbónů, pochvalu, povzbuzování. A nic nepomohlo. Maňásek také přemlouval, ale ani to Tomáška nemotivovalo k tomu, aby chtěl pracovat.

Úkoly se jen hromadily, to co Tomášek nestihl ve škole, měl udělat za domácí úkol. Jenomže k tomu, aby to všechno stihnul, by potřeboval daleko více času. I moje trpělivost už docházela, vůbec jsem nevěděla, co si počnu, ale doučování jsem ukončit nechtěla.

A pak, když jsme měli obtahovat písmenko T, napadlo mě, že T vypadá jako elektrický sloup, a tak jsem řekla Tomáškovi, že bude elektrikářem, který staví elektrické sloupy. Tomášek byl nadšený, že má takovou funkci. A tak se dal do díla. V rychlostí měl obtáhnuté všechna písmenka T. A já měla radost, že jsem konečně přišla na způsob, jak Tomáška zaujmout.

S logopedií to bylo horší, nechtěl po mně opakovat jednotlivá slova. Dokonce ani nechtěl popisovat obrázek. A tak jsem logopedii odbyla, a raději jsem chtěla, ať mi povídá o sobě, o tom co ho baví, co rád dělá.

Myslím si, že je daleko důležitější, aby klidně seděl a povídal o něčem, co ho zajímá, než aby poskakoval a jen opakoval slova.

Na další schůzku jsem si nachystala nějaké hry typu: „Všechno lítá, co má peří.“ Tomáška tato hra moc baví, jen já se musím soustředit, abych všemu rozuměla. I on si dává záležet na tom, co říká, abych zbytečně neprohrála.

Oproti začátkům se mi Tomášek zdá o dost soustředěnější, už dokonce hrajeme i pexeso, bez toho aby musel někde odbíhat. Nemůžu říct, že by se v psaní nějak zlepšil, ale když chce a soustředí se, opravdu má některé písmenka úhlednější. Taky jsem moc ráda, že se Tomášek na mě těší, dokonce se nechce doučovat s nikým jiným než semnou.

Co mi doučování dalo? Určitě novou zkušenost, která se mi v budoucnosti bude hodit. Dále jsem si procvičila svoji trpělivost, kolikrát už jsem chtěla vyloženě vybouchnout a odejít.

Později jsem začala pozorovat menší zlepšení. Zjistila jsem, že když se s Tomáškem individuálně pracuje, umí podat opravdu dobré výsledky. V logopedii už dokonce umí dramaticky přednést pohádku o třech prasátkách. Jsem moc ráda, že tento projekt existuje, myslím, že může být obohacením nejen pro děti ale také pro studenty. Rozhodně nelituji, že jsem se do projektu přihlásila, ale pokračovat nejspíš nebudu. Za Tomáškem jsem chodila moc ráda, ale potřebuji znovu načerpat novou energii a chuť zase někoho doučovat.