Ptá se: Petr Ježek

projektant, který miluje venkov a koně a také je chová. Proto na Českokrumlovsko do Křemže „utekl“ z Prahy.

Odpovídá: František Trapl

student historie a španělštiny z Brloha. Také dobrodruh, jenž procestoval pětatřicet zemí světa. Na snímku u Viktoriiných vodopádů.

Studentovi historie a španělštiny na brněnské Masarykově univerzitě, jenž žije v Brloze, pokládal otázky projektant Petr Ježek z Křemže.

Bydlíš v krásné malé vesnici pod Kletí. Jak jsi se dostal k cestování, kolik zemí jsi zatím navštívil a jaká na tebe udělala největší dojem?

Správně, bydlím v malebném Brloze, kde to mám velmi rád. Rád to mám ovšem i mimo něj, a možná proto to cestování. K němu jsem se dostal v sedmnácti letech, kdy jsme naprosto naivně, s tisícikorunou v kapse, společně s kamarádem Davidem vyrazili na první autostop. Naší destinací byl Řím, ale stěží jsme se dostali do Benátek.

Ještě brutálnější byl návrat domů. To byl snad jeden z mých nejhorších cestovatelských zážitků. Ale asi jsem si to vybral hned na začátku, protože všechny následující cesty byly skvostné. Navštívených zemí se mi za těch deset let nastřádalo 35 a nejvíc na mě bezesporu zapůsobil Írán – nádherní, pohostinní lidé, hory, moře, pouště, historie, směšně levně, bezpečně, troufám si tvrdit, že pro cestovatele země zaslíbená.

V srpnu ses vrátil již z několikátého pobytu v Angole. Můžeš nám říci, co tě tam přivedlo a co bylo náplní tvé cesty?

Byla to práce na tříletém rozvojovém projektu České republiky, respektive brněnské Masarykovy univerzity. S kolegyní Klárou jsme se ve městě Kuito (v centrální Angole) věnovali dětem a mládeži, zejména těm chudým z okrajových částí a slumů města. Ve spolupráci s Člověkem v tísni jsme tam také postavili Sociálně-pedagogické centrum, kde pro tyto děti probíhají volnočasové aktivity, které, zaštítěni tamním ministerstvem školství, řídí námi vyškolení místní mladí animátoři a pedagogové.

Běžný Čech toho o Angole moc neví. Jaká je tam současná situace a jak to souvisí s její minulostí?

Do roku 1975 byla Angola portugalskou kolonií. Avšak záhy po vyhlášení nezávislosti dvě nejsilnější strany mezi sebou začaly vést boje o moc, které skončily až v roce 2002. Když připočteme partyzánské bojůvky proti Portugalcům, válčilo se celých 40 let, což je na 20. století neuvěřitelně dlouhá doba.

Výsledek toho všeho je zdevastovaná země, a to jak materiálně, tak lidsky. Dvě generace obyvatel neznaly nic jiného než válku. Nyní se tam po dekádách stagnace a ničení začíná opět něco konstruktivního dít.

Zůstaňme ještě u Angoly, žádné černošky tě neuchvátily?

Vždycky jsem si myslel, že černošky jsou krásné holky, ale teď už chápu černochy, proč se jim tolik líbí bělošky. Černošky jsou takové živočišné, až zvířecky živočišné. Oproti nim jsou bělošky křehčí, víc ženské, až víly. Když jsem po třech měsících v Angole vystoupil v Bruselu na letišti, říkal jsem si „to je, panečku, nádhera, tyhle ženy“. Pak jsem přijel do České republiky a hormonální festival byl na světě…

Jaká je situace v angolském zdravotnictví? Máš nějakou osobní zkušenost?

Situace ve zdravotnictví, ostatně jako i v ostatních veřejných sektorech (školství, policie, banky, doprava, kultura atd.), je na evropské poměry tragická. Ještě nedávno se tam zlomeniny končetin řešily amputacemi, tamní doktoři kolikrát nerozpoznají banální nemoci, zubaři jsou více řezníky než zubaři, lidé z venkova se jdou raději léčit k šamanovi než do nemocnice, do které se mnohdy chodí spíše umírat.

Angolská populace třeba nevěří v AIDS. Slyšel jsem o případu, kdy rodiče zemřelého sedmnáctiletého kluka obvinili svého spoluvesničana, že jim ho očaroval zlým duchem, a proto zemřel. Poté tomuto obviněnému nešťastníkovi dal šaman vypít lektvar z durmanu, aby se poznalo, zda byl či nebyl vinen. Samozřejmě byl do dvaceti minut tuhý jak prkno, a tudíž vinen a zároveň odsouzen.

