Leprosálium Svatý Josef
Dobrý den!
Dnes bych vás rád pozval na malou návštěvu leprosalia Svatý Josef, které se nachází jen kousíček od Kuita.
Jako většina důležitých budov, tak i leprosalium bylo postaveno již Portugalci, ale během války docela zchátralo.Dnes už ale některé domečky září pěknými barvami a to hlavně díky Elise, z jedné milánské církevní organizace, která řídí všechny opravy.
Nesmíme ale ani zapomenout na českou pomoc. Konkrétně našemu předchůdci, Milanovi, se podařilo vybudovat v leprosaliu latríny. I když jsem je nevyzkoušel, můžu říct, že vypadají docela útulně. V nedaleké zdravotní stanici se nachází i návod na hygienické používání latrín.
Lidé z místní komunity jsou velice příjemní. Většina lidí s leprou, kteří tu jsou, už má neléčitelné stadium. To znamená, že už nemají nemoc samotnou, ale pouze trvalé následky a je pro ně zbytečné brát léky proti lepře. Jediná možnost odstranění poškození je amputace. Většina těchto případů je z války, kdy se o lepru nikdo nezajímal.
Ale v leprosaliu nežijí jen nemocní leprou. Vlastně tu s nimi žijí i jejich rodiny a hlavně spousta jejich dětí, které jsou většinou, chválabohu, zdravé.
Jak už bylo řečeno, kousíček od leprosalia se nachází zdravotní stanice. Neslouží jen nemocným leprou, ale i jako první pomoc vesnicím v okolí. Naštěstí některé matky už pochopily, že je vhodné navštívit lékaře hned, jakmile se vyskytnou nějaké problémy (navíc je zdravotní péče zdarma), a ne, jak bylo zvykem, až když nemocný umírá…
Většina lidí s leprou, kteří tu jsou, už má neléčitelné stadium. To znamená, že už nemají nemoc samotnou, ale pouze trvalé následky a je pro ně zbytečné brát léky proti lepře.
Stejné je to dnes i s leprou. Většinou se ji podaří objevit ještě v léčitelném stádiu. Pak se nasadí silné a docela i brutální léky, kterých je díky MSF zatím dostatek. K prevenci slouží spousty obrázků a barevných plakátů, i když ten s Britney mezi ně opravdu nepatří. Dříve se nový případ lepry zapisoval do takovéhoto formuláře. Jak je vidět, ještě před čtyřmi lety přišli lidé k lékaři až ve chvíli, kdy měli poškození kůže téměř po celém těle. (Snad jsem v případě Benjamina Carlose – propuštěn po roční léčbě – neporušil lékařské tajemství.) Dnes se používají už jen nákresy chodidel a rukou, kam se zakresluje začínající (tj. nerozšířená po celém těle) lepra.
To je ze São José zatím vše, příště se ozveme zase z Kuita nebo možná z nějakého výletu za nerostným bohatstvím. Už jste poznali písek a dřevo, tak co příště? Co třeba diamanty, kterých je tu (v Angole) opravdu hafo? Což o to, my bychom rádi, ale je do dosti nepravděpodobné. Povolení bychom asi určitě nedostali, a jet tam nelegálně by bylo stejně šílené, jako běhat po minovém poli (najít minu je ale o dost jednodušší než najít diamant). Oni totiž Angolané, i když válku už mít nemusí, pořád hrozně rádi po někom střílejí…