Jinak osobní zkušenost s nemocnicí mě, díkybohu, minula. Ale v nemocnici jsem několikrát byl, třeba po jedné autonehodě, po které jsem tam dovezl dva motoristy v bezvědomí. Spatřil jsem tam věci, které bych raději asi vidět ani nechtěl… Prostě to, co si o africké nemocnici můžete sami domyslet.

Angola je bohatý stát s většinou velmi chudých obyvatel. Není to paradox? Jsou na tom podobně i sousední africké země?

Paradox to je, protože denně vyprodukované dva miliony barelů ropy a spousty diamantů k tomu dělají z Angoly jeden z nejbohatších států Afriky. Jenže takřka veškeré toto bohatství se utopí v bankovních kontech vládních představitelů. Výsledek této rovnice pak je 98% velmi chudých a 2% nepředstavitelně bohatých obyvatel země.

Další absurditou jsou nehorázně vysoké ceny a přitom směšné platy. Třeba obyčejný oběd v obyčejné restauraci stojí zhruba 300 korun, ovšem měsíční výplaty činí kolem čtyř až šesti tisíc korun. V sousední Zambii je to s výplatami podobné, ale ceny jsou tam nesrovnatelně nižší, na obecně drahou Afriku je tam dokonce levněji než u nás.

Navštívil jsi i hodně muslimských zemí. Jak se díváš na islám? Myslíš, že se máme obávat islamizace Evropy?

Asi nejde o to si něco myslet, stačí se podívat na statistiky za posledních 20 let imigrace muslimských obyvatel do Evropy. Jsou to ohromující čísla. Četl jsem prognózu, že pokud to takto půjde dál, budou naše vnoučata muslimové. Já proti islámu nic nemám (kromě té fanatické odnože, samozřejmě), dokonce jsem se setkal s mnohými naprosto fantastickými muslimy, ovšem jako křesťan přirozeně chci, aby Evropa křesťanská zůstala.

Naším současným problémem je přílišná liberalizace, místy až lhostejnost – prostě „přijďte sem a dělejte si tu, co chcete“. To je špatně. Představte si, že něco podobného zkusíte v muslimském světě. K této problematické záležitosti se vloni krásně lidsky, a přitom nekompromisně, vyjádřil australský premiér, který napsal otevřený dopis adresovaný právě muslimským imigrantům do Austrálie. Vřele doporučuji k přečtení.

Můžeš porovnat, jak je vnímána rodina a manželství u nás a jinde ve světě? Co si myslíš o manželství? Je to v dnešní době již příliš svazující přežitek? Proč dnes u nás lidé často žijí „na hromádce“? Je do podle tebe dobré?

Tady odpovím na obě otázky naráz. Dost se mluví o krizi rodiny a nelze než souhlasit. Přijde mi, že v naší společnosti je na prvním místě JÁ, na druhém taky JÁ a až poté TY. Jsme prostě víc individualisty, což v mnohých případech jde ruku v ruce s egoismem, takže hledíme především na sebe. No a to se pak pouštějte do manželství, když nejste s to slevit ze svých požadavků a zároveň nejste s to přijmout toho druhého takového, jaký je.

Proto je mnohem snazší se do ničeho takového nepouštět a žít „na hromádce“, protože na ní se i menší problémy řeší tím, že beztrestně seberete saky paky a odkráčíte. Osobně mi to ovšem přijde dost zoufalé a s takovýmto řešením se neztotožňuji. Do manželství se přeci nevrhnu po hlavě, ale po zralé úvaze a s vědomím toho, co lze od toho druhého, ale i od sebe samého, očekávat.

Co se týče rodinných vztahů, tak kdekoliv mimo Starý kontinent jsem se setkal s opravdu pevnými vztahy i v rámci široké rodiny. Třeba právě v Angole i bratranci z třetího kolene si říkají „brácho“ nebo pratetě „mámo“. A když je svatba nebo pohřeb, lidí byste se nedopočítali.

My Středoevropané máme tendenci si neustále stěžovat na naši životní úroveň. Myslíš, že k tomu máme důvod?

Je prostě fakt, že v čem tady žijeme, to je opravdu luxus, že svým způsobem jsme jako ti prasata v žitě. Patříme mezi nějakých sedm procent nejbohatších obyvatel na světě. Samozřejmě je přirozené, že se člověk dívá vždycky nad sebe, jak se žije v Německu, ve Francii, v Americe a nedívá se na to, jak se žije na Ukrajině, ve Vietnamu, Nikaragui, v rozvojových zemích. Ale možná kvůli tomu, nebo spíš právě proto, by neškodilo trochu vděčnosti, soudnosti, pokory a uvědomění si, že náš středoevropský život zdaleka všude samozřejmostí není.

Autor: Martin Tröster

Zdroj: http://ceskokrumlovsky.denik.cz/zpravy_region/cesta-do-sveta-byla-studen…